Pavla Špondrová, právnička a bývalá vedoucí Oddělení rovnosti žen a mužů na Úřadu vlády, se soudí kvůli tomu, že byla odvolána z pozice vedoucí těsně před nástupem na mateřskou. To může podle ní naznačovat diskriminaci.

Vedle ironického rozměru žaloby (tedy diskriminace na základě pohlaví na úřadu, který se právě takovou agendou zabývá) má její žaloba rozměr navýsost praktický: v České republice se totiž diskriminace příliš často neřeší a už vůbec ne soudní cestou.

Máme proto jen málo právníků či právniček, které se tématem zabývají, a snad ještě méně soudců a soudkyň, kteří se na diskriminaci specializují. Není proto divu, že ani mezi obyčejnými lidmi není povědomí o vlastních právech v tomto kontextu nijak valné.

Zde žijí lvi

Případ Pavly Špondrové není sám o sobě unikátní, její přístup k problému však ano. Jako právnička jistě tuší, jak neprobádaným územím u nás diskriminace je, a jaké praktické dopady může její proces mít.

Kancelář Veřejné ochránkyně práv si nechala zpracovat sociologický výzkum na téma diskriminace a přístupu ke spravedlnosti v takovém případě. A jeho výsledky nejsou vůbec lichotivé…

Z kvantitativního šetření vyplynulo, že diskriminovaní lidé by se nejčastěji obrátili na policii, přestože ta se diskriminací vůbec nezabývá. Dále se ukazuje, že jen naprosto mizivé procento obětí potenciální diskriminace má vůbec vůli se na někoho obrátit a situaci řešit. Důvody vlastně racionální — oběti, skutečné i potenciální, podléhají skepsi, mají pocit, že svou aktivitou nic moc nezmění, že nemají dost důkazů. Případně se obávají dokonce postihu za to, že si vůbec stěžovaly.

Tyto obavy jsou racionální proto, že se v České republice ročně soudí jednotky případů zahrnujících nějakou formu diskriminace, soudy se táhnou a náklady na řízení jednoduše nevyváží eventuální přínosy.

Zajímavé je i veřejné povědomí o tom, co všechno může být diskriminací. Ať už se jedná o legendární „pozitivní diskriminaci“ různých menšin nebo žen, což je termín spojovaný hlavně s akcemi na podporu rovných příležitostí různého typu (jež ale obvykle nebývají v tom právním slova smyslu diskriminační). Sama jsem nedávno zjistila, že za diskriminaci může někdo považovat i to, že je upozorňováno na problémy určité skupiny (v tom konkrétním případě žen) za současného opomíjení skupin jiných…

Začarovaný kruh

Lidé tedy mají často pocit, že by jim boj za vlastní práva nepřinesl nic víc než táhnoucí se spor s nejistým výsledkem a od cesty ještě nálepku potížisty či potížistky.

Tím se ale dostáváme do začarovaného kruhu, protože pokud budou problémy spojené se znevýhodňováním ignorovány, nebude ani dost vodítek pro řešení budoucích případů a stanovování hranic pro jejich rozhodování - všechny případy nejsou totiž od začátku jasné a krystalicky čisté. Je například diskriminací, když pro práci s vrahy, kteří nenávidí ženy, nepřijmeme jinak špičkovou psycholožku?

Případ Pavly Špondrové, který za diskriminaci označila i ombudsmanka Anna Šabatová, může přinést další vodítko do zatím poměrně skromné sbírky případů diskriminace a jejich řešení v českých zemích.

A jednoho dne se třeba dočkáme i toho, že bude za většího „potížistu“ ten, kdo diskriminuje, než ten, kdo je obětí a využívá svého práva stěžovat si na to.