Existuje vůbec evropská kultura? A pokud ano, co všechno nám z ní zbylo? Dědictví antiky a křesťaství totiž neohrožují příchozí, ničíme si je suverénně sami.

Sedě na své prostorné slonovinové věži, zamyslel jsem se nad zánikem evropské kultury. Tedy: Zaniknout může jen něco, co existuje. Evropská kultura, chápaná nikoli jako exkluzivní libůstka pár intelektuálů, ale jako společností sdílený a akceptovaný program, neexistuje. Otázka, co přijde po jejím konci, je tedy zbytečná. Konec proběhl. Po něm přišla politická, sociální a kulturní realita evropského prostoru, přítomnost tak, jak ji zakoušíme.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Europramen

Aby se mohlo hovořit o kultuře, která je evropská, musí být jasné, co to je kultura a v čem tkví evropanství. Pokud slevíme z definičních nároků, může se o nějaké formě kultury mluvit v podstatě u každého většího lidského společenství. Mnohem horší to bude s vymezením evropanství, které má vytvářet nějaký specifický typ kultury. Buď může být vymezeno geograficky — a pak je evropské to, co je v Evropě. Janáček provedený v Tokiu by pak byl součástí japonské kultury, a to se mi nezdá.

Nebo je evropské to, co označíme za evropské prostým výčtem. Asi by bylo neproblematické tvrdit, že součástí evropanství je třeba Augustin nebo Shakespeare. Ale co třeba taková Björk? Autor těchto řádků při jejich psaní poslouchá skladby Thomase Könera. Naslouchá projevu evropské kultury?

Pokud omezíme evropskou kulturu výčtem děl většinou již nežijících autorů, zakonzervujeme ji. Kultura se stane něčím vnějším, něčím, co nežijeme, ale k čemu můžeme nanejvýš přistupovat, co je mimo nás. Otázkou také je, jak dělící čáru mezi kulturním a nekulturním zdůvodnit.

A pak je tu třetí způsob chápání evropskosti. Snad by se o něm dalo mluvit jako o evropské metodě nazírání světa. Evropskost by byla souborem hodnot, které určují a formují náš výklad světa a zároveň fungují jako imperativ a teleologické určení lidského konání. Evropan se ve svém jednání řídí evropskými hodnotami a směřuje k jejich naplnění.

Evropské hodnoty tak vytvářejí rámec, ve kterém jsme schopni uvažovat a jednat. Evropská kultura je potom taková kultura, která je právě rámcem evropských hodnot vymezena, nějak se k nim vztahuje a jejich prostřednictvím svět interpretuje.

Polní soud

A teď to nejdůležitější: Jaké hodnoty jsou evropské? Jak už se ukázalo, předložit jejich výčet by pravděpodobně nefungovalo. Polní soud nad hodnotami je lákavý a nejeden samozvaný soudce už možná ze svého bubnu napjatě očekává začátek politické kariéry. Já se arbitrárního hodnocení o tom, co přesně by mělo či nemělo být kritériem evropanství, neodvažuji.

Čeho se však odvážit můžu, je vyjmenování několika okruhů evropských dějin, které dokázaly formulovat témata, okolo kterých se další stovky a tisíce let ideje evropanství formovaly. Prvním by mohla být antika, která tematizovala vztah jedince a pospolitosti. Na první místo postavila prospěch obce jako takové, ten ovšem podmiňovala emancipací jedince jako autonomního politického subjektu. Chápání jedince jako subjektu umožnila.

Autonomní jedinec, který se v současnosti chce podílet na správě obce, bývá ostatním jen pro smích. Foto megacurioso.com.br

Na straně jedné tedy stálo veřejné, idea Říše prolínající se staletími až k dnešnímu evropskému integračnímu procesu, na straně druhé potom soukromé — jedinec, který se stal občanem, a tím vstoupil s veřejným do svazku. V tradici antické filozofie se také poprvé v dějinách lidské myšlení systematicky emancipovalo od mýtu.

Tím dalším vlivem nebylo nic menšího, než křesťanství. V posledních dnech se zdá, že křesťanské hodnoty jsou tím skoro jediným a v každém případě hlavním zdrojem evropské esence. Bohužel jsem se i přes důkladné studium projevů různých obránců křesťanské kultury nedozvěděl, v čem přesně křesťanské hodnoty mají spočívat. Je to skoro jako s mýtickým „národním zájmem“. O obou všichni pořád mluví, ale když se dožadujete vysvětlení toho, co to přesně národní zájmy či křesťanské hodnoty jsou, odpovědí je jen mlčení.

Já se přesto pokusím argumentační pozici obránců křesťanské kultury a civilizace posílit a nastínit, v čem by křesťanskost evropanství mohla spočívat. Půjdu dokonce za analýzu Zuzany Vlasaté, která ve svém výzkumu národoveckých obyčejů objevila jeden ze zdrojů křesťanské kultury ve vánočních reklamách.

