Kdo se ptá, nehajluje
Lukáš SenftV anglických školách zavedli kurzy filosofie pro devítileté děti. Díky nim se zlepšily také v matematice a literatuře, zvýšilo se jim sebevědomí i ochota naslouchat. Přemluvit takovou generaci k fašistickému řádění nebude jen tak.
Na základní škole jsem měl výjimečného kamaráda. Kvůli poruchám učení si ho učitelky dobíraly a vytvořily si z něj otlounkánka, který tak příhodně kontrastoval se všemi těmi oblíbenými premianty. Hodil se jako varovný příklad. Ve skutečnosti mu to pálilo víc než většině jedničkářů.
Jednou mi vyprávěl o tom, jak si představuje čas a jeho plynutí. To bylo na druhém stupni! O pár let později jsem se horko těžko probíral učením Tomáše Akvinského a u jedné z kapitol jsem strnul. Pasáž vyprávěla o tom, jak Bůh vnímá dějiny. Věhlasný středověký teolog v ní předkládal stejnou teorii času, o níž mi vyprávěl můj kamarád. Akvinský ji sepsal jako profesor ovlivněný Aristotelem. Spolužák ji vymyslel při lození po jabloni ve svých dvanácti letech.
Kdy začít filosofovat? Na základce!
Kvůli zkostnatělým osnovám mu to nebylo nic platné. Dál ho hubovali, že nenosil nesmyslné úkoly. Teď se pro současné žáky blýská na lepší časy. Nedávný anglický experiment se pokusil přinést výuku filosofie přímo na základní školy. Občanská organizace EEF (Education Endowment Foundation) zapojila tři tisíce žáků ve čtyřiceti osmi školách napříč Anglií. Děti ve věku devíti a desíti let se jednou týdně scházely na hodině filosofování.
Nečetly tu Nietzscheho ani Kanta, ale diskutovaly o nejrůznějších konceptech. Co je pravda? A co spravedlnost, vědomosti nebo přátelství? Debatu rozžínaly příběhy, básně nebo scény z filmů. Děti se učily formulovat otázky a navazovat na myšlenky druhých, konverzovat i obhajovat vlastní názor, stavět argumenty a srozumitelně je vyslovit. Výsledky tohoto „zbytečného tlachání, které nikoho neuživí“ byly tak překvapivé, že možná změní způsob výuky. Nebo by alespoň měly.
Žáci se totiž začali zlepšovat v dalších činnostech. Po ročním kurzu se jejich počtářské a čtenářské schopnosti zdokonalily, jako kdyby se učili dva měsíce navíc. Největší pokrok udělala děcka ze znevýhodněných rodin. Ve čtení se dostala napřed o čtyři měsíce, v matematice o tři a v psaní o dva. Učitelé si navíc libovali, že žákům stouplo sebevědomí a zároveň i schopnost naslouchat druhým.
Vše je založeno na programu P4C (Filosofie pro děti), kterou vytvořil už v 70. letech americký profesor Matthew Lippman. Nyní ji přejímají školy v šedesáti zemích světa. „Poznávají nové způsoby přemýšlení a vyjadřování. Začínají myslet více logicky a své myšlenky dokáží propojovat,“ shrnul největší úspěchy dětí Kevan Collins, výkonný šéf EEF.
V Anglii ostatně stoupá také počet vysokoškoláků, kteří s vervou zahazují své mládí právě studiem filosofie. A s typickou zlomyslností studentů humanitních oborů kazí oblíbené iluze o tomto typu vzdělání. Nestávají se z nich totiž čekatelé na pracáku. Naopak.
Zaměstnavatelé po nich touží stále častěji, ať už v sociálních službách, obchodní sféře nebo v rámci lékařství. Šest měsíců po promoci najde práci devadesát čtyři procent z nich. Přitom v roce 2001 jich dostudovala necelá tisícovka, ale o pár let později jich do světa vyrazilo už přes dva tisíce. Na otázku „Co s takovým titulem budeš dělat?“ tak správně odpověděl student Joe Cunningham: „Cokoliv budu chtít.“
Vlastenec nekecá, pracuje a nenávidí
V České republice je to samozřejmě jinak. Ano, studenti filosofických fakult nacházejí zaměstnání s podobnou lehkostí jako jejich angličtí souputníci. Neustále na nich ale ulpívá kal podezření. Ten vychází zhůry prezidentských prohlášení i z hlubin internetových zkazek Petra Hampla. Kdo nevytváří něco konkrétního, ten je nepřítel národa. Národ totiž pořád ještě stojí na zemité krvi a robustním stroji. A k tomu neumí studenti humanitních oborů se svými abstraktními tématy nijak přispět.
To není nic nového. Spor konkrétního a abstraktního hrál roli už během vynalézání holokaustu. Konkrétním se totiž snadno manipuluje, ale abstraktní je nevyzpytatelné. A Židé nepatřili do žádného národa, byli mezinárodní a tedy znepokojujícím způsobem abstraktní, spojovaní s nehmatatelnou mocí peněz, která samozřejmě ohrožovala mozolnaté pracanty. Židovský abstraktní fantom musel být zkrocen v dým, jak připomíná historik Moishe Postone. Naopak jejich konkrétní poklady jako boty, vlasy a zlaté zuby byly schraňovány.
Studenti humanitních oborů dnes ztělesňují neuchopitelnou a nehmotnou sféru a přes tyhle inkarnace abstraktního se musí přelít krev národa a projet jeho stroje.
