Na film Díra u Hanušovic jsem se původně nechtěla dívat, zdálo se mi, že těch českých filmů, kde se ukazuje, jak lidé někde hrozně žijí a neumějí s tím nic udělat, jak je to leckde u nás strašné a člověk ani neví, kdo za to může, jak jsou lidi překvapivě zlí a sprostí k sobě navzájem, že prostě takových filmů už mám dost.

Přesně z těch důvodů jsem na film nešla do kina. Ale pak mi to nedalo, přece vím i z vlastní zkušenosti, že leckde u nás jsou poměry jak v té díře někde na Moravě — uvidím tedy, jak to bude uděláno. Uděláno to bylo prostě a mně se z toho důvodu ten film celkem líbil (tedy až na to, že Jaroslav Plesl neumí házet lopatou) a taky mnou otřásl, protože podobnou díru na opačném konci republiky, u Aše, znám dobře, a lidi tam jsou těm z filmu podobní. Štěstí tam člověk nepotká ani neudělá.

Hanušovice naživo

Ale tragédií a hrůz se najde dost, zrovna o jedné sebevraždě mladého kluka mi vyprávěli o Velikonocích. Znám jeho bratra a hned mě napadlo, jestli při té vší starosti máma nezapomene na něj, který se učil, nefetoval, držel matku nad vodou, zatímco jeho brácha putoval od léčebny k léčebně, pak chvíli do pasťáku a z něj rovnou do blázince, až to skončil v lese za vsí, na Velký pátek, který byl poprvé vyhlášen státním svátkem.

A samozřejmě musím myslet i na jejich mámu, která se o kluky starala sama od nepaměti, ani se neví, kde je jejich táta, někdo kdysi říkal, že je v Portugalsku na zeleninových plantážích, kde se hydroponicky pěstují ta rajčata bez chuti, která si kupujeme v zimě, a kde se schová kvůli alimentům hledaný člověk z České republiky — stejně jako třeba vrah — mezi ostatními gaunery z celé Evropy.