Stačila by facka?

Alena Zemančíková

Alena Zemančíková komentuje nedávný výrok Miloše Zemana o fackování neposlušných studentů. Fackování dětí šikanu totiž nezastaví, ale spíše způsobí.

Milí čtenáři Deníku Referendum, od tohoto textu, prosím, nečekejte žádný kvalifikovaný názor, jen životní zkušenost. Důvodem k jeho napsání je pohoršení z toho, co píší naše noviny, a co si dovolí veřejně říkat naši nejvyšší představitelé. Tentokrát se to týká násilí a šikany ve škole.

Musím říct, že ve svém dětství jsem se s šikanou nesetkala. A nejen proto, že jsem patřila k silným jedincům, kterým se obvykle takové věci vyhnou. Jsem si jistá, že na základní škole v našem okresním městečku k šikaně v naší třídě nedocházelo. I když…

Facka plodí facky

Jednoho školního roku na prahu zimy přišla k nám do třídy Elena Čonková, její rodina postavila maringotku pod mohylou padlým nad naším sídlištěm, v třešňovce, kam jsme v květnu chodili chytat chrousty. Hned u smetiště, kam lidi vysypávali odpadky, ačkoliv ve městě normálně fungoval odvoz popelnic.

Zaujalo mě tenkrát, ve čtvrté třídě, kolik rozsypaných léků, dražé v barevných cukrových obalech, se tam válelo. A vím to taky proto, že jeden kluk ze sousedství takový prášek ochutnal v domnění, že jsou to lentilky, a že jsem se pak báli, jestli se neotrávil.

Elena Čonková chodila kolem maringotky v králičím kožíšku naboso po ojíněné zemi. Měla jsem za úkol jako spolehlivá žákyně ji ráno vyzvednout a dovést do školy. Nic divného mi na tom úkolu nepřipadalo, podobně jsem chodila třeba doučovat řezníkovu dceru Janu a i tam bylo pro mě prostředí úplně nepochopitelné, k svačině mi nabízeli například tlačenku, což bylo u nás nemyslitelné.

Měli jsme taky spolužáka Míru Monova, jeho otec byl Bulhar, topil v kotelně a bil ho. Věděla jsem to, protože jsem se s Mírou kamarádila a chodila ho k nim domů někdy — co jiného než — doučovat. Jeho maminka byla utrápená (ve srovnání s tou mojí to byla stará žena) a táta se ke mně choval uctivě.

K svačině se tam podávala zelená okurka, to bylo dobré. Míra, abych řekla všechno, krásně zpíval a každoročně vítězil v dětské soutěži hudebních škol. Do hudebky ovšem nechodil, na to by asi jeho táta nedal, nicméně nové písničky ho učila moje učitelka klavíru, neodsunutá Němka. Zadarmo, jen pro ten jeho krásný hlas. Takové to bylo v našem městečku národnostně a kulturně smíšené prostředí.

Bité dítě bude rány předávat dál. Foto observadortlaxcalteca.com 

Elenu Čonkovou spolužáci přijali normálně, paní učitelka taky, jestli něco uměla, to si nepamatuji, ale zato vím, že ji cestou domů jednoho dne Míra Monov povalil na zem a chtěl ji mlátit, což jsem mu zatrhla, stačilo zakřičet. Tenkrát mi bylo záhadou, proč ten, který má pravidelně v pondělí, poté, co se doma podepisovala žákovská, všude možně modřiny, a jehož maminka vypadá, jako kdyby měla zítra umřít, proč zrovna ten mlátí holku, která je ještě chudší a ubožejší než on. Že je to pravidlo jsem pochopila až mnohem později.

K šikaně nedošlo, protože Míra Monov k ní nenašel žádné spojence, a dokonce si myslím, že se pak i styděl a možná i bál, že to řeknu paní učitelce v hudebce a ona s ním přestane dělat zpěv. To byla léta šedesátá.

Na gymnáziu k ničemu takovému nedocházelo, byla přísná normalizace a vylučovalo se za každou hloupost, u nás například i za to, že někdo někde ukradl (anebo našel) smaltovanou ceduli Plemenná stanice vepřového bravu a přidrátoval ji na šatnu konkurenční třídy. Vyšetřovalo se to div ne jako vražda a nakonec se chudák spolužák z béčka přiznal a byl skutečně ze školy vyloučen — zdravý rozum nepochopí proč. V takové atmosféře jsme se drželi zpátky. Byla sedmdesátá léta.

