Korupčník Lula
František KalendaJeden z brazilských korupčních skandálů dostihl i proslulého exprezidenta. Podle Františka Kalendy jde o událost, jež může ovlivnit budoucnost celého kontinentu.
Latinskoamerická levice neprožívá své nejlepší období. Bolívarský projekt ve Venezuele spěje pod vedením Nicoláse Madura ke stále represivnější podobě, v Ekvádoru se masově protestuje proti prezidentu Correovi, v Chile se potýká Michele Bacheletová s korupčními skandály a v jejich důsledku s nejnižší popularitou v historii.
V Brazílii současně vládne ekonomická a především politická krize, která vypukla, když se předseda dolní komory Kongresu a řada poslanců vzepřeli své vlastní vládě. Skandál okolo státní ropné firmy Petrobras navíc zasahuje na čím dál více politiků z vlády i opozice....
A do toho všeho přichází zpráva, která má potenciál zdiskreditovat celých patnáct let snažení levicových latinskoamerických vlád za spravedlivější společnost. Brazilská prokuratura totiž oficiálně obvinila doposud zářící hvězdu pokrokářského posunu na kontinentu — bývalého prezidenta Luize Inácia „Lulu“ da Silvu.
Podle vyšetřovatelů se měl Lula po opuštění úřadu dopustit střetu zájmů, když loboval pro největší latinskoamerickou stavařskou společnost Odebrecht. Díky osobním vazbám na místní lídry z doby svého prezidentství jí pomohl získat lukrativní zakázky v Panamě, Venezuele, Peru a na dalších místech po celém světě.
Zároveň měl Lula zajistit, aby se na projektech podílela brazilská rozvojová banka (BNDES), která je přirozeně státem vlastněná. Část z peněz, jež byly takto vydělány, měla pak směřovat do pokladny Lulovy mateřské a dosud vládnoucí Strany pracujících (PT), kterou dnes vede Lulova nástupkyně — současná brazilská prezidentka Dilma Rousseffová.
Lulovo obvinění je zřejmě jen malým střípkem v monstrózně se rozšiřující kauze kolem Petrobrasu, kde měly zmizet v přepočtu miliardy korun na podezřelých a předražených zakázkách — velká část z nich se týkala i Oderbrechtu. Kvůli tomu byl před měsícem zatčen i šéf korporace Marcelo Odebrecht, obviněný mimo jiné z úplatků výměnou za předražené kontrakty. Ze stejného zločinu byl obviněn také šéf jiného stavebního molochu, společnosti Andrade Gutierrez.
V těchto obviněních zatím Lula žádnou roli nehraje, nicméně jeho napojení na Oderbrecht je jasné a ve skandálu už figuruje řada jeho spolustraníků.
Otázka důsledků
Když se člověk ještě před posledním obviněním zeptal na Lulu na brazilské ulici, obvykle nikdo nepochyboval o jeho zkorumpovanosti — současná kauza není první, Lula byl téměř určitě hlavou celého korupčního schématu známého jako Mensalão, ve kterém se poslancům vyplácely pravidelné dávky za podporu klíčových zákonů. Tehdy nakonec obvinění ulpěla na jeho nejbližším spolupracovníkovi Josém Dirceovi, jenž sehrál roli obětního beránka.
V Lulovu vinu v alespoň některém ze skandálu podle průzkumů věří drtivá většina populace. Rozdíl v reakci tu přesto byl v závislosti na regionu. Zatímco na relativně bohatém jihu a jihovýchodě země je korupce už dlouho to první, s čím je bývalý prezident spojován, na zaostalém severovýchodě, který nejvíc profitoval z Lulových reforem, to byl právě boj proti extrémní chudobě, program Bolsa Família a vůbec zvýšení zájmu o dlouhodobě ignorované části země.
Právě Lulova podpora a jeho lobování (tentokrát finančně neoceněné) v chudších regionech byly klíčové pro opětovné vítězství jeho zvolené nástupkyně Rousseffové v podzimních volbách.
Jak všechna celostátní i regionální média plní zprávy o posledním skandálu, spojené navíc s všeobecně tristní situací jeho PT a obecnou nenávistí vůči prezidentce, vyjádření se mění i tady. A spolu s nimi Lulova dlouho budovaná pověst sociálního reformátora. Lula už není „hrdinou lidu“ — stal se pouze dalším střípkem v mozaice zkorumpované politické elity.
