Náš člověk

Tomáš Tožička

Ve společnosti roste fašismus a my se přeme mezi sebou, i když nastal čas postavit se společně proti nenávisti.

Seděl jsem nedávno s pár přáteli, probírali jsme nejrůznější věci a došlo i na naše známé. Diskutovali jsme i o jednom populárním intelektuálovi, který se dokáže dobře prezentovat v mediálním prostoru a někdy i v politice — možná až moc, ale jeho názory nejsou úplně můj šálek kávy.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Někteří byli i tvrdší. Nicméně jsem uprostřed debaty prohodil: „Ať je to jak chce, pořád je to náš člověk.“ Kdosi na mě vytřeštil oči: „Můj člověk to určitě není!“ „ Ani můj ne,“ usmál jsem se, „ale náš je. Ty lidi, co tu s podporou státního zastupitelství nosej po Praze šibenice, je chystaj pro mě, pro tebe i pro něj. A to už je sakra důvod, aby z nás byli společníci.“

Možná trochu vyhraněná sarkastická poznámka, ale podle mě vlastně dobře ukazuje jeden problém, před kterým stojíme. Ve společnosti roste fašismus — a nehádejme se prosím o jeho definici — a my se přeme. Třeba o rozpor mezi marxismem, neo-marxismem a komunitarismem, nebo o Marxe a Apla. Nebo o něco jiného, stejně důležitého. A to skutečně nemyslím ironicky.

Je opravdu nutné si vyjasňovat názory, hádat se, otevírat konflikty i důležitá témata k podstatě lidského společenství. Ale je čas, kdy na to už prostě čas není. Jak je psáno v mé oblíbené knize Kazatel: Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas. A budu-li parafrázovat, je čas vyjasňovat si postoje a je čas se za něco postavit.

Na ten příjemný večer — to je přeci příjemné potkat se s inteligentními lidmi, se kterými si rozumíte a můžete se bez obav pohádat o důležitých věcech — jsem si vzpomněl, když jsem slyšel promluvu Karola Sidona a jeho předřečníků na vzpomínkové akci na Národním hřbitově v Terezíně. Nejprve mě zamrazilo při řeči předsedy už dávno přežilého Svazu bojovníků za svobodu a po té mě naopak velmi potěšil improvizovaný projev vrchního zemského rabína.

Jen on si mohl dovolit takové srovnání uprchlíků, jaké učinil. Jasně se postavit za trpící a nedovolit, aby připomínku utrpení nevinných a boje za svobodu národů zostudili představitelé Svazu bojovníků za svobodu a Senátu Parlamentu České republiky.

A proč jsem si na to vzpomně? Asi proto, že Karol Sidon, jak to jen říci, není člověk, se kterým bych třeba chtěl trávit dovolenou. Je jistě mnoho podstatných věcí, na které máme názory shodné, ale určitě i řada dalších věcí, na které máme názory diametrálně odlišné. Ale přichází doba, kdy prostě a jednoduše jsou některé názory důležitější než jiné. Postavit se proti xenofobii a budování nenávisti k nejslabším skupinám lidského společenství je teď a tady důležitější, než si pilovat světonázorové vize.

E pluribus unum. Foto Saša Uhlová, DR

Je to ovšem něco zcela jiného než přitakání maloměšťáckému smířenectví. To se místo do skutečných viníků domácí společenské krize naváží do lidí, kteří se s tím snaží něco dělat. A jejich argumentem je najednou všeobjímající láska a zdravý rozum, s nimiž tlučou po hlavě každého, kdo se postaví proti projevům nenávisti k uprchlíkům nebo proti fašismu. Přitom se neštítí opakovat štvavé mýty, očerňovat aktivní lidi a omlouvat nenávistný extremismus.

Tento přístup je ovšem stejně zvrhlý, jako přístup fašistů a xenofobů. A možná je horší, protože manipuluje s veřejným míněním skrytě. Váhavé přitakávání na kritiku těch aktivních a tolerantní obhajoba těch agresivních, vytváří silný potenciál pro další nárůst nenávisti.

Proto musíme hledat a nalézat nové spojence, s nimiž jsme se nejen ocitli na jedné lodi, ale především máme společný úkol. Ať se nám to líbí nebo ne. A tím je odpor proti nenávisti a ochrana nejohroženějších. A každý, kdo se JEDNOZNAČNĚ přidá na stranu nejslabších, vystoupí proti hlouposti, zlobě a zášti, je prostě náš člověk. A čím dříve si to uvědomíme, tím reálnější bude šance ke změně šílícího podvědomí naší frustrované společnosti.

