Diváctvo si naplní ústa popcornem, usrkne z coly a začíná se ponořovat do dalšího filmového hitu. Netouží po ničem jiném, než se dobře pobavit. Pohodový zážitek uplyne co by dup a nezdá se, že by dojezd příjemného večera mohlo cokoli narušit. Vtom to ale přijde. Hned v první diskuzi o právě zhlédnutém filmu se rozezní fanfáry a na scénu přichází brigáda sociální spravedlnosti. A začne brblat.

Nelíbí se jí, že všichni hrdinové jsou zdraví bílí muži, že ženy jsou pouze jejich trofejemi, nadávají na absenci postav jiných etnik kromě hlavních záporáků, jimiž jsou arabští teroristé — a to jim samozřejmě vadí také …

Vadí jim snad úplně všechno a nic pro ně není dost multikulti, nic pro ně není dost korektní. A diváctvo možná začne přepadat strach.

Zdá se totiž, že na umělecké sféry dopadá stín toho, o čem jsme si mysleli, že jsme už dávno pohřbili. Stín bolševického cenzora, který chce drápy roztrhat všechna tradiční díla, která nesplňují kvóty na alespoň jednoho černošského homosexuála, transgenderovou autistku a Číňanku na vozíku. Stín ministra pravdy a lásky, který by ve jménu těch jediných a pravých hodnot rád přistřihl umělecké svobodě křídla a určoval by lidem, jak mají myslet a fantazírovat.

Ta vize je určitě strašidelná, ale ještě než začneme brojit proti tomuto vzkříšenému démonovi cenzury, jehož zbraně se dnes zvou politickou korektností, položme si klíčovou otázku: Hrozí to vůbec? A chce to někdo?

Jakožto člen této brigády sociální spravedlnosti bych se rád nesměle ozval, že toto nechci ani já, a pokusil se ukázat, že poté, co se strhne maska tohoto démona politické korektnosti, často zpod ní bude hledět jen slaměný panák.

Dovolte mi však ještě předtím malé paradoxní requiem za politickou nekorektnost. Bojím se, že tu jsme — přinejmenším dočasně — jako subverzivní zbraň ztratili. Už téměř nikdy nenabízí nové provokativní perspektivy, které by byly výzvou a katalyzátorem pro mozek, aby přehodnotil postoje, které se do něj zažraly tak, až se staly samozřejmými.

Dnes se bohužel pod maskou politicky nekorektní, ale o to pravdivější pravdy většinou skrývá jen tisící a první omílání stále stejných xenofobních formulí.

Lidé, kteří je prezentují, navíc vydávají tyto nejnudnější a nejprovařenější předsudky za jakési nesmírně odvážné myšlení mimo hranice povoleného, které se nikdo neopováží formulovat nahlas… tedy s výjimkou každého druhého komentáře na sociálních sítích.

Slaměný panák korektního člověka

Nám tedy, kritikům a kritičkám zaběhnutých vypravěčských postupů, nezbývá nic jiného než hledat útočiště a subverzivní zbraně na opačném pólu, na pólu politické korektnosti. Protože je nám však často na ksicht malován onen bolševický cenzor a podsouvány totalitní motivace, (a já hodně doufám, že je nemám), bude asi na místě probrat se tím gulášem obvinění a vyjasnit si několik věcí.

Začnu s prvním klíčovým bodem: Nezřídka se nám podsouvá, že díla měříme pouze svým multikulturním metrem, a pokud jím neprojdou, s hysterickým odporem je zavrhneme jako díla misogynní, rasistická, xenofobní nebo nějak jinak fobní. To je však omyl, prosím pěkně — kritika určitých myšlenkových motivů a hodnot díla přece vůbec neznamená odmítnutí díla jako celku.