O Blance jsem nechtěl psát, chtěl jsem psát o Užhorodu, odkud jsme se zrovna vrátili, plni úžasných zážitků. (Čtěte Alenu Zemančíkovou.) Zamrzelo mě, že Blance se stále vytýkají chyby, za které nemůže, ačkoli hlavním jejím proviněním je, že je. Tak politikové matou veřejnost: Například Adriana Krnáčová, pražská primátorka, onehdy pronesla, nebo jen prohodila, že „Blanku musel projektovat nějaký debil“. A později dodala, že „těch debilů bylo víc“.

Podle mého soudu je Blanka úžasné dílo stavařů od projektu po realizaci, a kdo zklamali, byli pražští politikové. Předně: gigantické dílo se vymyká zákonu o veřejných zakázkách, nelze je sevřít do jeho paragrafů a soutěžit je, protože zadání pro veřejnou soutěž musí být přesné, má obsahovat vše od prvního kopnutí krumpáčem po dotažení posledního šroubku na semaforu.

Zadání totiž obsahuje položkový (slepý) rozpočet, který uchazeč o zakázku, potenciální dodavatel díla, musí pouze takzvaně nacenit. Nemůže do rozpočtu nic doplnit, přestože jeho praktické zkušenosti by ho k tomu vedly. Nevítězí ten, kdo má realizaci díla nejvíce promyšlenu, koho zkušenosti vedou k dalším otázkám, pochybnostem a kdo je schopen kvalifikované oponentury, ale ten, kdo tam jaksi téměř se zavřenýma očima namrská ceny a shodou okolností je pak nejlevnější.

Tak se podepíše smlouva (primátor Pavel Bém) na dvacet dvě miliardy a laik (Pavel Bém) v lepším případě možná žasne, ale odborník se diví, protože od začátku ví, že za takovou cenu je dílo neuskutečnitelné a že to bude stát možná i dvakrát tolik. A ty chybějící peníze se pak musí nějak nahonit na vícepracích či pracích nepředvídaných, které investor nechce uznat, řka: jak jste si nacenili, tak máte — od prvního kopnutí po poslední šroubek; a že se vám tam provalil tekutý písek, vaše věc.

V podstatě od prvního kontrolního dne se na stavbě rozpoutává boj o uznání projektových změn, honí se tisícovky, hádá se o každý milion, bratr nezná bratra, až je z toho miliarda. A tehdy už hlavní stavbyvedoucí Metrostavu Šarapatka hulákal na stavebního dozora Humla z Inženýrských dopravních staveb, že ho bude žalovat za pokus o likvidaci Metrostavu, za což ho bezpochyby platí zloduši ze Skansky.

Humla takové podezření bolestně zasáhlo — sakra, kdo z jeho lidí může Šarapatkvi donášet? — a briskně poslal Šarapatku do prdele, jenž rovněž střelhbitě reagoval: ať si vysere voko, nebo mu je vystřelí. A to už se odehrálo na asi sedmém hlavním kontrolním dnu v roce 2008 (nebo sedm?), kdož ví. Tehdy tu situaci zachránil inženýr Polák, zvaný Loulínek, který jako bývalý člen Pátého oddílu vodních skautů rozehnal obě znesvářené strany osvědčeným oddílovým pokřikem: „Do čela nepovol, bij se vpřed!“ A zas bylo kus tunelu vyraženo.

Dovedeme si vůbec představit, co se tam dole dělo řekněme v roce 2013? Náhodou jsem tam nahlédl větrací šachtou — čehož se nikdo z tehdejších pražských radních ani neodvážil — a vskutku to bylo o strach, nedivím se jim. Oni totiž vždycky tak nějak doufali, že až to všechno vyhřezne napovrch, snad už na magistrátu nebudou a zasáhne to ty následující. Chytřejší z nich tušili (primátor Tomáš Hudeček), že dílo svou cenou už dávno vybočilo z rámce původního projektu, a proto podle zákona by se stavba měla zastavit, znovu vypracovat zadání, které by zohledňovalo všechny změny a vícepráce, a znovu vypsat výběrové řízení na dokončení díla. Mohl se toho Hudeček odvážit? Dovedeme si představit, co by se dělo nejen tam dole, ale i tu nahoře? Já ano, ale psát o tom nebudu, stačilo už toto.

