Autisté taky umějí mluvit

Ivana Recmanová

Ve společnosti panuje o autistech, tedy lidech s Aspergerovým syndromem, řada předsudků. Formy autismu se přitom zásadně liší. Některými vyjádřeními média a politici často přispívají k jejich kolektivní ostrakizaci.

V sobotu, na cestě vlakem do Prahy, se mi dostaly do rukou Hospodářské noviny a s nimi i jejich víkendová příloha Ego. Hned v editorialu jsem se dočetla, že chtěli dát na titulní stranu malého autistu, kterého fotí jeho otec, ale nakonec zvítězila nepostižená kuchařka. Že mají nepostižení lidé nad postiženými převahu v médiích, mi bylo jasné i bez toho, přesto jsem se začetla do víkendového speciálu o autistech s počáteční nedůvěřivostí.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Krom článku o fotografujícím otci autistického syna, Timothym Archibaldovi (v článku Můj syn je autista), jsem si přečetla článek Autismus není pro sraby, který pojednával o zapojení osob s poruchou autistického spektra do pracovního procesu.

Není nic překvapivého na tom, že nepostižení mají nad postiženými v médiích převahu, což neznamená jen to, že je větší pravděpodobnost, že na titulní straně časopisu najdete zdravé lidi, nýbrž i to, že když už dá takový časopis prostor postiženým, bude autorem textu zdravá osoba.

Prvním z problémů článku je depersonalizace, respektive infantilizace protagonistů. Mezi zpovídanými autistickými zaměstnanci figurují Lenka (nechtěla uvést příjmení), kontrolorka se specializací na Latinskou Ameriku ve společnosti SAP, a František Špoutil, zoolog z výzkumného centra Biocev.

Na oba dva je v průběhu textu odkazováno křestními jmény, případně profesí, u Lenky se dozvíme i to, že je bruneta, zatímco popis zoologova vzhledu se v textu neobjevuje (krom toho, že rád nosí ledvinku) — na personalistku Lenku Kaderovou ze SAPu (o které není v textu zmíněno, že by měla autismus) je odkazováno buď její profesí, nebo příjmením.

U Lenky je nazývání pouze křestním jménem pochopitelné vzhledem k tomu, že nechtěla uvést příjmení, u Františka Špoutila to působí vzhledem ke zpovídané personalistce velmi nerovně. Křestními jmény se označují nám blízcí lidé, malé děti nebo ty dospělé osoby, které neuvádějí své příjmení — nic z toho zoolog ani personalistka nesplňují.

Ve společnosti panuje o autistech, tedy lidech s Aspergerovým syndromem, řada předsudků. Formy autismu se přitom zásadně liší. Foto plus.google.com

Odhlédneme-li od pojmenovávání zpovídaných, dostaneme se k dalšímu problému, a tím je popis vyjadřování autistů. Kontrolorčino vyjadřování je popisováno takto: „Na první pohled působí trochu nejistě a plaše, mluví spíš potichu. Přitom se dokáže vyjadřovat jasně a přesně. Nedělá jí problémy udělat si na věci vlastní, třeba i kritický názor a přednést ho, ačkoliv právě s tím mívají lidé s Aspergerovým syndromem problémy.“

Zoolog je vylíčen podobně: „Své odpovědi formuluje pomalu, soustředěně a velmi promyšleně… Když později pózuje pro fotografa, je požádán, aby si odložil ledvinku. ‚To aby po mně nešla módní policie, jo?‘ usměje se. I když tenhle vtip nejspíš nevymyslel teď a už ho párkrát použil, vyvrátí tím představu, že lidé s autismem jsou schopni jenom humoru založeného na své sociální neobratnosti.“

Na jednu stranu chápu autorku textu, Terezu Hromádkovou, že chtěla přiblížit autisty v pozitivním světle, taková vyjádření ale spíš prokazují autistům medvědí službu. Pokud o postiženém člověku napíšeme, že se vyjadřuje jasně a přesně, vypadá to, jako kdybychom tuto samozřejmost (u nepostižených jedinců) neočekávali. Je pravda, že autisté se musejí potýkat se spoustou předsudků, je to ale podobné, jako kdyby autorka psala o ženách ve vědě a uvedla, že vědkyně o sobě mluví v ženském rodě a dovedou zacházet s přístroji, které mají ve své laboratoři.

