Když se mluví a píše o Zdeňku Svěrákovi, asi nejčastěji se objevuje sousloví „laskavý humor“. Není to vždy myšleno jen pozitivně. Ona laskavost v jeho tvorbě bývá pravidelně kritizována jako jistý druh povrchnosti, vyhýbání se tomu jít do hloubky, pod povrch věcí. Jako jakýsi druh idyly, do které se přelije realita života, a výsledek sice potěší a pohladí, ale nic víc.

Na tom něco může být. Na druhou stranu, humor může být laskavý a hravý, stejně jako sršatý a sžíravý. Pokud to ale vůbec má být humor, musí být především inteligentní. A takový svěrákovský humor byl a stále je. Příklady asi netřeba uvádět — celé pluky „hlášek“ z jeho scénářů, filmových i divadelních, doslova zlidověly a jejich popularita neklesá ani po několika desítkách let. To může mít jediné vysvětlení — prostě se strefily do konkrétní lidské vlastnosti, životní situace, zákoutí jazyka, který všichni používáme, ale ne vždy dokážeme náležitě vychutnat.

V dnešní poněkud potemnělé době se navíc sama laskavost stává něčím cenným. Humor, smích a hravost zajisté není univerzálním řešením všech závažných problémů dneška. Zcela bezpochyby jsou ale důležité k tomu, abychom si uchovali duševní svěžest nutnou k tomu tyto problémy kreativně, s nutným odstupem a ohledem na všechny souvislosti řešit. A s humorem, pokud možno laskavým, se nám všem bude prostě lépe společně žít.

Zdeněk Svěrák — velmi stručný životopis

Přehled jubilantova života se dá snadno najít jinde, zde proto bude podán s maximální stručností. Scénárista, divadelní a filmový herec, autor povídek a písňových textů, někde je označován i jako „cimrmanolog“. Narodil se zcela symbolicky na Den učitelů, 28. března roku 1936. Učitelství bylo jeho původním vzděláním a učitel je jedna z jeho nejčastějších rolí, divadelních i filmových. Učil však jen několik let, v roce 1962 nastoupil do Československého rozhlasu, odkud odešel po srpnové okupaci.

V roce 1967 založil spolu s Jiřím Šebánkem a Ladislavem Smoljakem Divadlo Járy Cimrmana, založené na „objevování“ díla fiktivního génia, který se poprvé na veřejnosti objevil v rozhlasovém pořadu o rok dříve. V témže roce 1967 začal textařsky spolupracovat se skladatelem Jaroslavem Uhlířem. Od roku 1994 spolupracuje s Centrem Paraple, které se stará o pacienty s ochrnutím míchy.

Osm let (1961-1969) byl členem KSČ. V roce 1977 jako většina tehdy aktivních umělců podepsal tak zvanou Antichartu, později se za svůj podpis omluvil. V roce 1989 podepsal Několik vět. Po listopadu se připojil k několika peticím a veřejným výzvám. Asi nejvýrazněji se veřejně angažoval v době prezidentské volby, kdy spolu se synem Janem natočil klip na podporu Karla Schwarzenberga a stal se jednou z hlavních tváří jeho kampaně.