V neděli 15. března se v Brazílii opět demonstrovalo. Dělo se tak ve více než dvou stech městech, od rána až do pozdního večera a vskutku mohutně

— podle policejních odhadů vyrazilo do ulic až 2,5 milionu lidí. Slyšet a vidět bylo zejména heslo Pryč s Dilmou! A myšlena byla samozřejmě prezidentka Dilma Rousseffová, jejíž staronová vláda čelí nejen problémům ve vlastní koalici a zablokovanému Kongresu, ale stále více se rozpínajícímu korupčnímu skandálu ve státní firmě Petrobras, zhoršující se ekonomické situaci a krizi s dodávkami vody pro 140 milionů lidí.

Chceme-li věřit policejním odhadům, padl v neděli protestní rekord. Účast 2,5 milionu totiž znamená vůbec největší protestní účast v jednom dni v historii země.

Logicky se tak nabízí srovnání s rovněž mohutnou vlnou protestů z léta 2013, kdy brazilské ulice zaplavil více než milion demonstrujících hned několikrát. Mezi tehdejšími protesty a velkou nedělní akcí ovšem existuje několik podstatných rozdílů.

První rozdíl je patrný hned na první pohled. Estetika nynějších demonstrací připomínala spíše průvod než protest; drtivá většina účastníků zvolila národní žlutou a zelenou barvu, mnoho z nich neslo vlajku. Častým jevem byl fotbalový dres, což by před rokem a půl nepřipadalo v úvahu; tehdy protesty mířily mimo jiné proti předraženému projektu Mistrovství světa ve fotbale a probíhaly přímo během přípravného Konfederačního poháru. Původní estetika byla celkově civilnější a méně (doslova) nacionálně zabarvená.

Zároveň se nedělní demonstrace obešly bez násilných střetů s policií. Částečně se tak stalo kvůli absenci maskovaných radikálů, částečně kvůli trochu jiné struktuře demonstrantů celkově. Například na třídu Paulista v samém srdci Sao Paula dorazilo takové množství rodin s dětmi a kočárky, že vše evokovalo místy až obrovský rodinný výlet.

Nakonec nedělní protest byl výrazně adresnější, vždyť heslem 15. března byl impeachment, tedy odvolání prezidentky, a aktivně se jej zúčastnila řada politiků z opozičních stran, i když z nich paradoxně téměř nikdo odvolání nepodporuje. Ale konkrétní nepřátelství vůči Dilmě Rousseffové a její Straně pracujících (PT) bylo znát na každém rohu; mezi další nejčastější hesla patřilo kromě Pryč s Dilmou také Pryč s PT, a populární byl třeba popěvek Naše vlajka nebude nikdy rudá.

Masové protesty v létě 2013 se naproti tomu vymezovaly proti všem politikům a přítomnost jich a jejich příznivců se setkávala s někdy až agresivní nevolí.

Podobnosti s předloňskem

Všechny uvedené rozdíly spolu s voláním několika demonstrantů po „vojenské intervenci“ přiměly některé komentátory včetně ojedinělých politiků například z Komunistické strany Brazílie (PCdoB) odvrhnout veškerou kontinuitu a spojitost mezi 15. březnem a Salátovou revolucí či Brazilským jarem, jak se celonárodnímu hnutí z roku 2013 přezdívalo. To by však nebylo správné.

Skupinkám toužícím po zásahu armády paradoxně na den přesně třiceti let od pádu diktatury se dostalo naprosto nerovnoměrné pozornosti médií nejen v Brazílii. Počty takto extrémně pravicově zaměřených demonstrantů dosahovaly podle střízlivých odhadů maximálně stovky v onom 2,5milionovém celku a v žádném městě rozhodně nepředstavovaly významný proud. Organizovaly je nostalgické skupiny toužící po návratu vlády pevné ruky, jako je Zlatý řád Brazílie nebo Hnutí křesťanských patriotů proti komunistům, které se sporadicky objevují na řadě akcí a na internetu po vojenské intervenci volají už dlouho. Například právě při protestech z roku 2013, když začínalo eskalovat násilí mezi demonstranty a policií; tehdy ovšem příznivci pevné ruky chtěli naopak rozdrtit „komunistické“ demonstranty. O míře jejich podpory vypovídá jejich samostatná akce například ve městě Recife, kam dorazilo asi 150 lidí.

Řada velkých světových médií o tomto fenoménu přesto psala, jako kdyby se jednalo o důležité téma. Pučisté si ovšem zaslouží úplně stejnou pozornost jako jiné přítomné bizarní skupiny, například motorkářský gang v hlavním městě či zvěstovatelé apokalypsy nosící transparenty s číslem 666, z nichž jedna se v Sao Paulu dokonce svlékla donaha.

Přes určitý politický náboj a využití opozicí pochází drtivá většina protestujících z teprve vznikající střední třídy, která je jednoduše frustrovaná s narůstajícími problémy stejně jako v roce 2013 s korupcí v čele, i když tentokrát míru korupce nesymbolizuje sport (sportovní korupce možná ještě přijde na přetřes kvůli Olympiádě 2016), ale společnost Petrobras.