Když se mluví a píše o Zdeňku Svěrákovi, asi nejčastěji se objevuje sousloví „laskavý humor“. Není to vždy myšleno jen pozitivně. Ona laskavost v jeho tvorbě bývá pravidelně kritizována jako jistý druh povrchnosti, vyhýbání se tomu jít do hloubky, pod povrch věcí. Jako jakýsi druh idyly, do které se přelije realita života, a výsledek sice potěší a pohladí, ale nic víc.

Na tom něco může být. Na druhou stranu, humor může být laskavý a hravý, stejně jako sršatý a sžíravý. Pokud to ale vůbec má být humor, musí být především inteligentní. A takový svěrákovský humor byl a stále je. Příklady asi netřeba uvádět — celé pluky „hlášek“ z jeho scénářů, filmových i divadelních, doslova zlidověly a jejich popularita neklesá ani po několika desítkách let. To může mít jediné vysvětlení — prostě se strefily do konkrétní lidské vlastnosti, životní situace, zákoutí jazyka, který všichni používáme, ale ne vždy dokážeme náležitě vychutnat.

V dnešní poněkud potemnělé době se navíc sama laskavost stává něčím cenným. Humor, smích a hravost zajisté není univerzálním řešením všech závažných problémů dneška. Zcela bezpochyby jsou ale důležité k tomu, abychom si uchovali duševní svěžest nutnou k tomu tyto problémy kreativně, s nutným odstupem a ohledem na všechny souvislosti řešit. A s humorem, pokud možno laskavým, se nám všem bude prostě lépe společně žít.

Zdeněk Svěrák — velmi stručný životopis

Přehled jubilantova života se dá snadno najít jinde, zde proto bude podán s maximální stručností. Scénárista, divadelní a filmový herec, autor povídek a písňových textů, někde je označován i jako „cimrmanolog“. Narodil se zcela symbolicky na Den učitelů, 28. března roku 1936. Učitelství bylo jeho původním vzděláním a učitel je jedna z jeho nejčastějších rolí, divadelních i filmových. Učil však jen několik let, v roce 1962 nastoupil do Československého rozhlasu, odkud odešel po srpnové okupaci.

V roce 1967 založil spolu s Jiřím Šebánkem a Ladislavem Smoljakem Divadlo Járy Cimrmana, založené na „objevování“ díla fiktivního génia, který se poprvé na veřejnosti objevil v rozhlasovém pořadu o rok dříve. V témže roce 1967 začal textařsky spolupracovat se skladatelem Jaroslavem Uhlířem. Od roku 1994 spolupracuje s Centrem Paraple, které se stará o pacienty s ochrnutím míchy.

Osm let (1961-1969) byl členem KSČ. V roce 1977 jako většina tehdy aktivních umělců podepsal tak zvanou Antichartu, později se za svůj podpis omluvil. V roce 1989 podepsal Několik vět. Po listopadu se připojil k několika peticím a veřejným výzvám. Asi nejvýrazněji se veřejně angažoval v době prezidentské volby, kdy spolu se synem Janem natočil klip na podporu Karla Schwarzenberga a stal se jednou z hlavních tváří jeho kampaně.

↗

Zdeněk Svěrák bývá někdy kritizován za svůj laskavý humor, který se vyhýbá konfliktům. V dnešní poněkud potemnělé době se ale sama laskavost stává něčím cenným. Foto ceskatelevize.cz

Jak naznačuje uvedený stručný životopis, Zdeněk Svěrák není politicky vyhraněnou osobností. Několikrát se nechal do veřejného dění vtáhnout, ale vždy to bylo v těch okamžicích dějin, kdy bylo podobně vtaženo mnoho lidí ve své podstatě nepolitických. Pak se zase vrátil ke své tvorbě, která si od politiky udržuje odstup, což platí ve stejné míře pro oba režimy, v nichž mu bylo dáno žít a pracovat.

Ze širokého spektra toho, čím se Zdeněk Svěrák zabýval a zabývá, jsem vybral dvě oblasti. Járu Cimrmana — jako ve světovém kontextu zřejmě ojedinělý příklad zrodu fiktivní historické osobnosti — a písňovou tvorbu pro děti.

Český génius J. C.

V roce 2005 vyhrál divácké hlasování v anketě Největší Čech s převahou Jára Cimrman. Třebaže byl podle pravidel jako fiktivní postava poté vyřazen a uvolnil tak místo císaři Karlu IV., znamenal tento úspěch, ve srovnání s obdobnými soutěžemi v jiných evropských zemích naprosto ojedinělý, jakési referendum o významu duchovního dítka Zdeňka Svěráka, Ladislava Smoljaka, Jiřího Šebánka a dalších pro český národ.

Je poučné podívat se na některé vítěze v jiných zemích. Původní britské hlasování vyhrál Winston Churchill, velmi podobně to francouzské Charles de Gaulle a německé Konrad Adenauer. Mezi Rusy za sebou Alexandr Něvský jen těsně nechal třetího Josifa Vissarionoviče Džugašviliho, který pochopitelně soutěžil pod jménem Stalin. Největším Belgičanem byl zvolen písničkář Jacques Brel, v sousedním Nizozemsku zvítězil nedávno zavražděný politik Pim Fortuyn. Největší podobnost s českým hlasováním projevili Italové, u nichž zvítězil génius srovnatelného formátu, Leonardo da Vinci.