Křesťanství nám totiž nedalo jen novoroční výprodeje, ale také koncept caritas, péče. Péče motivované soucitem s trpícím. Právě idea caritas stojí v samotném prapočátku snah o emancipaci jedince, o odstranění chudoby a ničím nepodmíněné solidarity člověka s člověkem.

Takže tu máme tři základní okruhy témat. Jedinec jako autonomní subjekt v rámci impéria, emancipace veřejného od mýtu a caritas. Je to samozřejmě zjednodušující, ale právě tyhle tři momenty se mi zdají být něčím, co je v kontextu lidských dějin jedinečné a pro podobu evropanství a dalších témat, na nichž se formovalo, zásadní. Evropská kultura je jedním ze způsobů hledání evropanství, chceme-li, evropské identity.

Konec

Evropa dělá posledních čtyřicet let vše pro to, aby se zmíněných okruhů evropanství zbavila. Sama sebe přesvědčuje o tom, že jediným způsobem přežití je důsledná a do důsledků dovedená sebevražda. Vše, co určovalo naše myšlení, musí najednou pryč.

Autonomní individuum podílející se na správě obce je k smíchu, působí téměř úchylně. Nejvyšší ctností každého člověka je schopnost maximálního odosobnění svou prací, která nad ním získává absolutní moc. Veřejné je podrobeno síle kapitálu, který je skutečným zdrojem politické moci. Diskusi nahradila exhibice ideologických floskulí, přemýšlet o zdrojích moci mimo jejich rámec je projevem extremismu. Nedělá se to. Nemůžeme si to dovolit.

No a pak je tu caritas, péče o trpící, kterou jsme nahradili právem silnějšího. Být slabý je trestuhodné. Čím slabší a ubožejší lidé jsou, tím přísnější trest si zaslouží. Být chudý, prchat před válkou nebo totalitním režimem je luxus, který si mohli dovolit předkové, ale naše doba musí být nesmlouvavá. Jak ukazují poslední měsíce, určitá míra ubohosti zasluhuje smrt.

A možná že právě tady je hranice, která nás odděluje od evropanství a evropské kultury. Hranice, za níž Evropa končí, protože už v ní nic evropského nezbývá. Bod zániku evropské kultury, kterou jsme utopili ve Středozemním moři.

    Diskuse
    JP
    November 13, 2015 v 18.26
    Evropa a její hodnoty
    Skutečně zajímavé úvahy. Především se musím přiznat, že do značné míry sdílím autorovy potíže s tím, dozvědět se, jaké je vlastně centrální sdělení křesťanství, jeho ústřední hodnoty. - Což o to, to samo o sobě ještě nemusí nevyhnutelně znamenat nějakou závadu, jsou věci které jsou natolik subtilní, že je prostě není možno uchopit, sevřít do korzetu pojmů lidské řeči, aniž by se přitom porušila jejich vlastní substance. - Ale na straně druhé, jestliže se celé křesťanství zredukuje jenom na pojem "lásky", anebo se prostě odkáže na samotného Ježíše Krista, pak se to zdá být přece jenom značně úzkým pojetím toho, co má být (a bezpochyby po dlouhá staletí bylo) vůdčí ideou evropské civilizace.

    Jestli dnes Evropa odhazuje své ústřední hodnoty?

    Začněme tou první: vztah autonomního individua a centrální moci (státu, impéria). Přes všechnu nepochybnou oprávněnost autorových vývodů o tom, jak tato autonomie je fakticky pouze fiktivní za podmínek hypertrofovaného kapitalismu, zásadní problém bych - v porovnání s antikou - viděl přece jenom někde jinde.

    A totiž v tom, že dnes ten vztah občan respektive jedinec vůči státu, celku na rozdíl od antiky prakticky vůbec není podrobován filozofické respektive vůbec hodnotící reflexi. Autonomie - zdánlivě - nezávislého individua se stala modlou, kterou není vůbec přípustno zpochybňovat; faktické sekundární podřízení tohoto individua jak pod státní moc, tak i pod "věcné tlaky" kapitalismu respektive masové produkce sice bývá v intelektuálních disputech tematizována, ale to nemá s opravdovým společenským dialogem nic společného. A především v tomto konfliktu jedinec - celek naprosto chybí vlastní substance: totiž člověk sám.

    Druhá hodnota, zbavení se mýtu: dalo by se možná docela právem říci, že základním mýtem současné Evropy (respektive euroamerické civilizace), kterého se ve skutečnosti stále nedokázala zbavit, je - právě mýtus o její vlastní výlučnosti. O její nadřazenosti nad celým zbytkem světa.

