Jak už jsem poznamenal minule v souvislosti se zprávou o podezření z korupce v souvislosti s prezidentem Morálesem: korupční jednání je opravdu obrovský svod, a jak se ukazuje znovu a znovu, nejsou vůči němu v žádném případě imunní ani političtí aktéři z levicové části politického spektra.

Snad je opravdu nutno vzít tuto skutečnost na vědomí jako vysloveně antropologickou konstantu: člověk je tvor principiálně náchylný ke korupci. Tedy k upřednostňování svých vlastních, osobních zájmů a výhod, a to i - a právě - tam, kde by měl mít na mysli výhradně zájmy celku.

Co s tím? - Nedá se nic dělat, ale bezprostředně primárním řešením není nic jiného, nežli fungující (a nezkorumpovaný!) soudní systém.

Druhý moment: celková atmosféra ve společnosti. Tam kde je i samotnou populací korupce vnímána jako něco víceméně "přirozeného" (jako například i v českém prostředí), tam se pak samozřejmě velice dobře daří i korupci ve vysokých patrech politiky.

A za třetí: je nutno si položit otázku, jaký ekonomicko-společenský systém korupčnímu prostředí nejvíce nahrává, a který je s ním naopak v největším rozporu.

Kapitalismus? Na straně jedné si střední třída samostatných, sebevědomých podnikatelů v kapitalismu natrvalo nedá líbit, aby z jejích daní byly "vyčleňovány" prostředky na korupci politických aktérů; na straně druhé ale zase kapitalismus se svou morálkou zisku a osobního prospěchu za každou cenu podporuje způsob myšlení, který korupčnímu jednání nahrává.

Socialismus? Svou naprostou rovností - jakož i materiálním blahobytem - měl korupci odstranit.

Jenže: za prvé ekonomickým důsledkem socialismu byl naopak materiální nedostatek, a tedy i otevřená stavidla pro korupci. Když jenom za příslušné "všimné" bylo možno dostat se k nedostatkovému zboží či službám. A za druhé: je prostě určitá skupina populace, které je právě ta rovnost všech trnem v oku. Oni chtějí být vždycky někým "lepším", vynikat nad ostatní. A to na úkor těch ostatních. Což je v podstatě jádro korupce.

Takže: co s tím? Jaký společenský řád by měl přinést zcela zásadní změnu? Tady je velmi obtížné nalézt přesvědčivou odpověď.

O korupci se nějak moc nemluví
Proč lidé riskují takové konce? Nejspíš proto, že je úplatnost velmi svůdná, nabízí se odpověď. Ale také proto, že (zřejmě) není riziko usvědčení a potrestání (dost) velké.
V dané souvislosti je třeba také poznamenat, že politici to nemají lehké. Proti lidem, s nimiž jsou v kontaktu, jsou vlastně nesmírně chudí. Třeba ve nějaké fotbalové lize jsou velmi bohaté kluby, jejich majitelé i manažeři. Chudí by pak ovšem neměli být ani hráči, ale ani rozhodčí. Třeba takový Babiš! Ten to zažívá oboje. Vidí, že politika je náročnější a intenzivnější aktivitou než podnikání. A co je za to? Z jeho hlediska to nestojí za řeč. Pokud nejsme schopni a ochotni ubírat bohatým, budeme asi muset udělat bohatými také politiky. Myslím legálně a z výkonu funkce. Vždyť škody vzniklé korupcí jsou nedozírné. Také v tom, že je pak hodně nutná. A důsledky zaplacených rozhodnutí.
Proti korupci je tedy samozřejmě třeba bojovat. Ale jak? Doopravdy!
Zvykli jsme si na Velkého Bratra. Jdeme po ulici a náš mobil prozrazuje naši polohu. Nevadí nám to, nevypínáme jej. Zachycují nás kamery. Co se dá dělat, tvář si nezakrýváme. Zvykli jsme si, snad je to k něčemu dobré, když mají kdejakého lupiče na kameře. To není ovšem všechno. Je zaznamenáváno, kde jsme byli na internetu a reklama na nás potom lépe cílí. Proč se to nemá podobně s majetky a penězi?
Proč by nemělo být jasné, nemyslím ovšem veřejně, v jaké výši jsou (maximálně) soukromé finanční prostředky, resp. majetkové poměry lidí? Proč by neměly být kontrolovány neméně než třeba hygienické předpisy. Proč by neměla být opravdu hlídána výše darů a odkazů?
Teprve za určité přísnosti se přestane vyplácet starý instinkt. Když je možné omezit něco tak zdánlivě normálního jako zatajení věci, např. peněz zapomenutých v bankomatu, je možné rovněž vážně devalvovat hodnotu korupčních peněz.

10% nejlépe placených Britů pobírá tuším něco okolo 40 000 liber ročně a vice. Pokud jste poslanec parlamentu, tak tam patříte. To vám, ale nestačí ani na bydlení a dvě děti v soukromé škole.

Teď se stýkáte s lidmi - řekněme bankéři, kteří dostávají 100 000 liber pouze jako vánoční odměny.

Nebo blíže k domovu. Váš kolega se jmenuje Babiš.

Tímto způsobem "radikální" demokracii respektive veřejnou kontrolu zavedli ve Švédsku. Tam se každý(!!) může třeba jenom telefonicky dotázat na daňovém úřadě, jaké daně měl v minulém roce třeba i švédský ministerský předseda - a tato informace je mu bez dalšího poskytnuta.

V českém prostředí by takové opatření ovšem vyvolalo povstání ze strany pravice, která by v tom spatřovala útok na svá nejvýsostnější "občanská a lidská" práva, jakož i návrat k nejtemnějšímu totalitarismu.