Moje děti ve škole utrpěly lecjaké příkoří, zejména však od učitelů. Jedna učitelka moji dceru neustále mistrovala stran oblečení (ve třetí třídě, nelíbily se jí bílé kecky k letním šatům). Jinou z mých dcer zase učitelka týrala v kabinetě za něco hanlivého, co holka řekla mimo školu v trolejbuse, a buzerovali v té škole i mě. Například když jsem šla nemocným dětem pro oběd, dozor konající učitelka trvala na tom, že se musím zout a jít přes celou jídelnu v punčochách bosa. To jsme v letech osmdesátých.

O pár let později mi jiné moje dítě vykládalo, jak se jeden učitel chová ke klukovi, který měl nějakou poruchu a čas od času pobýval v psychiatrické léčebně. Ten kantor mu sprostě nadával a jednou mu uhodil hlavou o katedru tak, že klukovi tekla krev.

K tomu hovoru mezi mnou a dcerou došlo tak, že po té scéně nedovoleně opustila třídu i školu a já jsem jí musela podepsat poznámku. O tom učiteli se vědělo, že je alkoholik, přesto však na té škole působil ještě po převratu, v letech devadesátých. Ostatně těch alkoholiků bylo víc a věděla jsem to od dětí, muselo to tedy být patrné při vyučování.

Byla to doba, kdy všichni ředitelé, dle nomenklatury členové KSČ v našem pohraničním městě, byli odvoláni a na jejich místa nastoupili morálně čistí nestraníci. Tehdy jsem věřila, že tohle všechno dají do pořádku, moje děti už odcházely na střední školy a z toho revolučního školního roku 1989/90 neuměly nic, mnohé předměty se prakticky neučily.

Zeman by neposlušné žáky fackoval nebo posílal do pasťáku. Za takové výroky by se měl stydět, ale on se nestydí nikdy a za nic, jako ten prominentní hajzlík na církevním gymnáziu. Repro DR

Naše nejmladší o pár let později měla výbornou paní učitelku na prvním stupni, spravedlivou, se sociálním cítěním, k dětem přátelskou a diskrétní. Tehdy jsem si uvědomila, jak je důležité i to, že je paní učitelka hezká a pěkně oblečená, podle referencí to působilo obzvlášť na zlobivé kluky. Vypadalo to, že v nových poměrech nastávají i lepší časy ve škole.

Pak nastoupila naše nejmladší na dosti prestižní církevní gymnázium v krajském městě a tam se setkala v maturitním ročníku poprvé s šikanou, kterou uplatňovali žáci — vlastně už studenti — vůči sobě. A nebyl to útok na někoho slabého a bezmocného, ale naopak pokus o likvidaci silné a nekonformní osobnosti.

Málem se to podařilo. Ten kluk, říkejme mu Daniel, se odmítl zúčastnit předtančení, považoval to za měšťáckou šaškárnu a nahlas to glosoval. Byl to štíhlý mladík bledé pleti, elegantních pohybů a havraních vlasů, na první pohled zvláštní tvor, sečtělý, ironický, chytrý. Žil jen s otcem.

Jeho protivníkem byl hoch z tradiční lékařské rodiny, premiant, budoucí student medicíny, dnes pravděpodobně už lékař. Při tom nácviku na předtančení, kterého se Daniel nezúčastnil, to navlékl tak, že se mu údajně ze skříňky u tělocvičny ztratily nějaké reproduktory k počítači a zbylé zloté ze zájezdu do Polska, kamarádi mu to dosvědčili.

Kdo jiný by je mohl ukrást než Daniel, který nenacvičoval, že? Budoucí medik byl sebejistý, ohlásil to, vyšetřovala to policie, nic nevyšetřila, Daniel se nepřiznal, ale všeobecně se „jako“ vědělo, že ty věci a peníze ukradl.

Postavili se za něj jen čtyři spolužáci. Ředitel školy je přijal, ale nic z jejich intervence a volání po spravedlnosti nevyvodil, naopak, při stužkování na tom maturáku odmítl předat Danielovi stužku — Daniel byl vinen bez důkazů.

Zachránil to zástupce ředitele, který mu o své vůli tu stužku předal a Daniel, silná osobnost, se na maturák dostavil a do řady stužkovaných se postavil i s tím, že stužku nedostane. Hned vedle toho, co ho obvinil.