U každého autisty se autismus projevuje jiným způsobem. K diagnóze je potřeba splnit kritéria v základní diagnostické triádě: komunikaci, sociálním chování a představivosti. Není pravda, že by všichni autisté nebyli schopni komunikace či představivosti, případně v nich vykazovali stejné znaky atypičnosti. Existují autisté, kteří se nikdy nenaučí mluvit, stejně tak ale existují autisté, kteří se naučí mnoho jazyků a živí se prací s nimi. Pokud člověk splňuje několik příznaků poruchy triády, jedná se o autistu, konkrétní abnormality jsou nicméně u různých autistů různé.

To samé bychom mohli říci o schopnosti přijímat a používat humor. Ve společnosti převládá předsudek, že autisté jsou suchaři, kteří legraci nechápou — a naopak jsou svojí zatvrzelostí legrační pro okolí. Byť takoví autisté jistě existují, tento osobnostní rys ještě neznamená, že dotyčný je autista. Je to ale v dnešní době až příliš populární nálepka, kterou již stihli být označeni například Andrej Babiš či Petr Mach, aniž by kdo měl k dispozici vyjádření jejich lékařů. Možná to neurotypické publikum (takové, které nemá poruchu autistického spektra ani dalších částí nervového systému) ocení jako dobrý vtip, autistům to ale naopak přitíží.

Ačkoliv byl — věřím — článek psán s dobrým úmyslem, několik vyjádření zbytečně opět ostrakizovalo autisty. Pokud však mají být autisté plnohodnotnými členy lidské společnosti, je nutné se naučit o nich bez předsudků a rovnocenně psát.

    Diskuse
    February 10, 2016 v 9.59
    Aspergerův syndrom je jen jedna z poruch autistického spektra
    kdežto autorka píše o "autistech, tedy lidech s Aspergerovým syndromem". U jiných forem autismu než je AS opravdu NENÍ samozřejmé, že se "vyjadřují jasně a přesně", nepřítomnost vývojového opoždění řeči je přímo jedním z kritérií odlišujících Aspergerův syndrom od dětského autismu.
    IR
    Tak vzhledem k tomu, co v článku o dotyčných autistech stojí (že dělají kontrolora nebo vědce) mi přijde tak nějak očividné, že dětským autismem trpět nebudou.
    IR
    Aha, tak už vím, o co jde - nedorozumění mezi autorem a titulkářem. Poprosila jsem o opravu :)
    February 10, 2016 v 13.29
    Diagnoza jako identita
    To, že by někdo, kdo v dospělosti vykonává kvalifikovanou práci, nemohl mít diagnózu dětský autismus mi očividné nepřipadá. Pervazivní vývojové poruchy se diagnostikují podle projevů v raném dětství, ale lidé se vyvíjejí a učí dále, u některých se projevy autismu zmírňují. Vzpomenu si hned na dva lidi s určitými autistickými rysy, kteří údajně v pěti letech vůbec nemluvili takže by teoreticky tehdy diagnózu dětský autismus dostat mohli, přitom dnes mluví normálně, mají vysokoškolské vzdělání a docela dobře se uplatňují, jeden z nich například sám zcestoval všechny kontinenty s výjimkou Antarktidy. Netvrdím, že je to obvyklé.

    Nevhodné mi připadá říkat lidem podle diagnózy - autista, schizofrenik, mentálka. To zní jakoby ta diagnóza byla jejich základní identitou, jakoby znát diagnózu znamenalo znát člověka. Přitom mezi lidmi s diagnózou z autistického spektra je víc rozdílů než podobností
    VP
    February 11, 2016 v 10.48
    Nesprávný titulek článku = ( Ve společnosti panuje o autistech, tedy lidech s Aspergerovým syndromem, řada předsudků), a stejný nesprávny text pod obrázkem =(Ve společnosti panuje o autistech, tedy lidech s Aspergerovým syndromem, řada předsudků) stále nejsou opraveny.

    Lidé s autistickým spektrem (nesprávně autisté) nejsou jenom ti s Aspergerovým syndromem.


    February 11, 2016 v 14.45
    Jasně a přesně
    Jasné a přesné vyjadřování není samozřejmost. Ve skutečnosti se jasně a přesně dokážou vyjadřovat právě jenom vysoce funkční autisté, tedy lidé s Aspergerovým syndromem. Blízko k nim mají snad ještě absolventi matfyzu.