Cimrmanovo vítězství neznamenalo pouze to, že Češi a Moravané televizní soutěž nebrali zase až tak vážně. Ukázalo se také, že Jára Cimrman se dokázal vrýt dostatečně hluboko do českého národního povědomí. Zdeněk Svěrák dnes pokládá cimrmanovské hry za to nejhodnotnější ze svého díla — větší než povídky a filmové scénáře. Není to přitom dáno tím, že by hry samotné byly napsány lépe. Mimořádně dobře je vymyšlena — nebo lépe řečeno — objevena sama klíčová osoba toho všeho.

Jára Cimrman není jen ztělesněním českých snů o vlastní výjimečnosti, o nedoceněné genialitě, ale je i jakýmsi symbolem doby, kdy se tyto české sny skutečně plnily, a to až neočekávaně rychle. Posledních desetiletí před první světovou válkou, kdy v poměrně fešáckém rakouském „žaláři národů“ ten český dosáhl nebývalého kulturního, vzdělanostního a hospodářského vzestupu, vyprodukoval výjimečné umělce, vědce, cestovatele, mecenáše. Cimrmanovský svět je také světem až dětské radosti z objevů, světem v porovnání s tím nastávajícím, přes všechny neduhy c. a k. monarchie, bezstarostným.

↗

Jára Cimrman je mimo jiné i ztělesněním českých snů o vlastní výjimečnosti a nedoceněné genialitě. Foto ceskatelevize.cz

Právě tato bezstarostnost a hravost tak seděla Svěrákovi a spol., umožnila jim Cimrmanův svět propracovat do nejmenších podrobností, objevovat stále nové, zábavné detaily a také pomohla k tomu, že byl v 70. a 80. letech přijímán jako ideální místo úniku z reálně socialistického světa všedních dní. Atmosféru cimrmanovského hraní v pozdních letech reálsocialismu zachycuje jeden z nejlepších filmů dvojice Svěrák-Smoljak, Nejistá sezóna z roku 1987.

Pan učitel zpěvu

Pořad Hodina zpěvu vysílala Českovenská televize poprvé v roce 1988. Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř měli v té době za sebou již přes dvacet let spolupráce a řadu úspěšných písní, z většiny ve filmech jako Ať žijí duchové (1977), Vrchní, prchni (1980), Princové jsou na draka (1980) a Tři veteráni (1983), kde zazněla zřejmě nejoblíbenější písnička autorského dua vůbec, Není nutno. Celkově dosud Svěrák a Uhlíř napsali přes čtyři stovky písní a další zřejmě ještě přibudou.

V Hodinách zpěvu, které Svěrák s Uhlířem natáčejí s dětským souborem Sedmihlásek, mají skladatel a textař role dvou učitelů, kteří se navzájem doplňují, špičkují, kromě samotných písní se vždy dostane i na poučení řekněme vlastivědné, často v podobě společného výletu. Naposledy, v loňské hodině zpěvu, se třída vypravila do Liběchova po stopách sochaře Václava Levého.

Oblíbenost písní Svěráka a Uhlíře u dětí, pokud mohu soudit, stále stoupá. Přispěl k tomu jistě film Tři bratři (2014) postavený na písních ze tří „operek“ o Karkulce, Dvanácti měsíčkách a Šípkové Růžence, které původně zazněly v Hodinách zpěvu v letech 2005 až 2008. Tato hudební dílka o délce deseti až dvaceti minut žijí ale i bez filmu svým vlastním životem, hrají se na mnoha školách, znají je často nazpaměť i děti předškolní. Stejně jako mnohé další Svěrákovy a Uhlířovy písně.

Tvorba pro děti je důležitá, možná důležitější než psaní pro dospělé, protože se k člověku dostává v tom nejcitlivějším, formativním období. Kultivace již několika generací dětí hudební tvorbou, která je zároveň poetická, hravá, jazykově vytříbená i přiměřeně poučná, patří mezi zásluhy Zdeňka Svěráka, které dostatečně ocení zřejmě až budoucnost. Máloco je důležitější a víc hodné pozornosti a úsilí než právě toto. Doufejme, že oba páni učitelé mají před sebou ještě několik ročníků.

Douška: Ve dvou se to lépe píše

Při pohledu na životní cestu a práci Zdeňka Svěráka se ukazuje, že obzvlášť vyniká v jedné věci: umění spolupráce. Desítky let trvající přátelství a pracovní partnerství s Ladislavem Smoljakem ukončila až Smoljakova smrt, stejně záhy započatá spolupráce s Jaroslavem Uhlířem stále pokračuje. Hodina zpěvu je dnes pravděpodobně nejdéle trvajícím televizním pořadem založeným na autorské spolupráci. Některé jiné autorské dvojice se rozpadly a pokračuje sólově jeden z jejich členů — jako například Karel Šíp, dlouholetý partner Jaroslava Uhlíře v řadě zábavních pořadů.

V dlouholeté věrné a zároveň stále kreativní a živé spolupráci je velká síla. Je to jedna ze zdánlivě samozřejmých, ve skutečnosti vzácných a cenných věcí, které stojí za to si připomínat. Do všech jeho dlouholetých partnerství, v osobním i pracovním životě, Zdeňku Svěrákovi jen to dobré!