A to je problém nejen pro levici v Brazílii. Pokud se korupce stane tím prvním, co si v Latinské Americe a v rozvojových zemích po světě vůbec spojí občané se jménem Lula, bude to znamenat možná definitivní diskreditaci dlouholetého úsilí za spravedlivější společnost. A návrat neoliberální pravice, jež sice není o nic méně zkorumpovaná (stačí se podívat na paraguayského prezidenta Horacio Cartese), zato však zcela otevřeně preferuje zájmy nejužší skupiny obyvatelstva a z Latinské Ameriky dokázala na dlouhou dobu vytvořit kontinent s největší nerovností na světě.
Pro nápravu pošramocené pověsti latinskoamerické levice však bude potřeba téměř nadlidské úsilí, které musí začít opuštěním korupčních sítí pečlivě splétaných předchůdci a dobře udržovaných latinskoamerickými levicovými vůdci. Výborně to shrnul jeden z mála opravdu nezkorumpovatelných lídrů, exprezident Uruguaje José Mujica: „Pokud se touha po získání peněz smísí s politikou, zabíjí to levici.“
--------------------------------------
Ve smyslu dané otázky, jaké důsledky tyto korupční aféry budou mít pro jmenovitě latinskoamerickou levici: opět se - bohužel - ukazuje, že levicový politik není automaticky někým morálně lepším, jenom proto že hlásá levicová hesla.
Sociální cítění je sice bezpochyby nezadatelná hodnota politické levice; ale jestliže je doprovázena osobní zkorumpovaností či dokonce diktátorskými manýry (jako ve zmíněné Venezuele), pak se tento sociální program může velice rychle změnit ve svůj opak.
Autor článku se snad zbláznil!
Co nám to chce tady namluvit?
Že pravici neublíží jakákoli zkorumpovanost, kdežto levice se zkorumpovaností padá?
A osoba Pana Svatého z Uruguaye (kterého si velice vážím), to samosebou posuzuje podle svých měřítek.
Korupce bude v určitých zemích řádit bez ohledu na to, kdo tam zrovna vládne. A lidé budou volit podle toho, co očekávají od stran pro sebe. Korupce může rozhodnout volby, když jsou síly vyrovnány.
Dilma Rouseffová nemohla mít nikdy takovou podporu jako Lula kvůli svému osobnímu charizmatu, který byl mizerný ... a dalo to práci, aby to Lula vykompenzoval ...
Korupce je nagativní faktor tak zhruba třetího řádu, pokud jde o ovlivnění výběru lidí při volbách ...
Když se pak ale ukáže, že levice v tomto svém projektu naprosto selže, a ukáže se být stejně zkorumpovaná jako pravice - pak se tím skutečně do značné míry hroutí základna jejího ideového sebezdůvodnění. Jak může být morálním apoštolem někdo, kdo je sám propadlý hříchu? V tomto smyslu má autor článku skutečně naprostou pravdu, že latinskoamerická levice jako taková "neprožívá své nejlepší období". Skoro by se dalo říci, že prožívá hlubokou krizi své vlastní identity.
A souhlasím s tím, že vzhledem k nezávislosti vyšetřovacích orgánů a potažmo justice je to vlastně pozitivní zpráva, určitě v dlouhodobém hledisku. Brazilské orgány už prokázaly několikrát, že jsou ochotny říznout hodně hluboko - viz Mensalao a právě momentálně probíhající superoperace Lava Jato. Problém u Luly je podle mě hodně právě v symbolické rovině a oné momentální krizi, v níž se latinskoameričtí levicoví vůdci nachází.
A panu Tejklovi bych doporučil, aby si článek přečetl ještě jednou a nepodsouval mi tvrzení, jež se v textu nedají nalézt. Třeba pak nebude mít pocit, že jsem se zbláznil.
Po svém nástupu k moci jsou však tyto levicové síly náhle konfrontovány se skutečností, že život je mnohem složitější, a že zdaleka ne každý, kdo se hlásí k programu politické levice, je také ochoten se v reálném životě chovat podle mravních ideálů levice.
Jednou větou: tato levice má program pouze ryze sociální; ale nemá žádný program pro to, jak řídit - a uřídit - společnost, a i samotného člověka. Toho člověka, který vždycky bude mít přirozenou tendenci k tomu, upřednostňovat především své vlastní osobní zájmy.
A nejde jenom o vlastní korupci nových (levicových) funkcionářů a držitelů moci. Jde i o to, že tato levice sice třeba začne uskutečňovat svůj sociální program, začne přerozdělovat bohatství - což je bezpochyby pozitivní počin, pokud jsou majetky rozděleny příliš nespravedlivě; jenže pak se musí nějak vyrovnat se skutečností, že 1. příliš štědré sociální programy mohou být jejich příjemci zneužívány a vedou k jejich ekonomické a osobní pasivitě; a že 2. příliš velké přerozdělování (tj.: zdaňování majetných, ale zároveň ekonomicky aktivních vrstev) vede k podvazování celé národní ekonomiky.