V sobotu, na cestě vlakem do Prahy, se mi dostaly do rukou Hospodářské noviny a s nimi i jejich víkendová příloha Ego. Hned v editorialu jsem se dočetla, že chtěli dát na titulní stranu malého autistu, kterého fotí jeho otec, ale nakonec zvítězila nepostižená kuchařka. Že mají nepostižení lidé nad postiženými převahu v médiích, mi bylo jasné i bez toho, přesto jsem se začetla do víkendového speciálu o autistech s počáteční nedůvěřivostí.

Krom článku o fotografujícím otci autistického syna, Timothym Archibaldovi (v článku Můj syn je autista), jsem si přečetla článek Autismus není pro sraby, který pojednával o zapojení osob s poruchou autistického spektra do pracovního procesu.

Není nic překvapivého na tom, že nepostižení mají nad postiženými v médiích převahu, což neznamená jen to, že je větší pravděpodobnost, že na titulní straně časopisu najdete zdravé lidi, nýbrž i to, že když už dá takový časopis prostor postiženým, bude autorem textu zdravá osoba.

Prvním z problémů článku je depersonalizace, respektive infantilizace protagonistů. Mezi zpovídanými autistickými zaměstnanci figurují Lenka (nechtěla uvést příjmení), kontrolorka se specializací na Latinskou Ameriku ve společnosti SAP, a František Špoutil, zoolog z výzkumného centra Biocev.

Na oba dva je v průběhu textu odkazováno křestními jmény, případně profesí, u Lenky se dozvíme i to, že je bruneta, zatímco popis zoologova vzhledu se v textu neobjevuje (krom toho, že rád nosí ledvinku) — na personalistku Lenku Kaderovou ze SAPu (o které není v textu zmíněno, že by měla autismus) je odkazováno buď její profesí, nebo příjmením.

U Lenky je nazývání pouze křestním jménem pochopitelné vzhledem k tomu, že nechtěla uvést příjmení, u Františka Špoutila to působí vzhledem ke zpovídané personalistce velmi nerovně. Křestními jmény se označují nám blízcí lidé, malé děti nebo ty dospělé osoby, které neuvádějí své příjmení — nic z toho zoolog ani personalistka nesplňují.

↗

Ve společnosti panuje o autistech, tedy lidech s Aspergerovým syndromem, řada předsudků. Formy autismu se přitom zásadně liší. Foto plus.google.com

Odhlédneme-li od pojmenovávání zpovídaných, dostaneme se k dalšímu problému, a tím je popis vyjadřování autistů. Kontrolorčino vyjadřování je popisováno takto: „Na první pohled působí trochu nejistě a plaše, mluví spíš potichu. Přitom se dokáže vyjadřovat jasně a přesně. Nedělá jí problémy udělat si na věci vlastní, třeba i kritický názor a přednést ho, ačkoliv právě s tím mívají lidé s Aspergerovým syndromem problémy.“

Zoolog je vylíčen podobně: „Své odpovědi formuluje pomalu, soustředěně a velmi promyšleně… Když později pózuje pro fotografa, je požádán, aby si odložil ledvinku. ‚To aby po mně nešla módní policie, jo?‘ usměje se. I když tenhle vtip nejspíš nevymyslel teď a už ho párkrát použil, vyvrátí tím představu, že lidé s autismem jsou schopni jenom humoru založeného na své sociální neobratnosti.“

Na jednu stranu chápu autorku textu, Terezu Hromádkovou, že chtěla přiblížit autisty v pozitivním světle, taková vyjádření ale spíš prokazují autistům medvědí službu. Pokud o postiženém člověku napíšeme, že se vyjadřuje jasně a přesně, vypadá to, jako kdybychom tuto samozřejmost (u nepostižených jedinců) neočekávali. Je pravda, že autisté se musejí potýkat se spoustou předsudků, je to ale podobné, jako kdyby autorka psala o ženách ve vědě a uvedla, že vědkyně o sobě mluví v ženském rodě a dovedou zacházet s přístroji, které mají ve své laboratoři.

U každého autisty se autismus projevuje jiným způsobem. K diagnóze je potřeba splnit kritéria v základní diagnostické triádě: komunikaci, sociálním chování a představivosti. Není pravda, že by všichni autisté nebyli schopni komunikace či představivosti, případně v nich vykazovali stejné znaky atypičnosti. Existují autisté, kteří se nikdy nenaučí mluvit, stejně tak ale existují autisté, kteří se naučí mnoho jazyků a živí se prací s nimi. Pokud člověk splňuje několik příznaků poruchy triády, jedná se o autistu, konkrétní abnormality jsou nicméně u různých autistů různé.

To samé bychom mohli říci o schopnosti přijímat a používat humor. Ve společnosti převládá předsudek, že autisté jsou suchaři, kteří legraci nechápou — a naopak jsou svojí zatvrzelostí legrační pro okolí. Byť takoví autisté jistě existují, tento osobnostní rys ještě neznamená, že dotyčný je autista. Je to ale v dnešní době až příliš populární nálepka, kterou již stihli být označeni například Andrej Babiš či Petr Mach, aniž by kdo měl k dispozici vyjádření jejich lékařů. Možná to neurotypické publikum (takové, které nemá poruchu autistického spektra ani dalších částí nervového systému) ocení jako dobrý vtip, autistům to ale naopak přitíží.

Ačkoliv byl — věřím — článek psán s dobrým úmyslem, několik vyjádření zbytečně opět ostrakizovalo autisty. Pokud však mají být autisté plnohodnotnými členy lidské společnosti, je nutné se naučit o nich bez předsudků a rovnocenně psát.