    Třetí hodnota, caritas: tady se dost dobře nedá tvrdit, že by tuto hodnotu odhazovala Evropa jako taková: Evropa se štěpí, na ty kteří tuto hodnotu chtějí uchovat, a na ty, pro které nejvyšší hodnotou je jejich vlastní pohodlí.
    JN
    November 14, 2015 v 15.52
    Pane Poláčku, domnívám se, že "centrální sdělení křesťanství" vlastně ani pochopit nejde.
    Myslím, že je možné ho prožít. Myslím, že k tomu prožitku je nutný určitý druh otevřenosti a důvěry.
    No ano, to je samozřejmě ta alternativa kterou jsem zmínil - že jsou věci v našem žití, které jsou natolik subtilní, natolik éterické, že je dost dobře není možno sevřít do korzetu slov lidské řeči.

    Ale na straně druhé - jak sám autor textu správně poznamenává, stále se hovoří o nějakých "křesťanských hodnotách", "křesťanské tradici", "poselství křesťanství" atd.atd. Takže snad přece není tak docela nelegitimní se tázat, v čem konkrétně tyto hodnoty a toto sdělení vlastně spočívají - a především, čím se odlišují od jiných (náboženských, spirituálních) směrů.

    Neboť je dozajista nepochybné, že jedním z centrálních momentů křesťanství je humanismus - úcta k lidské bytosti, jakožto (proti)obrazu Boha. Včetně postulátu rovnosti všech lidí před Bohem, a tak dále. Ale velice podobné hodnoty najdeme třeba i v buddhismu. Takže stále zůstává otevřená otázka, co je vlastně tou zcela specifickou, jedinečnou a nezastupitelnou stránkou křesťanství.
    "Pokud omezíme evropskou kulturu výčtem děl většinou již nežijících autorů, zakonzervujeme ji. Kultura se stane něčím vnějším, něčím, co nežijeme, ale k čemu můžeme nanejvýš přistupovat, co je mimo nás."

    Pokud omezíme křesťanství snahou o intelektuální pochopení "centrálního sdělení" jeho již nežijícího (pro křesťany žijícího) Autora, křesťanství zakonzervujeme.

    (K podobnému zakonzervování myšlenky možná částečně došlo i v případě islámu, kde je to však chápáno jako přednost.)

    Křesťanství se pak stane něčím vnějším, něčím, co nežijeme, ale k čemu můžeme nanejvýš přistupovat, co je mimo nás.
    JN
    November 15, 2015 v 12.25
    Obávám se,
    že je velký rozdíl mezi křesťanským humanismem a jeho karikaturou, která slouží například jako beranidlo k prosazování eutanázie.
    To bychom se dostali k tomu opouštění hodnot, o kterém autor říká, že jediným způsobem přežití je do důsledku dovedená sebevražda.

    " Evropská kultura, chápaná nikoli jako exkluzivní libůstka pár intelektuálů, ale jako společností sdílený a akceptovaný program, neexistuje" mimo jiné právě proto, že pár intelektuálů prosazuje své libůstky, které společnost jako svůj program a kulturu akceptovat nemůže.
    November 15, 2015 v 12.27
    Pane Poláčku,
    Čím se liší křesťanství například od budhismu? Je toho samozřejmě víc, ale jedním takovým důležitým rozdílem je podle mého názoru odpuštění hříchů. Zatímco v budhismu působí zákon karmy, který prý je absolutně spravedlivý (pokud to tak není, pak mě opravte), v křesťanství se hříchy nezaslouženě odpouštějí.
    November 15, 2015 v 12.45
    Evropská kultura nikdy nebyla nebo začala končit před 40 lety?
    "Jedinec jako autonomní subjekt v rámci impéria, emancipace veřejného od mýtu a caritas." a "Evropa dělá posledních čtyřicet let vše pro to, aby se zmíněných okruhů evropanství zbavila."

    Držela se těchto hodnot Evropa řekněme v období 1914-1945 více než v období 1975-2015?
    JP
    November 15, 2015 v 13.48
    Buddhismus a křesťanství. Zločin a trest.
    Zajímavé otázky, paní Hájková.

    Začněme tím odpouštěním hříchů. Nejsem opravdu žádný znalec buddhismu (a vlastně ani křesťanství, musím přiznat); takže nemohu dát žádné kvalifikované dobrozdání; ale soudil bych, že ten rozdíl mezi oběma těmito spirituálními směry nebude nakonec zase až tak zcela zásadní.

    Jak už jsem zmínil: oba tyto proudy jsou ve své nejhlubší podstatě humánně zaměřené; a tak nakonec musí stejné existenciální problémy člověka řešit víceméně obdobným způsobem. To znamená konkrétně: špatné jednání (hřích) musí být zatíženo sankcí, tedy trestem. Ale: stejně tak musí být chybujícímu člověku poskytnuta šance na nápravu. Pokud se nejedná o zločiny natolik těžké a ničemné, že nezasluhují odpuštění.

