Před lety jsem se v Chebu seznámila s historikem Ivanem Popem, který se přistěhoval z Ukrajiny. Respektive tedy z Podkarpatské Rusi, kde se — v jejím hlavním městě Užhorodu — pokoušel po rozpadu Sovětského svazu angažovat ve věci podkarpatské autonomie. Neuspěl a vyprávěl o svém otřesu z ukrajinského nacionalismu. To bylo ještě několik let před Oranžovou revolucí.

Ivan Pop uspořádal přednášku o zakarpatské malířské škole: Rusíni zažili něco jako národní obrození až ve 20. století (pěkně o tom píše Olbracht), literatura nemohla konkurovat ani ruské, ani středoevropské, protože neměla vlastní vyspělý jazyk, hudba tkvěla neochvějně na folklórním základě, ale výtvarné umění se rozvinulo do „zázraku“.

Tři sloupy podkarpatské malířské školy byly každý jiný: nejstarší Josif Bokšaj maloval krajiny způsobem na pomezí realismu a impresionismu a zvláštní strnulé náboženské výjevy, na nichž zasazoval obyvatelstvo kraje své doby do svatých výjevů (a tak je Panna Maria obklopena městskými školními dětmi v krátkých kalhotech a sukénkách). Adalbert Erdélyi byl kosmopolitní Evropan: narozen v Mukačevě strávil řadu let v Mnichově a ve Francii a ovlivněn byl rozhodně Cézannem.

Tihle dva sedí spolu, v bronzu vyvedeni, na lavičce v takovém parčíku v Užhorodu — návštěvník si může sednout k nim. Bůhvíjaká socha to není, ale dnes je po městech tolik podobných bronzových hyperrealistických soch, že se ani nepozná, z které doby je zrovna tahle. Je milé, že v parku sedí dva malíři — taky by to mohli být vojáci.

V domě proměnlivých stylů