Vyplnily se ty nejhorší předpovědi: rok 2016 patří lidem s názorem. Diskuzní inflace navíc přetvořila samotný význam slova. Názor se nyní podobá slepému střevu: má ho každý, ale málokdo o něm přemýšlí. Za magickou formulku „Já myslím, že...“ tak stačí pouze vsunout libovolný titulek z politického bulváru a čekat potlesk.

A zatímco v divočině devadesátých let se náckové chlubili svou hrubou silou, dnes si chodí do médií vylévat své bílé srdéčko a dožadovat se úcty za to, že „mají strach“. Národovecká rozněžnělost proto zplodila dokonce i nový žánr „rasistického popu“.

Madonnou nově objeveného kulturního dna se stala Olivie Žižková. Společně se svým manželem slátala píseň „Evropo, dýchej“. Naléhavě a falešně v ní pěje o tom, jak se bojí muslimů, že dává přednost skinheadům a hudební video nacpala obrázky z propagandistického kanálu Russia Today. Nejspíš proto, že nabízel dostatek záběrů na divoce vypadající černochy.

Jistě, na tenhle šlágr vlastenecké hitparády by se dalo celkem rychle zapomenout. Uondanost okurkové sezóny ho navíc brzy zaplaví další bizarností. Jenže popkultura, jakkoli ujetá, často odhaluje společenské hodnoty.

A Žižková v rozhovorech opravdu nabídla pohled do duše „ustrašených Čechů“: skepse vůči elitám, hrdost na mediální negramotnost, touha po jednoduchých odpovědích, a to i za cenu komplikovaných brutalit vůči druhým. Ještě výmluvnější ovšem byly reakce mediálního rybníku na její drobné žblunknutí.