Všichni ti Konvičkové a Hamplové by proto nejraději všechny občany vehnali do továren. Správný vlastenec se totiž neptá. Pracuje a nenávidí. Jeho činnost je bezpečně hmatatelná, hlava mu necourá v nevyzpytatelných oblacích. Filosofie proto stojí v cestě. Jejím cílem totiž není to, aby i „dělník ve šroubárně mohl číst Vergilia v originále“. Je to schopnost zpochybnit všechno kolem sebe. Včetně Konvičky a prezidenta.
Mohla by tak snadno padnout mantra národovců, že každý správný Čech musí pracovat rukama pro svůj národ. Člověk infikovaný filosofií by se mohl začít ptát. Co je to vlastně ten národ? Existuje vůbec? Pro koho ve skutečnosti pracuju? A mám ruce jen na odýrání dlaní u továrního pásu? Musím s nimi opravdu stavět zdi na hranicích? Proč do nich nevzít kus žvance a nepodělit se? Na takové dotazy neexistují snadné odpovědi. Právě ty ale upevňují tu nesnesitelnou lehkost národní zloby.
S generací filosofujících čtvrťáků by měly fašistické svody o poznání těžší práci. A nemusí ani řečnit jako Akvinský. I obyčejná schopnost ptát se a zároveň naslouchat druhému způsobí dostatek starostí všem prokrveným strojařům národní zlosti. Taková děcka budou vědět, že mají na víc.
http://www.amazon.com/The-Art-Freedom-Teaching-Humanities-ebook/dp/B007HXFD7I
Také se mi vybavuje Chomsky, který tvrdil, že dělnické vrstvy byly koncem 19. století více humanitně vzdělané než řada lidí dnes, především díky aktivní síti různých nízkonákladových politických novin.
Nicméně! Humanitním vzděláním nelze omlouvat neznalost matematiky a vědy. Kritické myšlení (což je v podstatě to, co článek obhajuje) lze rozvíjet v každém kontextu.
Mladý muž má podle Aristotela studovat aritmetiku nebo geometrii - neboť pro něj i v jeho mládí není problém osvojit si ty čistě abstraktní matematické formule. Ale aby mohl začít smysluplně studovat otázky a principy vysoké filozofie, tak k tomu musí napřed dospět a vyspět. (A připomeňme, že v Řecku za mladého platil, a vlastně ještě dodnes platí každý, kdo nedosáhl třicátého, či dokonce až čtyřicátého roku věku!)
V našem textu se ovšem prolínají dvě značně odlišné roviny. Proti tomu experimentu, kde se už děti začínají učit - bez formálního studia filozofických textů - prostě jenom klást otázky a hledat odpovědi, proti tomu není možno mít žádných námitek. Naopak, to je iniciativa, kterou je možno jenom přivítat.
Ale ten druhý případ, kdy absolventi filozofických fakult s lehkostí nacházejí kariéru na jakýchkoli postech finančně-průmyslového komplexu - to daleko spíše svědčí o tom, jak je takováto "filozofie" poplatná ryze utilitaristickému způsobu myšlení, nežli naopak o tom, že by mohla mít potenciál vnést do zmíněného soukolí alespoň trochu více humanitního myšlení.
Dnešní průmysl vyžaduje kreativitu, a tu mu takovíto absolventi filozofických fakult skutečně mohou přinášet. Ovšem, asi se sotva bude jednat o skutečnou duchovní kreativitu ve smyslu takového Sokrata, který neustále zpochybňoval všechny platné kánony svého - myšlenkově zpohodlnělého a změšťáčtělého - okolí. - Představme si jenom, že by se v nějakém mezinárodním koncernu objevil takový filozof, který by neustále zpochybňoval smysl neustálé slepé honby za ziskem, výroby pro výrobu, produkce na úkor udržitelnosti životního prostředí... S takovýmto Sokratem by se daný koncern asi velice rychle opět rozloučil.
Ano, tito absolventi současných filozofických fakult svým novým zaměstnancům skutečně přinášejí určitou nadstandardní kreativitu - ovšem je to taková "kreativita", která je od samotného počátku ochotna limitovat samu sebe ve prospěch apriori daných akčních schémat tvorby produkce a maximalizace zisku.
Takovýto druh "filozofie" má k té sokratovské ale opravdu velmi daleko...
Jako člověk, který v mládí studoval matematiku, si zpětně říkám, že jsem měl raději studovat jiné věci, třeba soutěsky a kopce. :-)
Ale není to smrtelná chyba a vlastně toho nijak moc nelituji (vždycky jsem vnímal tu matematiku jako dobrý začátek). Jinak si myslím, že to není problém - muži obvykle emocionálně dospívají až někdy kolem 25, takže se to tak nějak samo vytříbí.
Tomu lze asi stěží propadnou, aritmetika a geometrie se dá sfouknout za jeden semestr, nevím, co by na tom Aristoteles chtěl učit.. (mám trochu podezření, že by své studenty unudil k smrti)
"Že tedy jenom prostřednictvím nějakých abstraktních vzorců a schémat (a to zdaleka nejen těch matematických) je možno postihnout veškerou mnohotvárnost a hloubku jak našeho života, tak bytí vůbec."
A jak tohle víte?
Kdybyste znal matematiku aspoň tak dobře jako já (což je relativně málo), asi byste viděl, jak sebevědomé tvrzení to je.
Tohle celkem dobře vystihuje můj problém s celou řadou filozofů - tváří se, jakoby věděli nějakou univerzální pravdu, ale přitom si to tahají bůh ví odkud...