V neděli 15. března se v Brazílii opět demonstrovalo. Dělo se tak ve více než dvou stech městech, od rána až do pozdního večera a vskutku mohutně

— podle policejních odhadů vyrazilo do ulic až 2,5 milionu lidí. Slyšet a vidět bylo zejména heslo Pryč s Dilmou! A myšlena byla samozřejmě prezidentka Dilma Rousseffová, jejíž staronová vláda čelí nejen problémům ve vlastní koalici a zablokovanému Kongresu, ale stále více se rozpínajícímu korupčnímu skandálu ve státní firmě Petrobras, zhoršující se ekonomické situaci a krizi s dodávkami vody pro 140 milionů lidí.

Chceme-li věřit policejním odhadům, padl v neděli protestní rekord. Účast 2,5 milionu totiž znamená vůbec největší protestní účast v jednom dni v historii země.

Logicky se tak nabízí srovnání s rovněž mohutnou vlnou protestů z léta 2013, kdy brazilské ulice zaplavil více než milion demonstrujících hned několikrát. Mezi tehdejšími protesty a velkou nedělní akcí ovšem existuje několik podstatných rozdílů.

První rozdíl je patrný hned na první pohled. Estetika nynějších demonstrací připomínala spíše průvod než protest; drtivá většina účastníků zvolila národní žlutou a zelenou barvu, mnoho z nich neslo vlajku. Častým jevem byl fotbalový dres, což by před rokem a půl nepřipadalo v úvahu; tehdy protesty mířily mimo jiné proti předraženému projektu Mistrovství světa ve fotbale a probíhaly přímo během přípravného Konfederačního poháru. Původní estetika byla celkově civilnější a méně (doslova) nacionálně zabarvená.

Zároveň se nedělní demonstrace obešly bez násilných střetů s policií. Částečně se tak stalo kvůli absenci maskovaných radikálů, částečně kvůli trochu jiné struktuře demonstrantů celkově. Například na třídu Paulista v samém srdci Sao Paula dorazilo takové množství rodin s dětmi a kočárky, že vše evokovalo místy až obrovský rodinný výlet.