↗

Adriana Krnáčová onehdy pronesla, že „Blanku musel projektovat nějaký debil“. A později dodala, že „těch debilů bylo víc“. Repro DR

Co si pamatuji, vždy jsme bydlívali v Praze — Holešovicích, ve Veletržní ulici. Byla celá žulově kostkovaná, nad tramvajovými kolejemi se skláněly staré akáty, tramvaj šestka v zatáčce od Dukelských hrdinů skřípěla, slyším i tiché syčení plynových lamp. Naproti našeho domu bývala mlékárna, přeběhl jsem ulici a u paní Široké si koupil loupák, jen občas jelo nějaké auto. Vzhůru Veletržní hlasitěji supěl Sentinel, řev tatry stojedenáctky se nesl až k našim oknům v pátém patře. Koním s plným vozem uhlí podklouzávaly podkovy, uhlíři jim pomáhali, tlačili. Rok 1959.

Už za patnáct let se ulice i provoz na ní změnily k nepoznání. Kolony aut, dým z výfuků, stálý hluk, dopravní nepokoj neustává ani pozdě večer. S otevřením magistrálního průtahu Prahou se situace jen zhoršila, a v osmdesátých letech hustý provoz po celou noc. V našem bytě je k nepřežití, neotevíráme okna do ulice, aby se byt nenaplnil výfukovými plyny.

Klid je jenom na bubenském nádraží; dříve jsem usínal a slyšel nárazníky nákladních vagónů při posunování, supění lokomotiv. Dnes je tu pustá kolejová prérie a klid jako snad nikde; občas tu sedávám na hromadě pražců a píšu do našeho Referenda. Ptáci zpívají.

Veletržní je zarovnána auty od Bubenské ulice až po Špejchar. Naši trochu doufali, že až se otevře Blanka, čehož se dožila jenom maminka, tak tu přibude klidu a do Veletržní se zas vrátí akáty. Možná se tak i stane, ale…

Mnohokrát jsem přemýšlel, jaká je má vina na vzniku Blanky. Mé spotřební nároky přeci zůstávají čtyřicet let zhruba stejné: Míval jsem Velorex, ten však ovzduší škodíval více než mé současné auto, pouze byl o cosi skladnější. Sním toho méně než v mých sedmnácti, bydlím v domě, jenž tu byl už před sto padesáti lety. Šatím se úsporně jako kdysi, když je košile dobrá, rád ji mám i dvanáct let. S kalhotami to tak bohužel nejde, každé tři roky si žádají v pase větší kus materiálu — ale i tomu nyní uděláme přítrž — loupák jen svátečně. Pořád jezdím rád vlakem, protože jízdou vlakem je den ozvláštněn.

Tedy nechápu, proč musí být Blanka, co se tak v mém — našich? — životech změnilo od doby, kdy Veletržní byla žulově kostkovaná a dala se kdykoli a kdekoli přeběhnout?

Oba konce Blančina tunelu zdají se mi děsivé, obzvláště ten odlehlejší v Holešovičkách. To býval tak krásný okraj Prahy! Tam to teď bude tak zmrdané, že se to ani jinak říci nedá. Budou tam teď mít to, co my měli ve Veletržní, ba ještě horší, aniž by se to u nás ve Veletržní do budoucna zlepšilo…

Jinak si ovšem na rozdíl od primátorky Krnáčové myslím, že po technické stránce je tunel Blanka znamenitým dílem mnoha zdatných, ba vynikajících odborníků, kteří nejen museli vyřešit spoustu nečekaných problémů, ale zejména srdnatě přemohli mnoho podzemních příšer, hrůzných saní a různých oblud, o nichž my nemáme ani tušení.