V posledních týdnech truchlím za ženy a ženství jako takové. Po kolínských útocích, jejichž násilnost byla právě vůči ženám směrována, se strhla mediální bouře, která je vůči ženství a ženám neméně necitlivá a ponižující. Ačkoli je fyzické násilí a ponižování mnohem více za hranou, čistě verbální násilí či výzvy k němu od něj nejsou tak daleko, jak by se mohlo zdát.

Nejedná se jen o provařeně nekorektního Jiřího X. Doležala, který ve svém textu o pražských dobrovolnicích vydává „mateřský“ instinkt pomoci zuboženému za sexuální touhu. V návaznosti na staletou tradici inkvizitorů a dobyvatelů tak jednání, která je v logice patriarchální heterosexuality vlastní spíše mužům, připisuje ženám, jeho častým obětem. Tato v podstatě banální chyba zaměnění touhy násilníka a oběti vede také k tolik bolestnému obviňování žen z toho, že si za mužské útoky mohou sami.

Přemýšlet o sexu jen a pouze jako o důsledku pudu, který máme právo uspokojit, nevede k ničemu civilizovanému. Musíme nadobro projít proměnou patriarchálních struktur, které nás navádějí k násilnému jednání s ženami, k ponižování lidí s homosexuální orientací a k necitlivosti vůči vlastní zranitelnosti. Jen pak můžeme skutečně objevit sex také jako schopnost komunikace, jako umění, jako prostor, kde je v lásce možné vše.

Při hledání ženské identity, důstojnosti nebo sebevědomí musíme stále lovit v temných vodách nevyřčených pravd. Pro vyjádření specificky ženského nemáme dostatečně obratný jazyk. Po staletí o nás nebylo dostatečně mluveno, musely jsme se nacházet ve slovech v mužském rodě a být napořád umlčovány argumentem, že muži nemluví jen za sebe, ale za celé lidstvo.

Neviditelnost v jazyce znamená být zároveň nikde i všude. Je jednoduché se v nových pojmech ztratit a přirozeně začít samy sebe definovat jako ty slabší, druhé, pasivnější, především milující, nikoli milované. To není jazyk žen, ale těch, kteří je definovali za ně samotné. Mluvme o naší síle. Nebezpečí lákající k automatickém podceňování sebe sama číhá na každém kroku.

Je poměrně společensky přijímaný fakt, že ženy musí získat sebevědomí. Nedávno jsem se setkala s plakátem hlásajícím, že v jednom obchodním domě proběhne akce s názvem „Den, kdy se budu mít ráda“ s podtitulem „Setkání na podporu ženského sebevědomí“. V rámci tohoto setkání se ženy budou moci dozvědět spoustu užitečných informací o dietách, poradit se se stylisty a vizážisty nebo si dokonce promluvit s plastickým chirurgem v diskrétní zóně o „všem, co by na sobě chtěly změnit“.

Nechci upírat plastickým operacím jejich moc vrátit sebevědomí poraněnému člověku. Jistě existuje mnoho lidí, kteří utrpěli těžké popáleniny, narodili se s vrozenou vadou. Ale proč má žena v den, kde je na sebe hodná a zvyšuje si sebevědomí, mluvit o své budoucí operaci? Zajdou si lidé, kteří pomoc skutečně potřebují, k plastickému chirurgovi v sobotu v rámci návštěvy obchodního centra? Máme v ženách podporovat představu, že ke zvýšení sebevědomí potřebují navštívit plastického chirurga?

↗

Obraz Women of the world unite feministické umělkyně Cheryl Braganzové. Repro imaningequality.org