Včerejšek byl mezinárodním dnem lidí pracujících v sexuálním průmyslu. V oficiálním názvu svátku se vyskytuje i slovo „whore“, tedy „šlapka“. V jakých kontextech je dnes to slovo používáno? A dopouštějí se ho ve veřejném prostoru častěji muži, nebo ženy?

Nedávno médii proběhla zpráva, podle které stojí za polovinou nenávistných tvítů ženy. Studii provedl portál Brandwatch.com a výstup napsala Gemma Joyceová, datová žurnalistka.

Studie sledovala po dobu jednoho měsíce výskyt slov „slut“ a „whore“ (šlapka, děvka) na Twitteru. Z hrubých dat byly odfiltrovány ty texty, které obsahovaly slovo „shame“ (hanba, zahanbit, ostuda), aby se neanalyzovala například sdělení typu „Slut-shaming is wrong“ („Zostuzování šlapek je špatné“). Poté byla provedena analýza genderu autora tvítu — vycházelo se z prvního jména, které bylo na účtu uvedené (a pokud nebylo možné rozhodnout, nebyl gender autorovi přiřazen).

Studii se samozřejmě dostalo velké pozornosti i nejrůznějších reakcí. Jakkoli takové studie pokládám za nesmírně relevantní, není od věci se na ni podívat kritickýma očima. Je tu totiž celá řada problémů, které hodnotu takové analýzy snižují.

Obsahové analýzy prováděné počítačovými programy sice dovedou vcelku přesně zpracovat obrovské množství dat, jejich obecnou slabinou je však přílišná analytická hrubost. Samotné vyřazení těch tvítů, které obsahují slovo „shame“, ještě neposkytuje záruku, že ty zbylé jsou nutně nenávistné. Pokud někdo napíše tvít, ve kterém se vyskytuje slovo „slut“ nebo „whore“, může jít i o citaci nebo použití slova v neutrálním či pozitivním kontextu.

Jak poznamenal můj kamarád, mediální odborník Miroslav Libicher, výraz „whore“ se ostatně v angličtině používá jako obecná nadávka, která není nutně spojena s explicitním zostuzováním žen. Když si slovo sami zkusíte na Twitteru vyhledat, narazíte na množství tvítů, v nichž je užito zcela v jiném smyslu než jako verbální útok na ženy.

Stává se, že marginalizované skupiny, ať už národnostní, sexuální či jiné, si přivlastní některé hanlivé výrazy, aby je pak užívaly jinak než pejorativně (cikán, tranďák, úchyl). Měření četnosti užívání dvou konkrétních slov tedy přináší jen velmi nespolehlivé údaje o tom, nakolik je misogynní sentiment na Twitteru rozšířený nebo kdo je jeho nejčastějším původcem.

Studie pracovala navíc pouze se dvěma gendery, které jsou v Británii (a ostatně i v České republice) úředně uznávány. Jenomže na světě existují lidé, kteří se neřadí ani k mužům, ani k ženám, bez ohledu na to, co říká právo země, ve které pobývají. Díky tomu, že internet je otevřený a poskytuje anonymitu, je pro spoustu lidí možné se identifikovat tak, jak sami chtějí. Člověk dokonce nemusí skutečné osobní informace vůbec poskytovat.

Samotná analýza tak vlastně jenom ukazuje, jak snadno lze genderově zařadit ty uživatele, kteří použijí vybraná slova. Ze zprávy se alespoň dozvídáme, že genderovou nálepku dostalo zhruba 65 tisíc tvítů z celkových 102 tisíc, které byly do studie zařazeny.

Studie se věnovala důležité problematice. Kvůli svým metodickým omezením však přinesla závěry, jejichž užitečnost je minimálně sporná. Není možné ji zkratkovitě interpretovat v duchu komentářů o tom, že nadpoloviční většinu misogynních komentářů na Twitteru píší ženy.

K lepšímu porozumění genderově zabarvené verbální šikaně na sociálních sítích je zapotřebí kvalitativně orientovaných analýz, které jsou citlivější vůči kontextu.