    Diskuse
    May 24, 2016 v 12.59
    Článek pana Tožičky mě potěšil
    a možná i trochu překvapil.

    Ano, myslím si, že všichni musíme být připraveni přehodnocovat své představy o tom, kdo je náš člověk a kdo tak úplně ne, jinak skončíme jako v Maďarsku nebo hůř.

    Bude to trochu bolet, protože všichni máme politické identity, které se proti někomu vymezovaly a s kým se teď octneme v jednom "my".

    Je nás málo. Nemůžeme si dovolit trvat na tom, že k "nám" patří jen ten, s kým se shodneme ve všem.
    MP
    May 24, 2016 v 15.46
    Musí být ten člověk náš?
    Nestačil by slušný člověk, musí být náš?
    Jsou lidé, se kterými se neshodnu ve velmi zásadních věcech. Přesto samozřejmě očekávám, že nejenom nebudou na slavnostním aktu k uctění obětí nacismu mluvit jako sapér Vodička anebo jeho ještě nezvedenější jmenovec , ale že -- pokud budou mít příležitost -- ohradí se proti něčemu takovému. A to dokonce i tehdy, pokud se by jejich osobní byl poměrně blízký tomu Vodičkovu.
    Nedělá se to, tak jako se neokrádají vdovy a sirotci ( i když nám třeba lezou na nervy) či se od studentek nepožadují za zkoušku sexuální úsluhy (i když se chovají koketně).

    A na druhou stranu, občas se tu rozčiluji nad tím, co hlásá poslední dobou Jan Keller a kdyby ho za to husa kopla, přál bych mu to docela škodolibě. Ale mám ho proto dávat dohromady s Vodičkou nebo Zemanem do jednoho pytle těch, proti kterým jsem s jinými "my"?

    Děsím se toho, že takový čas přijde a opravdu si bude nutné vybírat stranu barikády. Ale nemyslím, že už by tu už byl. Zatím mentalitu obležené pevnosti potřebují ti druzí, protože identifikace vnitřního nepřítele a šmachlování s tekutou nenávistí těch pod koly prosperity jsou jediné karty, se kterými mohou a umějí hrát. Ale k čemu je nám?

    P.s. Poté, co jsem napsal, že mi "náš člověk" připadá přehnané, jsem několikrát použil různé pády "my". A pak mi má někdo věřit.
    TT
    May 24, 2016 v 17.2
    Sapér Vodička je dobré přirovnání!
    Ale jinak přece "koncept" "Náš člověk" rozšiřuje stávající strategii "my", které se zatím skládá z partičky známých co spolu rádi chodí na pivo a čtou ta samá moudra. A jak psal pan Kubička, zatím máme dost co dělat s tím, abychom se přestali vymezovat proti těm, kteří vidí míň či víc rudě.

    Možná že je ještě není dost důvodů hledat lidi na barikády, ale jak říkal Blake: Nikdy nevíš co je dost, dokud nepoznáš, co je příliš.
    JN
    May 25, 2016 v 1.2
    Spojit se proti nepříteli, překonat malicherné rozpory.
    A co potom dělat dál?
    May 25, 2016 v 10.5
    Panu Nushartovi
    Napřiklad vygenerovat konsensuálního kandidáta na prezidenta, který má šanci na zvolení. Sejít se na jedné demonstraci aniž bychom se pohádali o transparenty. Více se soustřeďovat na vyvracení fašizující propagandy než na potírání těch, kteří "vidí míň nebo víc rudě"
    JN
    May 25, 2016 v 10.24
    Panu Kubičkovi
    Nepochybuji o tom, že pan Kocáb jistě myslí svoji iniciativu velmi dobře, ovšem část lidí (nikoliv nutně protiuprchlická) je právě na takovéto iniciativy a na jejich autory již značně alergická. Takováto iniciativa (Kocábova) tedy pomůže spíše Miloši Zemanovi k jeho znovuzvolení.

    Naštěstí Michal Horáček má rozum.
    MP
    May 25, 2016 v 11.14
    Tomášovi Tožičkovi
    Jenomže to, co v tom konceptu nabízíš, je vlastně jen rozšíření té partičky. A navíc vytváření nové pospolitosti toho širšího "my" tím nejprimitivnějším způsobem: totiž identifkací proti vntřnímu nepříteli.