Moje nejmladší dcera z toho byla tak znechucená, že už nikdy nešla na žádný třídní sraz a dodnes se stýká jen s těmi čtyřmi, kteří se Daniela zastali. A ještě s Danielem, který, když jsem ho pak viděla hrát divadlo, vytvářet multimediální kompozice a recitovat, se dál projevoval jako temná a zvláštní duše, vystupoval ostražitě i vůči mně, ačkoliv jsem mu projevovala přátelství.

Ředitel školy se tehdy zachoval jako zbabělec a snob, asi se zalekl vlivných rodičů Danielova soupeře, podlehl třídění dětí na ty „z dobré rodiny“ a na ty divné, co žili jen s otcem, který notabene nikdy do školy nepřišel.

Později jsem se od známé dětské psycholožky v tom městě dozvěděla, že na tomto úctyhodném gymnázium bylo případů šikany nejvíc ze všech středních škol krajského města.

Zeman by se měl stydět

A teď se dívám do čtvrtečního Práva, kde čtu titulek: Zeman: Dobře mířená facka by leccos vyřešila, za šikanu do pasťáku. A k tomu pořád dokola v různých novinách titulky, kde se píše, že ředitelé nevylučují žáky ze školy, protože jsou školy financovány podle počtu žáků.

V naší rodině byli i učitelé, ba ředitel školy, dokonce školní inspektor, a nedovedu si představit, že by někdo z nich toleroval násilí kvůli tomu, aby škola nepřišla o peníze. Ředitel školy, kterému dobrá pověst je méně než peníze, je morálně nezpůsobilý k výkonu funkce.

Šikana je patologický jev, k němuž mají psychologové a výchovní poradci mnoho poznatků i návodů, jak ji řešit, nemusí to docházet do extrémů, pokud pedagogové a ostatní dospělí ve škole nebudou zbabělí. Nepochopím, jak je možné, že soustavně šikanovaná učitelka na průmyslovce nenajde mezi kolegy zastání, z něhož by vyplynulo řešení.

Prezident Zeman, který mluví o tom, že vysloveně patologické chování teenagera by vyřešila dobře mířená facka, se dopouští dalšího odporného výroku, jímž podněcuje v lidech to nejhorší. Škoda, že za něj nemůže být souzen.

Malý Míra Monov schytal facek víc, než si mohl zasloužit, a ne přesto, ale právě proto si troufl na romskou holčičku, snědší a hubenější než byl sám. Paní učitelka, která jako dozorce stála nade mnou a čekala, až si vyzuju zimní boty a v punčochách přejdu celou zapatlanou podlahu školní jídelny až k okénku, by zasloužila, abych jí ten oběd hodila na hlavu, ale takový skandál bych svým dětem neudělala, raději jsem odešla a oběd nechala propadnout — protože zastal by se mě ředitel, který dopouští u pedagogů takové chování?

A ten mizera z nóbl rodiny na církevním gymnáziu by dobře mířenou facku dobře mířeným, jistě nenásilným způsobem vrátil — že ho doma špatně vychovali nebylo v tom, že ho málo fackovali, ale že v něm pěstovali povýšenost a pocit, že on má právo fackovat jiné.

Svým dětem jsem několikrát facku, či spíše pohlavek, dala, neovládla jsem se nebo mě vyděsily (třeba hrou s ohněm na půdě). Vždycky to bolelo, strašně, několik dní a nocí. Dodnes si na ten hnusný pocit v dlani pamatuji — a moje děti, když jsem s nimi o tom nedávno mluvila, mi řekly, že kromě jednoho celkem směšného případu, kdy jsem jedno z nich majzla po hlavě učebnicí, nepamatují. Facka „aby sis to pro příště pamatoval“ v jejich případě nefungovala.

Prezident Zeman by se měl za takové výroky stydět, ale on se nestydí nikdy a za nic, jako ten prominentní hajzlík na církevním gymnáziu. A Právo by se mělo stydět taky, za to, že takové bláboly tiskne jako titulek. Jenže ani Právo se za nic nestydí, jak už tu několik týdnů probíráme.

Nic takového jako umírněný fyzický trest neexistuje, snad kromě sezení v oslovské lavici, o kteroužto výlučnou pozici ovšem třeba Tom Sawyer přímo usiloval. Nevychovaní, povýšení, panovační a krutí rodiče páchají na svých dětech strašné škody. Těm dětem často od takové výchovy není pomoci — ale facky to opravdu nespraví, o pasťáku už ani nemluvě.

