Konfederační pohár FIFA 2013 — neoficiální příprava na Mistrovství světa ve fotbale příští rok — je v plném proudu. Kdo jen trochu zná mentalitu Brazilců, ví, že v takové situaci má celý národ pouze jedinou starost: jak si povede jejich tým. Jenže přichází šok. Místo fotbalu plní média a sociální sítě poplašné zprávy o největších demonstracích od pádu diktatury v roce 1985. Brazilci po letech nežijí fotbalem, ale politikou.

Octová (nebo také Salátová) revolta podle octu používaného demonstranty proti slznému plynu), anebo též Brazilský podzim (na jižní polokouli se nám blíží období zimy) — to jsou jen některé z mnoha názvů, jež získala vlna demonstrací, rychle se rozrůstajících po největších brazilských městech. Podobně v Turecku začalo vše v Brazílii v Brazílii relativně marginální záležitostí — sporem o zvyšování cen městské hromadné dopravy. Navýšení v přepočtu o pouhé dvě koruny spustilo lavinu.

Zdejší hromadná doprava byla už před zvýšením velmi drahá, neefektivní a zároveň špatně propojená. Obvykle se například platí stejná částka bez ohledu na čas nebo počet stanic, navíc v každém spoji zvlášť, přestože na sebe navazují. Bývají také oddělené jízdenky metra a autobusů, čímž se při delší cestě cena diametrálně navyšuje.

Reakce na toto zvýšení cen ve městě São Paulo byla nečekaně silná, částečně také proto, že se jednalo již o druhé zdražení za pouhé dva roky. Protesty trvající týden se vymkly z ruky 13. června, kdy policie brutálně zasáhla proti demonstrantům nejen slzným plynem, ale i gumovými projektily. Výsledkem byla nejméně stovka zraněných lidí včetně patnácti novinářů. Sociální sítě zaplnily fotografie podlitin, vyražených zubů a krve, několik novinářů bylo zatčeno. Míra brutality policejního zásahu Brazílii šokovala; celá kauza poprvé pronikla na stránky celostátních médií. Revolta začala.

Spolu se zprávou o policejním násilí se přidávalo stále více lidí z celé Brazílie. Na podporu protestujících ze São Paulo se postupně shromáždili demonstranti ve všech velkých městech. V noci ze 17. na 18. června už jich bylo na 250 tisíc, nejvíce v Riu de Janeiru a São Paulu.

Nejnovější protesty zatím probíhají ze strany policie i demonstrantů mimořádně poklidně. V Riu de Janeiru se sice objevilo několik případů vandalismu, jako bylo zapálené auto, a demonstrující se opakovaně pokoušeli dostat do budov místní vlády a také Kongresu v hlavním městě Brasilii, avšak ke skutečně tvrdým střetům nedošlo. Cílem se také staly fotbalové stadióny a hotely, kde byly ubytovány fotbalové reprezentace v souvislosti s Konfederačním pohárem FIFA, tak jako ve Fortale ze na severu země. I to naznačuje, jak moc se během jediného týdne od policejního zásahu proměnila podstata hnutí i složení jeho příznivců.

Víc než jízdné

Dnes je již Octová revolta mnohem víc než pouhá vzpoura proti zvyšování jízdného. „Tady vůbec nejde o dvacet centů,“ říká Livia Almeida (28), účastnice pondělního protestu ve Fortaleze a učitelka angličtiny. „Lidé se konečně probouzí po letech předstírání, že po konci diktatury bylo všechno v pořádku. Ti, co nás měli reprezentovat, přešli na opačnou stranu. Místní politici si dělají, co chtějí, a my jsme zavírali oči v domnění, že si je spravedlnost jednou najde. Mýlili jsme se.“

Z protestů se stala esence nahromaděné frustrace po letech relativní prosperity, kterou však provázela obří korupce a plýtvání veřejnými zdroji. Jedním z cílů tvrdé kritiky je i „úplatek“ brazilských politiků svým občanům: Mistrovství světa ve fotbale v roce 2014 a Letní olympijské hry o dva roky později. Obě obří akce se již několikrát prodražily a na veřejnost pronikly četné důkazy o uplácení poslanců ze strany velkých stavebních společností.

Důvodů k nespokojenosti je však mnohem delší řada: od nárůstu nezaměstnanosti a zpomalení ekonomického růstu, přes vysoké životní náklady (São Paulo je momentálně nejdražší město na jižní polokouli a rychle cenami dobíhá New York) až po prorůstání extrémní pravice do státní správy (předsedou Komise pro lidská práva a menšiny se stal Marco Feliciano, pastor navrhující státní léčbu homosexuality). Zvláštní nevoli vzbuzuje vysoké daňové zatížení, z něhož podle mnohých stát financuje spíš sám sebe než veřejné služby, zejména vzdělání a zdravotní péči, které je obojí na nevalné úrovni.