    Proč by neměla stačit situační "my"? My, kteří jsme se sešli na protifašistické demonstraci, abych si vypůjčil příklad od Jiřího Kubičky. K tomu, abych kádroval sousedův transparent musím mít právě tu představu, že to musí být "náš člověk", aby byl hoden být v jedné společnosti se mnou. zatímco já jsem rád, že jsem potkal někoho, koho bych tu nečekal, o kom jsem si předsudečně myslel, že je spíš na druhé straně.

    Ale pozor: Abych kádroval, tedy určoval, kdo je a kdo není náš. To je jiná činnost, než se hádat. Pohádám se s potěšením v hospodě po demonstraci o heslu, které mi přijde pitomé. Naposledy jsem se takhle dohadoval po demonstraci kvůli heslu: "Chovanec patří do ústavu." Přišlo mi strašlivě nefér. Jak k tomu ti nemocní přijdou, aby je stavěli na jednu úroveň s politickým šíbrem?

    A hádám se se tu s potěšením s tebou, aniž bych předpokládal, že si se mnou, až se někde potkáme, nedáš pivo, protože podrývám akční jednotu proti fašismu.
    May 25, 2016 v 11.50
    Situační "my" Martinu Profantovi
    "My" je přece vždy situační, jako všechna osobní zájmena. není to pojem, má ukazovací nebo odkazovací (deiktickou nebo anaforickou) funkci.

    "My" může podle situačního kontextu znamenat "my dva", my v této místnosti, my demonstrující, my Češi, my lidé atd. Identitě "my": nemusí odpovídat žádná podstata.

    Podstatou je například "slušný člověk". Karel Sidon se v Terezíně zachoval správně bez ohledu na to, jestli je nebo není slušný člověk. Tím neříkám, že slušný člověk není.

    Ale přisuzovat lidem se, kteří se se mnou na něčem shodnou jakousi obecnou slušnost je myšlenková chyba esencialismu, a navíc je to trochu arogantní.

    TT
    May 25, 2016 v 15.10
    Ale Martine,
    Náščlověkizace je přece formou akutního odkádrovávání. Tedy alespoň snižování kádrovacích měřítek. Je to delustrační mechanismus v sociálně-liberálním diskursu. Má za cíl odstranit zpochybňování potencionálních spojenců: "jo, tohle se mu náhodou povedlo, ale jinak sežral kus velryby." Tedy shrnuto podtrženo - a teď už vážně, jde mi prostě jen o to, že v tuto chvíli musíme být citlivější při výběru spojenců a to znamená i změnu přístupu z naší strany. Jak by ta změna měla vypadat článek neřeší. Ta změna musí vyjít z diskurzu.

    V čem se ale, zdá se, náš pohled liší, je vnímání nebezpečí. Já vidím situaci jako velmi kritickou a skutečně se domnívám, že je třeba budovat co nejširší frontu spojenců, kteří se postaví proti sílící zlobě. To, jak rychlé otáčky nabralo autoritářství u našich sousedů mě v tom jen utvrzuje.
    MP
    May 25, 2016 v 16.46
    Jiřímu Kubičkovi
    Situační je "my" vždy. Nicméně v určitých kontextech nabývá identitní rozměr. "My, chlapci, co spolu chodíme" je např. v ústech toho, kdo je v češtině doma, vždy ostentativně identitní a navíc "my, čeští mluvčí" bychom poznali cizince podle toho, že by veden gramatikou a logikou považoval toto my za pouze situační.

    Nepřisuzuji lidem, kteří se se mnou na něčem shodnou, jakousi obecnou slušnost. Slušnost není nikdy obecná, vždy je to historicky a kulturně situovaná normativita. Orwell jednou za války napsal, že si myslí, že jeho známí většinou nemají rádi Židy, ale v situaci, kdy jsou v Německu pronásledování, by považovali za neslušné mluvit proti nim a rozhorčeně odmítají i náznak antisemitismu.

    Umím si právě tak představit mluvčího, který by v Sidonově situaci zareagoval kultivovanou výhradou k předřečníkovi, ale dělal by to z čirého snobismu, ačkoliv by mu třeba byly Vodičkovi názory osbně blízké. Přesto by se zachoval slušně.

    Můj nárok je minimalistický, nepotřebuji se s druhým shodnout na čemkoli, jen na respektu k normám slušnosti.
    + Další komentáře