    Porovnejme článek Ivany Recmanové s blogem vysoce funkční autistky http://zrzava-holka.blogspot.cz/

    Lenoši jako já, pro které je snazší zvětšit si obrázek než pročítat dlouhé články na blogu, si mohou prohlédnout shrnutí ve dvoustránkovém komiksu Tomáše Kučerovského: http://tomaskucerovsky.weebly.com/blog/comics-for-amnesty-international

    Většina trapných situací z komiksu a blogu jsou oblíbené matfyzácké vtipy: někteří marfyzáci jsou skuteční aspergerici a prožívají takové situace vážně, nicméně většina chápe dobře, jak to v normální společnosti chodí, ale má z toho, jak je normální společnost šílená, obrovskou srandu.

    Sám jsem si dlouho myslel, že jsem autista, ale není to pravda. Měl jsem to poznat už z toho, jak moc žvaním a jak daleko má mé žvanění k jasnosti a přesnosti, ale oklamán několika psychologickými dotazníky, ve kterých se mi opakovaně dařilo skórovat vysoko na autistické škále, jsem prohlédl až tváří v tvář testu pro děti: http://apla.logicworks.cz/test.php?p=test-start

    Mám blíže k Tonymu Shalhoubovi než k Adrianu Monkovi: nejsem autista, ale je to má oblíbená role. Ta role mi ohromně usnadňuje mezilidské vztahy: jestli se někdy někde mezi lidmi budete cítit trapně nebo odstrčeně, schválně si ji zkuste.
    IR
    "Mám blíže k Tonymu Shalhoubovi než k Adrianu Monkovi: nejsem autista, ale je to má oblíbená role. Ta role mi ohromně usnadňuje mezilidské vztahy: jestli se někdy někde mezi lidmi budete cítit trapně nebo odstrčeně, schválně si ji zkuste."

    Jakožto člověk na spektru s tím nemohu souhlasit - možná se vám to zdá jako super způsob, jak se dostat z nepříjemné situace, ale lidé s autistickými poruchami nemají možnost takhle přepínat, jak se jim to hodí. Nehledě na fakt, že tahle porucha provází člověka od kolébky do hrobu a dost mu znesnadňuje život v neurotypické společnosti v mnoha ohledech.
    JS
    February 13, 2016 v 7.32
    Mně osobně vadí, že se často programátorům přisuzuje Aspergerův syndrom. Já bych třeba skóroval poměrně vysoko na tom testu, ale A.S. nemám.

    Setkal jsem se v práci se dvěma kolegy, o kterých bych si dovolil tvrdit, že mají A.S.

    Ten první byl Američan a je už v důchodu; setkal jsem se s ním osobně asi jen dvakrát. Uměl fantasticky dobře počítat z hlavy - prý se jako dítě rozhodl ve volném čase přičítat 76 do nekonečna, a díky tomu se to naučil.

    "tahle porucha provází člověka od kolébky do hrobu a dost mu znesnadňuje život v neurotypické společnosti v mnoha ohledech"

    Jsem si jistý, že to má i své výhody. Já bych třeba dal kdykoli přednost interakci s někým, kdo je na autistickém spektru, než s někým, kdo je na psychopatickém spektru. Člověk se nemusí přetvařovat, hledat nějakou agendu, a dozví se spousta věcí. Ono to paradoxně dost věcí usnadní, protože ta "neurotypická společnost" si sociální vztahy často extrémně komplikuje.

    Jinak "zrzavá holka" mě pobavila - díky!
    IR
    "Já bych třeba dal kdykoli přednost interakci s někým, kdo je na autistickém spektru, než s někým, kdo je na psychopatickém spektru."

    A co budete dělat s autistickým psychopatem? :P
    JS
    February 14, 2016 v 9.27
    Ivaně Recmanové
    "A co budete dělat s autistickým psychopatem?"

    Patrně bych byl otevřený nové zkušenosti. :-) Napsal bych jí svůj email (jmeno.prijmeni@gmail.com), ať se rozhodne, jestli se mnou chce interagovat nebo ne.

    Ale vážně. Kdykoli se mě někdo snaží manipulovat, říkám si, máš to zapotřebí? Stejně to nefunguje, a kdyby se zeptal(a) rovnou, na 90% to pro něj/ni udělám, protože jsem celkem hodný kluk.

    To s těmi psychopaty mě napadlo proto, že teď zrovna dočítám knížku (do které jsem se začetl úplnou náhodou): http://hintjens.com/blog:_psychopaths
    Ale bral bych to asi s rezervou.