Už nějaký ten pátek v tisku nacházím komentáře, které v ironickém tónu píší o „vznešených evropských hodnotách“ či „nejvyšších evropských hodnotách“ a jejich hlasatelích. Ti jsou prý zpravidla naivní nebo rovnou hloupí a přes samou vstřícnost a toleranci zapomínají na blaho populace, jež starý kontinent obývá.

Typická věta těchto autorů zní: „Ve jménu těch nejvyšších evropských hodnot nám západní politici vnucují řešení uprchlické krize, které řešením není, jen zaplaví Evropu příslušníky jiné kultury a dopadne na životní úroveň Evropanů.“

Bohužel žádný z nich nemá odvahu rozklíčovat, do kterých hodnot konkrétně se strefuje a čím jsou znehodnocovány, překrucovány či porušovány. Můžeme si proto myslet, že například svoboda jim přijde být vhodná jen pro časy pohody. Nebo že rovnost má patřit jen těm „rovnějším“. Případně že solidarita je zaměnitelná s almužnou.

Právě zahrávání si se solidaritou mi vadí nejvíc. Jakmile začneme popírat její smysl, otevřeme dveře protipólu — panství jednoho nad druhým a ovládání jednoho druhým. Proti tomu nejběžnější definice popisuje solidaritu jako dobrovolnou společenskou soudržnost mezi sobě rovnými, připravenost a ochotu ke vzájemné pomoci a podpoře v rámci nějaké skupiny. Tou může být lid (démos), třída, strana…

Například sociální demokracie na francouzské tradici volnosti (svobody), rovnosti a bratrství (solidarity) vznikla a po celou dobu své existence ji hlásá. A ČSSD v započaté volební kampani sděluje, že „dobrý stát je postaven na myšlenkách svobody, solidarity a spravedlnosti.“

Tím víc mě mrzí, když od předsedy české sociální demokracie slyším, že solidaritu — například ve věci přijímání uprchlíků a evropských kvót — si nelze vynutit, že musí být dobrovolná.