Začnu banální psychologickou pravdou. Všichni máme pochopitelně příběhy, které prožíváme výsostně osobně a usídlí se nám v lebce tak, že je používáme jako berličky, když chceme tu a tam nalézt ve svých životech nějaký smysl nebo když se rozhodujeme, jak jednat, a ve variaci na křesťanskou mravní otázku se tážeme „Co by učinil Ijáček?“ Ten by tedy zrovna nezávisle na situaci kňoural, takže člověk k němu vzhlížející si může odpustit těžké přemýšlení nad morálními dilematy. Je třeba si umět najít pohodlný morální vzor...

V ideálním egalitářském světě by bylo skvělé, kdybychom se mohli všichni ztotožňovat s postavami čistě na základě jejich charakteru a nemuseli bychom řešit rasu, gender, sexuální orientaci či biologický druh, tak jako já se mohu nalézt v lesbické skřetí transgender ženě čistě proto, že tak jako já ráda o samotě čte knihy v zakouřených hospodách, užívá si noční bezcílné toulky a zbožňuje smutné vrby, Pink Floydy a pivo.

Cizinec není vetřelec

Obávám se však, že „vidět skrz“ rasu, gender či sexuální orientaci stále náleží jen tomu ideálnímu egalitářskému světu, nikoli naší hloupé nerovné přítomnosti. Lidé, jejichž identita je zavrhovaná, přehlížená či vysmívaná, mohou vinou stereotypů narážet na vážné překážky ve ztotožnění se s postavou, která je jim sice charakterově velmi blízká, ale v kontrastu s nimi má právě onu „normální“ identitu. Právě proto, že se jim tam pořád může cpát například ten „negr v duši černého člověka“, který jim bývá zvenku implantovaný do mozku.

Obzvlášť když „člověk normální“ (tedy bílý zdravý muž, kterému se líbí bílé zdravé ženy) je vydávaný za míru všech věcí a velmi rád ženám vysvětlí, že nemohou být Vinnetouem, když jsou přece ty ženy, jak ostatně pěkně načrtla Markéta Jakešová ve svém článku „Jsme svobodnější než muslimské ženy?“

A protože ztotožnění je velmi silnou cestou k uměleckému pohlcení, bylo by vhodné otevírat tyto cesty co nejširšímu spektru lidí. Bylo by tak myslím spravedlivé tvořit světy, kde existují i odlišní lidé od těch, kteří ve značné části dějin měli monopol na slovo, přičemž ostatní jim tvořili ve světě pouhý komparz.

Takováto emancipace v reprezentaci může na jedné straně bourat imaginační hradby, ale nejen to. Ježto díla nám spolutvoří obraz světa v hlavě, který potom na svět rozprostíráme, tak kdyby v příbězích tito „cizinci“ vystupovali jako plnohodnotné charaktery, které neodvíjejí celé své bytí z vlastní cizosti, tak by se možná i „pro nás normální“ mohly tyto „cizinci“ stát přirozenými obyvateli světa a přestali bychom je vidět jako vetřelce.

Co však když se namítne, že mužský autor se necítí pohodlně při psaní ženských postav, bílá autorka se necítí na to, psát postavy černé, a podobně? Právě v této otázce se odhaluje klíčový aspekt problému, který spočívá v představě, že černá postava je až tak povahově odlišná, že by jí bílá autorka nerozuměla.

Na odmítnutí tohoto předpokladu si vlastně stačí poctivě uvědomit banálně znějící princip nerasistického smýšlení, kdy „tmavá kůže“ přece vůbec nekonstituuje osobnost, tak jako homosexuální orientace neurčuje povahu vztahů. Například příběhu Harryho Pottera by přece nijak neublížilo, kdyby Hermiona byla černá nebo měla rodiče z arabských zemí. Stále by zůstala úplně stejným charakterem, stejně jako homosexuální postava může přece prožívat vztah úplně stejně romanticky jako postava heterosexuální.