    V křesťanství - především nutno konstatovat že tady se ta míra odpuštění hříchů v běhu časů nemálo měnila. Jestliže "středověký Bůh" křesťanství byl stále ještě především bohem přísným a trestajícím, pak právě z tohoto důvodu Luther (stíhaný permanentní životní hrůzou právě z tohoto hrozícího božího trestu) vytvořil svůj koncept boha principiálně milostivého a odpouštějícího.

    V křesťanství je tedy obojí: jak trest, tak i - možnost - odpuštění. A v buddhismu je možno nalézt nakonec velmi podobný přístup: ano, špatné činy člověka zatěžují negativní karmou. Ale, člověk má ve svých p ř í š t í c h životech naději a šanci, dobrým životem a dobrými činy tuto svou negativní karmu zase napravit.

    To společné těmto dvěma velkým spirituálním směrům je tedy - zopakujme si - zdržovat člověka od špatných činů respektive hříchů, hrozbou těžkých, spirituálně fundovaných sankcí; ale na straně druhé skýtá možnost vlastní nápravy hříšníka.
    JP
    November 15, 2015 v 14.6
    Buddhismus a křesťanství. Společné a rozdílné.
    A teď se ještě věnujme srovnání křesťanství a buddhismu v obecné rovině.

    Jak už zmíněno, podobně jako R. Bartošek jsem se nedočkal odpovědi z křesťanských kruhů, v čem vlastně leží jedinečná osobitost křesťanství. Nezbylo mi tedy nakonec nic jiného, nežli začít hledat sám; předesílám předem, že následující odpověď je tedy čistě má vlastní, nezaštítěná žádnými oficiálními autoritami.

    Vlastně myslím, že jsem to v nějaké diskusi na religiózní tématiku už kdysi zmínil: jmenovitě ten zásadní rozdíl mezi buddhismem a křesťanství mi doslova "padl do oka", při pozorování uměleckých artefaktů s příslušným spirituálním obsahem

    Jak díla ze sféry buddhismu, tak i křesťanství jsou (tedy ta opravdu kvalitní) i pro neznaboha strhující svou spirituální intenzitou, dosahující až nejvyšších sfér našeho bytí.

    Jenže: při bližším srovnání se zde nakonec přece jenom ukáže jeden zcela zásadní rozdíl: jestliže díla buddhistické provenience (tj. především vyobrazení samotného Buddhy) fascinují svou nadzemskou dokonalostí, pozorovatel zde může přímo sledovat jeho plné ponoření se do nejvyšších spirituálních sfér nezkalených či přímo "neznečištěných" jakýmikoli příměsemi z profánního světa vezdejšího, pak artefakty umělců tradice křesťanské (tedy především vyobrazení samotného Ježíše, respektive Panny Marie) ukazují nakonec směrem zcela opačným.

    To jest: i tady je neklamně znát přítomnost oněch vyšších, respektive nejvyšších spirituálních sfér; nicméně, zcela zde chybí ta úplná odvrácenost buddhismu od světa - a života - vezdejšího, naopak vše je zde zaměřeno nakonec na člověka samotného, jak žije v tomto svém životě, a jak v tomto životě vezdejším nachází svého Boha, a uskutečňuje jeho projekt Dobrého díla.

    Jednou jedinou větou se tento zásadní rozdíl mezi buddhismem a křesťanstvím dá vyjádřit takto:

    Buddhismus se obrací na d u c h a člověka; ale křesťanství se obrací k jeho d u š i.
    November 15, 2015 v 17.21
    Teror 1914 a teror 2015
    V roce 1914 byl v Sarajevu spáchán atentát, při kterém zahynuli dva lidé. Oskar Potiorek, který po nezdařeném pumovém útoku ochranu následníka trůnu a jeho manželky nezvládl a umožnil druhý úspěšný pokus střelbou, následně rozpoutal teror proti Srbům při kterém bylo 460 etnických Srbů popraveno, další stovky zahynuly ve vězení, další Srbové sestaly obětí vyprovokovaných pogromů. Pak následovala světová válka.

    V Paříži dne policie funguje profesionálně, udělala, co mohla, nedopouští se zbytečného násilí a dokonce se prý chová poměrně zdvořile. Francouzský prezident se chová kultivovaně, nejenže nevyzývá k pomstě proti místním Arabům, ale dokonce ani není potřeba vyzývat k tomu, aby k pogromům nedocházelo.

    Rozdíl mezi Francií 2015 a Rakousko-Uherskem 1914 je rozdíl mezi civilizací a barbarstvím. Od barbarství dělila RU jen tenká civilizační slupka, která spadla při prvním otřesu. Současná Evropa toho zvládá nesrovnatelně víc. Je v lepším stavu než před sto lety.
    + Další komentáře