Světová média věnovala Brazílii v končícím týdnu nezvyklou pozornost. Nejprve přišly Financial Times se svými Deseti dobrými důvody proč si myslet, že padne dva měsíce stará vláda, následovalo poslední vydání týdeníku The Economist, který má Brazílii dokonce na obálce; na ní je země vyobrazená poněkud stereotypně jako samba tanečnice pohlcovaná bažinou. Úvodník časopisu se věnuje základním ekonomickým potížím, s nimiž se Brazílie musí potýkat v druhém volebním období prezidentky Dilmy Rousseffové.

Bez ohledu na to, že The Economist má na Brazílii dlouho spadeno a že Financial Times je vlastněn stejnou skupinou a sdílí také podobné postoje, zájem těchto dvou tiskovin pouze opožděně reflektuje stupňující se kritiku brazilských většinových i alternativních médií. Druhá vláda Dilmy Rousseffové se od svého nástupu potýká se zásadními problémy, s nimiž si buď neví rady, anebo neúspěšně předstírá, že vůbec neexistují.

Pokud jde o ty nejvýznamnější z potíží: Samozřejmě je tu stupňující se korupční skandál ve státní společnosti Petrobras, která je momentálně na absolutním dně a sama prezidentka čelí řadě obvinění, že jako předsedkyně správní rady věděla o podivných nákupech a dohodách; ostatně tomu podle různých průzkumů věří na dvě třetiny Brazilců. Policie momentálně vyšetřuje asi 150 lidí ze samotného vedení společnosti a už 80 jich čelí obvinění z korupce.

Přes velké množství srážek v posledních týdnech neustaly ani velké problémy spojené s rekordním suchem, navíc se blíží tradičně méně srážkové období a nádrže se stačily doplnit jen částečně. Až 140 milionů ohrožených Brazilců prakticky ze všech největších center tedy čekají další výpadky elektřiny, na některých místech zavedení přídělového systému a značné zdražení cen energií, což je v přímém rozporu se sliby z prezidentské kampaně.

Brazílii také trápí relativně vysoká a zrychlující se inflace a co je nejhorší, poprvé po letech rostoucí nezaměstnanost a extrémní chudoba. Přitom rekordně nízká nezaměstnanost a rychlé snižování extrémní chudoby patřily mezi hlavní důvody, proč lidé Rousseffovou a její Stranu pracujících (PT) na podzim volili.

Přestože se velká zahraniční média zrovna těmto tématům příliš nevěnují, patří mezi nejzásadnější důvody, proč také rekordně klesla spokojenost s vládou. Zatímco ještě v prosinci hodnotilo 44 procent Brazilců výkon vlády jako „výborný“ nebo „dobrý“, nyní je to pouhých 23 procent.

Nespokojenost pak přiživují lokální záležitosti, jako je opětovné zvýšení cen hromadné dopravy v řadě velkých měst.

Spory v koalici i Straně pracujících

Taková výbušná směs by dokázala způsobit pořádný bolehlav každé hlavě státu. Problém navíc však je, že Rousseffová sama se prakticky od voleb chová jako mimořádně málo aktivní a ještě méně kompetentní prezidentka. A to nejen navenek, kdy téměř nekomunikuje s médii, své kroky nevysvětluje a nedávno se na několik týdnů prakticky vypařila. Ale také uvnitř komplikované vládní koalice složené z řady středových a křesťanskodemokratických stran. Projevuje se to především ve vztahu k nejmocnějšímu koaličnímu partnerovi, Straně brazilského demokratického hnutí (PMDB), jakémusi neoficiálnímu králotvůrci držícímu mimo jiné post viceprezidenta, nejsilnější klub v Senátu a druhý nejsilnější klub v dolní komoře Kongresu.

PMDB se s prezidentkou dohadovala již před volbami, ovšem nyní se spor vyhrotil na maximum, když se PT a PMDB nedokázaly domluvit na společném kandidátovi na předsedu Sněmovny reprezentantů. To vyústilo v otevřený střet, kdy byl kandidát PMDB Eduardo Cunha podpořen většinou koaličních poslanců a také částí opozice, zatímco žádný z kandidátů strany prezidentky Rousseffové nezasedne ani v širším vedení sněmovny a strana ztratila své pozice v důležitých komisích. Sněmovna reprezentantů se tak fakticky dostala do rukou jakési vnitřní opozice, čímž se ostatně Cunha sám příliš netají a slibuje větší roli parlamentu při dalším rozhodování.

Volby do vedení sněmovny ukázaly, jak malou autoritu má Dilma Rousseffová v rámci své koalice; autoritu však ztrácí také ve vlastní straně, kde mnozí kritizují nekonzultovaný výběr nového ministra financí, Joaquima Levyho. Ten je považován za typického představitele neoliberálního ekonomického myšlení a pracuje na přípravě velmi nepopulárních úsporných opatření, jež mají brzy vejít v platnost kvůli loňskému rekordnímu schodku státního rozpočtu a nastávající recesi. V tomto případě to mohou být naopak poslanci a senátoři mateřské PT, kteří budou torpédovat navrhovaná opatření.

Hrozba impeachmentu

Brazílie zkrátka trpí akutní krizí autority samotné hlavy státu a prezidentka Rousseffová zdá se nemá vůli ani sílu k tomu, aby začala skutečně kontrolovat vlastní koalici, a tím pádem efektivně řešit palčivé problémy. Není tak divu, že rostoucí nespokojenost obyvatel ústí v protesty a také sílící hnutí za impeachment, tedy odvolání prezidentky z funkce. Petice za impeachment má momentálně přes dva miliony podpisů a připravuje se celonárodní demonstrace na 15. března, která by měla hnutí podpořit a kde se počítá se statisíci účastníků. Analytici se zatím shodují, že hnutí nemá příliš šancí na úspěch; zejména proto, že nemá podporu opozičně naladěných politiků a zatím ani nadpoloviční většiny společnosti. Jenže další volby jsou čtyři roky daleko, společenská nálada se může vyhrotit a k impeachmentu už v brazilské historii jednou došlo; v roce 1992 tímto způsobem Kongres odvolal prezidenta Fernanda Collora de Mella.

Paradoxně se první krok k impeachmentu prezidentky udál právě ve sporu s koaliční PMDB ve Sněmovně reprezentantů. A její prohra může mít katastrofální důsledky; předseda dolní komory musí osobně souhlasit s návrhem hlasování o odvolání hlavy státu, o kterém následně rozhodují obě komory Kongresu. Potřeba jsou dvě třetiny poslanců. Novým šéfem administrativy by se v takovém případě stal viceprezident Michel Temerza... z PMDB. Zatím jsou to jen dohady. Ale pokud Dilma Rousseffová nedokáže zastavit erozi vlastní autority na všech úrovních správy státu, podobný scénář může být stále realističtější.

Do této chvíle řešila Rousseffová každou vážnou krizi v úřadu tím, že se obrátila s žádostí o pomoc na bývalého a stále populárního prezidenta Lulu, který naposledy spasil její prezidentskou kampaň. Je ovšem otázkou, jestli může faktor Lula zafungovat i ve zřejmě nejsložitějším období za posledních dvacet let, které Brazílie právě zažívá.