Proč potřebujeme Svěráka
Filip OutrataZdeněk Svěrák se dožívá osmdesátky. Jeho inteligentní humor, tvorba pro dospělé i pro děti, schopnost dlouhodobé kreativní spolupráce inspirují a doufejme budou inspirovat ještě dlouho.
Když se mluví a píše o Zdeňku Svěrákovi, asi nejčastěji se objevuje sousloví „laskavý humor“. Není to vždy myšleno jen pozitivně. Ona laskavost v jeho tvorbě bývá pravidelně kritizována jako jistý druh povrchnosti, vyhýbání se tomu jít do hloubky, pod povrch věcí. Jako jakýsi druh idyly, do které se přelije realita života, a výsledek sice potěší a pohladí, ale nic víc.
Na tom něco může být. Na druhou stranu, humor může být laskavý a hravý, stejně jako sršatý a sžíravý. Pokud to ale vůbec má být humor, musí být především inteligentní. A takový svěrákovský humor byl a stále je. Příklady asi netřeba uvádět — celé pluky „hlášek“ z jeho scénářů, filmových i divadelních, doslova zlidověly a jejich popularita neklesá ani po několika desítkách let. To může mít jediné vysvětlení — prostě se strefily do konkrétní lidské vlastnosti, životní situace, zákoutí jazyka, který všichni používáme, ale ne vždy dokážeme náležitě vychutnat.
V dnešní poněkud potemnělé době se navíc sama laskavost stává něčím cenným. Humor, smích a hravost zajisté není univerzálním řešením všech závažných problémů dneška. Zcela bezpochyby jsou ale důležité k tomu, abychom si uchovali duševní svěžest nutnou k tomu tyto problémy kreativně, s nutným odstupem a ohledem na všechny souvislosti řešit. A s humorem, pokud možno laskavým, se nám všem bude prostě lépe společně žít.
Zdeněk Svěrák — velmi stručný životopis
Přehled jubilantova života se dá snadno najít jinde, zde proto bude podán s maximální stručností. Scénárista, divadelní a filmový herec, autor povídek a písňových textů, někde je označován i jako „cimrmanolog“. Narodil se zcela symbolicky na Den učitelů, 28. března roku 1936. Učitelství bylo jeho původním vzděláním a učitel je jedna z jeho nejčastějších rolí, divadelních i filmových. Učil však jen několik let, v roce 1962 nastoupil do Československého rozhlasu, odkud odešel po srpnové okupaci.
V roce 1967 založil spolu s Jiřím Šebánkem a Ladislavem Smoljakem Divadlo Járy Cimrmana, založené na „objevování“ díla fiktivního génia, který se poprvé na veřejnosti objevil v rozhlasovém pořadu o rok dříve. V témže roce 1967 začal textařsky spolupracovat se skladatelem Jaroslavem Uhlířem. Od roku 1994 spolupracuje s Centrem Paraple, které se stará o pacienty s ochrnutím míchy.
Osm let (1961-1969) byl členem KSČ. V roce 1977 jako většina tehdy aktivních umělců podepsal tak zvanou Antichartu, později se za svůj podpis omluvil. V roce 1989 podepsal Několik vět. Po listopadu se připojil k několika peticím a veřejným výzvám. Asi nejvýrazněji se veřejně angažoval v době prezidentské volby, kdy spolu se synem Janem natočil klip na podporu Karla Schwarzenberga a stal se jednou z hlavních tváří jeho kampaně.
Některé nesmírně důležité věci navíc jinak než s laskavým humorem říct nejdou.
Teď jsem někde četl, že z filmů, na kterých se Zdeněk Svěrák významně podílel, mají češi nejraději Na samotě u lesa.
Vůbec se nedivím.
Ten film má v podstatě velice prosté poselství -- žijeme tady jako lidé pospolu a neměli bychom být k sobě lhostejní, měli bychom se mít rádi --, ale tahle jednoduchá poselství bývá ve skutečnosti velice těžké předat a ztvárnit tak, aby to nebylo trapné nebo kýčovité, ale silné a působivé.
A to Svěrák se svými přáteli vždy dokázal.
vyjádřil jste to pěkně. Kdybych měl cizinci představit Svěráka, pustil bych mu tento film. Zděněk Svěrák je prostě humanista.
Nedávno jsem četl recenzi Ivo Fencla na soubor Svěrákových písňových textů:
http://literarky.cz/blogy/ivo-fencl/21450-zdenk-svrak-jako-texta
Překvapilo mě, jak je jeho textařská tvroba bohatá. Například i to, kolik textů k písním Ivana Mládka je od něj.
V souladu s jeho názorem se domnívám, že Svěrákova díla jsou takovými Coca Cola Kolji. Jasně definované dobro a zlo, prostě růžová knihovna. Nic po diváku nepožaduje, nechá jej v klidu relaxovat.
I když tím mířil na mladého, definoval tím i jeho otce.
Jmenovitě "Kolja" je vyslovený kýč, vyumělkovaný, s naprosto nepravděpodobným a nerealistickým jednáním aktérů, probíhajícím podle schémat scénáře.
Připomínám: osobně je mi Zdeněk Svěrák velmi sympatický, pokud mohu sledovat jeho názory, tak v naprosté většině je s ním plně sdílím.
To ale ještě neznamená nutnost zavírat oči před skutečností, že prostě postrádá schopnosti talentovaného fabulátora; jeho příběhy jsou evidentně vzniklé "z hlavy", podle předem daných schémat a motivů, bez pravé tvůrčí invence a spontánnosti.
Zdeněk Svěrák má nepochybně specifický talent. Projevuje jej v písňových textech, ale také leckde ve scénářích a ovšem ve scénkách a hrách. Dokonce i povídky začal psát "na stará kolena" solidní. V řadě případů má také schopnost zaujímat dobrá a uměřená stanoviska. (Přitom leckdo "správný" a populární sklouzne časem do nepříliš vábných poloh.)
V některých ohledech mohou ovšem Svěrákovi být laskavost a pozitivnost na škodu. Nedovede se (nedovedl se) vždy vyslovit dostatečně kriticky. Ukázalo se, že politika by nejspíš nebyla tou sférou, kde by dokázal zformulovat originální a potřebné myšlenky. Rovněž se zdá, že jeho také finanční úspěch mu v návaznosti na jeho zakotvení a zkušenosti může bránit v méně uznalém pohledu na současný systém. Možná že dobrým příkladem naznačené jisté slabosti Zdeňka Svěráka je i příliš dlouhé veřejné slavení jeho životního jubilea.
Problém je ovšem na naši straně. Očekávat od osobnosti příliš mnoho po příliš dlouhou dobu a v příliš mnoha směrech vede ke zklamání. Zdeněk Svěrák je ovšem velmi dobrý i v tom, jak nás právě tohoto zklamání ušetřit.