Donedávna měla slovenská politika větev neprůhlednou a větev, která byla křišťálově průzračná. Chaos panoval na oslabené a znesvářené pravici, zatímco levice vyluxovaná Směrem si mohla nerušeně jednobarevně a s minimem skandálů vládnout. Teď je všechno jinak a politická krize opanovala celou zemi. Na rozdíl od Polska, kde vše válcuje Právo a Spravedlnost, a Maďarska s dominancí FIDESZ na Slovensku klid vystřídal zmatek.

Před týdnem byla v Praze představena kniha Politické hry. Jejím autorem je přední slovenský politolog Michal Horský. Prokázal odvahu: vydal se proti proudu času, posbíral a oglosoval rozhovory pro slovenská média, především pro deník Pravda. Jeho postřehy jsou ale zajímavé i dnes.

Horský radí, aby podstatné politické spory nebyly překrývány napěněnými aférami s minimální přidanou hodnotou — jako kdysi byla Gorila, jež se podepsala na diskreditaci pravice. Velmi otevřeně se též staví ke Směru. Nevidí v něm strašáka jako mnozí jiní. Pokládá jej za levicovou stranu odpovídající středoevropskému standardu, jež se ovšem dokázala opřít o politický marketing.

Pokud mu něco vyčítá, tak to není přerod z proudu odštěpeného od Strany demokratické levice nejprve ve stranu „třetí cesty“, kterou druhdy Robert Fico odmítal zařadit na levici či pravici, a poté v pokračovatele sociální demokracie. Horského kritika se týká manicheismu, tendence dělit svět kolem na dobro a zlo, oslabené schopnosti se domlouvat a navrtávání politické kultury. Jeho několik let staré texty obsahují i varování před arogancí moci, orbánovským komplexem a stinnými stránkami korporativistického modelu uspořádání společnosti. Jím otevřeně popisované i naznačované chyby Směru se podepsaly také na čerstvém volebním výsledku.

Zcela zásadní je ale pro Michala Horského téma „antipolitiky“. Jejími nositeli mohou být i politici sympatičtí, příjemní, neextrémističtí. Například prezident Andrej Kiska nebo expremiérka Iveta Radičová. Ovšem mnohem častěji je reprezentována stranami na jedno použití nebo demagogy, populisty a podivuhodnými exoty, kteří dokáží na některé svoje přednosti nachytat voliče. Česká politika měla svého Víta Bártu a má Andreje Babiše, na Slovensku Igora Matoviče (lídra strany Obyčejní lidé) nyní doplnil výstřední miliardář Boris Kollár, exmanžel spousty žen a otec spousty dětí, jenž slávu celebrity zúročil s uskupením Jsme rodina.

Na rozdíl od Václava Bělohradského, který se domnívá, že i antipolitika je politikou a na nové formy stran a hnutí si musíme zvykat, pokládá Michal Horský antipolitiku za vážné nebezpečí, jemuž je nutné čelit. V první řadě rehabilitací politických ideologií a tradičních politických stran.

Právě k tomu má ale Slovensko teď daleko. Vedle nečitelných populistů, kteří mohou v libovolné vládě představovat časovanou bombu, zazářila i „antipolitika“ Mariána Kotleby a jeho Lidové strany Naše Slovensko. Naštěstí s neofašisty nikdo za jednací stůl nechce. Nepohodne se ale ani Slovenská národní strana a převážně maďarský Most. Richard Sulík, lídr strany Svoboda a Solidarita, jež skončila překvapivě druhá, zase nechce spolupráci se Směrem.

Ficovi chybí s výjimkou Slovenské národní strany potenciální koaliční partneři. Sulík by sice mohl slepit kabinet bez Směru a Kotleby, musel by však unést tak početnou koalici složenou s navzájem rozkmotřených politiků, že se nechce ani věřit v reálnost takového plánu.

Viděno zpovzdálí, dohodnout by se měly hlavně nejsilnější strany. Bez ústupků to přitom nepůjde. Vedle otevřené koaliční spolupráci si lze též představit, že český prezident Miloš Zeman by preferoval a doporučoval opoziční smlouvu, podobnou té jeho s Václavem Klausem z roku 1998. To ale není cesta pro Slovensko.