Už nějaký ten pátek v tisku nacházím komentáře, které v ironickém tónu píší o „vznešených evropských hodnotách“ či „nejvyšších evropských hodnotách“ a jejich hlasatelích. Ti jsou prý zpravidla naivní nebo rovnou hloupí a přes samou vstřícnost a toleranci zapomínají na blaho populace, jež starý kontinent obývá.

Typická věta těchto autorů zní: „Ve jménu těch nejvyšších evropských hodnot nám západní politici vnucují řešení uprchlické krize, které řešením není, jen zaplaví Evropu příslušníky jiné kultury a dopadne na životní úroveň Evropanů.“

Bohužel žádný z nich nemá odvahu rozklíčovat, do kterých hodnot konkrétně se strefuje a čím jsou znehodnocovány, překrucovány či porušovány. Můžeme si proto myslet, že například svoboda jim přijde být vhodná jen pro časy pohody. Nebo že rovnost má patřit jen těm „rovnějším“. Případně že solidarita je zaměnitelná s almužnou.

Právě zahrávání si se solidaritou mi vadí nejvíc. Jakmile začneme popírat její smysl, otevřeme dveře protipólu — panství jednoho nad druhým a ovládání jednoho druhým. Proti tomu nejběžnější definice popisuje solidaritu jako dobrovolnou společenskou soudržnost mezi sobě rovnými, připravenost a ochotu ke vzájemné pomoci a podpoře v rámci nějaké skupiny. Tou může být lid (démos), třída, strana…

Například sociální demokracie na francouzské tradici volnosti (svobody), rovnosti a bratrství (solidarity) vznikla a po celou dobu své existence ji hlásá. A ČSSD v započaté volební kampani sděluje, že „dobrý stát je postaven na myšlenkách svobody, solidarity a spravedlnosti.“

Tím víc mě mrzí, když od předsedy české sociální demokracie slyším, že solidaritu — například ve věci přijímání uprchlíků a evropských kvót — si nelze vynutit, že musí být dobrovolná.

Jenom jeden úlet Bohuslava Sobotky byl srovnatelný s tímto: když se nechápavě ohradil proti kritice popisování rukou běženců čísly za pomoci fixů, k čemuž se uchylovali čeští policisté u hranice se Slovenskem. S touto kritikou ovšem nepřišli útlocitní humanisté z řad aktivistů pomáhajících prchajícím muslimům, nýbrž zástupci židovských organizací, kterým tato praktika připomněla období holocaustu.

Copak jsme u nás tak emočně zakrnění, a nedochází nám, že i po sedmdesáti letech přetrvává u části lidí citlivost na některé zdánlivě zvyky a úkony, které většinová společnost pokládá za banální a rozhodně je nemyslí nějak zle?

Ale zpátky k solidaritě. Na ní je založen sociální stát, daňový systém i koncept přerozdělování výnosů. Je tato solidarita projevem dobrovolnosti? Stačí se zeptat Petra Macha, Víta Jedličky, Miroslava Ševčíka, Václava Klause… Anebo podnikatelů či manažerů, kteří mají pocit, že coby jedinci inteligentní a pracovití doplácejí na lenochy a hlupáky. Ještě chvíli budou slýchat o solidaritě, která může být jen dobrovolná, až jim dojde s evropským sociálním modelem trpělivost.

Koneckonců i na levici už zaznělo, že tento model, jenž je nejvyspělejší ve Skandinávii a Německu, je až příliš štědrý a přitažlivý široko daleko. Proto neoliberálové jistě rádi nabídnou recepty alternativní, založené na neomezené suverenitě, soutěživosti, ba sobectví. A když se dobře vyspíme, tak upustíme groš na charitu.

Jiné pojetí solidarity než my prezentovali v minulých týdnech politici ze zemí na jih od nás, shodou okolností (?) oba reprezentanti demokratické levice — italský premiér Matteo Renzi (Demokratická strana) a rakouský ministr obrany Hans Peter Doskozil (SPO).

První řekl 24. února Právu: „Myslím si, že členství v Unii znamená sdílení některých hodnot a projevení vzájemné solidarity. A ta se musí projevit ve všech směrech. My přispíváme do rozpočtu Unie přibližně 20 miliardami eur. A dostáváme zpět asi 13. Je pravda, že je částečně chyba i u nás, protože všechny fondy se nevyčerpají, i když se situace zlepšila. Ale jsou země, které z rozpočtu dostávají víc, než do něj dávají. Ale pak očekávám, že když se řekne, že celoevropský problém uprchlíků nemůže ležet celý na bedrech Řecka, Itálie, Německa či Švédska, ale že se na jeho řešení budou podílet i ostatní státy, tak to všichni v Unii pochopí. A až se začne hovořit o fondech na léta 2020-26, což bude brzy, nebude nutné tuto věc zdůrazňovat.“

O pár dnů později, 27. února, se na serveru Spiegel Online přidal Doskozil: „Už nelze dále tolerovat, aby se čistí příjemci finančních prostředků z EU, země, jimž se vyplatilo tolik peněz, v případě jakéhokoli problému obrátily zády a řekly ne. U jejich obyvatel to možná má ohlas, neslučuje se to ale s myšlenkou solidarity v EU.“