    Diskuse (28 příspěvků)
    Petr Šťastný
    February 29, 2016 v 9.3
    Milá paní Zemančíková,
    díky za krásný text. Vidím to podobně.

    Mějte se dobře
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    February 29, 2016 v 12.16
    Když svého času některé státy začaly zavádět tu podivnou novotu, že přijaly přímo do svého zákonodárství naprostý zákaz tělesného trestání dětí (i ze strany jejich rodičů), byly kolem toho ovšem nemalé, a i dosti vášnivé diskuse. Nezvlčí pak všechny ty děti, když se nebudou muset obávat žádného trestu?

    A kupodivu: ukázalo se, že právě v těch státech, kde děti fyzicky trestány nejsou, evidentně klesá jak míra násilí (šikany) mezi nimi navzájem, tak vůbec sklon k násilnému jednání ve společnosti jako takové.

    Násilím je možno lidskou osobnost vycepovat (případně zlomit) - ale nikoli vychovat.
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    February 29, 2016 v 12.35
    Zranění jedinců, která pochroumají ducha mohou zjizvit natrvalo.
    Dospělí, kteří vyzývají k afektivním i fyzickým trestům jsou vesměs oběťmi takového zranění.
    Úděl spoluobčanů, kteří nesou následky zjizveného ducha prezidenta své volby, jsou ve velmi svízelné situaci .......bych pomyslel.
    Koho z nás nepálí nehorázně nepřípustný pohlavek v dlani a na i ve hlavě.... bych se pozeptal potrefených naším pojetím tříbení moci demokratickými instrumenty.
    Eva Hájková, penzistka
    March 1, 2016 v 6.20
    Panu Poláčkovi
    Analogicky k otázce paní Zemančíkové "Stačila by facka?" se ptám : Stačí zákon proti fackám?
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    March 1, 2016 v 9.59
    Nestačí zcela paní Hájková
    ale je výzvou k akceptaci prosazování moci argumentací na úkor zde stále virulentní předrepublikánské tradice fyzického trestu.
    Před právem jsme si všichni rovni, a když ne všichni a zcela, tak alespoň přestaňme se zaťatými zuby mlátit děti.
    Je dokázáno, že to nese v příštích generacích jistý posun ke kultivaci konfliktů argumentační zdatností.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    March 1, 2016 v 14.41
    Ano, paní Hájková, pan Petrasek odpověděl naprosto bezezbytku místo mě.

    Samotný zákon bezpochyby nestačí; jenže zákon má přece jenom zároveň také určitou mravně normativní působnost (alespoň v civilizovaných zemích je tomu tak). Krátce řečeno: když něco zákon prohlásí za nepřípustné a nepřijatelné, je to přece jenom určitý signál do společnosti.

    A - jak napsal pan Petrasek - namísto "argumentu fackou" jsou jmenovitě rodiče "donuceni" k tomu, své ratolesti vychovávat slovem, a vlastním příkladem. Tím že se dítěti skutečně v y s v ě t l í, co je na jeho chování špatné, a proč by se mělo chovat jinak. To znamená: už od nejútlejšího věku je dítě bráno jako někdo, kdo není jenom pasivním příjemcem příkazů a zákazů, nýbrž kdo je sám odpovědný za své vlastní činy, na základě svého vlastního rozpoznání dobrého a zlého.

    Musím přiznat, že když první státy přicházely s tímto opatřením, byl jsem sám poněkud skeptický. Ale - k mému vlastnímu určitému překvapení - se ukazuje, že ono to podle všeho skutečně funguje. A že to "dobré slovo" nakonec opravdu dokáže mnohem více, nežli nějaká zemanovská facka.
    JS
    Jan Samohýl, Programátor
    March 1, 2016 v 22.44
    jenom poznámka
    Líbí se mi citát: "Emphasis on punishment is the sign of an obedience frame."

    Jinak mi přijde, že trestat má smysl jen někoho, kdo se chová racionálně. Ale když se nechová racionálně?
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    March 2, 2016 v 10.30
    V tom případě pane Samohýle,
    není nejlepším nápadem se k pominutému přidat - opustit racionální rovinu, zatnout zuby a bít.........se domnívám.
    ZV
    Zuzana Vlasatá, reportérka DR
    March 2, 2016 v 10.52
    Díky. Radost číst.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    March 2, 2016 v 15.47
    Pane Samohýle - Vy už jste někdy viděl dítě, které se "chová racionálně"?...
    + Další komentáře