Chci přispět X

Přirozeným vývojem

Jak se liší německá strana tachovska od té české, a čím to může být? Vzpomínka, zamyšlení a sloupek Aleny Zemančíkové.

V Tachově, kde jsem vyrostla, bylo tenkrát v 60. letech všechno hezké. Ne, to není pravda. V Tachově, kde jsem vyrostla, bylo tenkrát všechno škaredé. Ne, to také není pravda. Hezké bylo, že navzdory odsunu zdejších Němců vypadalo všechno normálně. Veřejné budovy působily jako veřejné, rodinné domy vypadaly rodinně, vily průmyslníků vypadaly jako vily (i když v nich už průmyslníci nebydleli) a na horním konci se ve dvou ulicích vedle sebe řadily i chaloupky, u nichž se vraty vjelo do dvora a za ním bylo pole, louka, koza, prase, někdy i kráva. Přičemž vybavení domu bylo už městské, více méně.

Kolem náměstí byly běžné krámky jako mlékárna, pekárna, zelenina, řeznictví, nikde neměli celkem nic zvláštního, ale mně dnes připadá zvláštní to všechno. Když se etablovalo spotřební družstvo Jednota (jeho zaměstnanci bydleli v jednom z domů na našem sídlišti, jejich děti byly moji spolužáci), byl v rohu náměstí postaven obchodní dům Družba – když se na něj dnes dívám, připadá mi docela dobrý, nic nepřevyšuje, vlastně koresponduje se sousední budovou banky, která ale je předválečná. Město bylo kombinací venkovských a městských prvků, průmysl se tu prolínal se zemědělstvím, příroda kolem byla krásná.

Samozřejmě mi vadilo, jaké je to město díra v pohraničí, to byl takový postoj dospívající duše. Spojení sem bylo špatné, ale taková díra to na tehdejší poměry zase nebyla. Ne, není to pravda. Na windischgrätzkém zámku bylo poznat, kolik úpadku přinesla těsně poválečná doba. Ten zámek nebyl vyvlastněn po válce podle Benešova dekretu, patřil státu už před válkou, kdy ho kníže W. předal poté, co při pozemkové reformě pozbyl polností a lesů. Nevím, do jaké míry to učinil dobrovolně, ale ponechal si poblíž Kladruby a tam si přestěhoval inventář. Zámek byl využíván všelijak, přišel Mnichov a odtržení Tachova od Československé republiky, nastala nacistická Třetí říše. Po roce 1945 zámek ani nemusel být vyvlastněn, veřejným majetkem už byl.

Mezi lety 1945 a 1968 tak zpustnul a zchátral bezohledným využíváním, že byl úředně určen k demolici. Byla to atmosféra osmašedesátého roku, která pozvedla sebevědomí obyvatel k protestu, k demolici nedošlo a zámek byl postupně opraven. Stačilo málo a dnes na jeho místě klidně mohl stát panelák (tak jako v jedné sousední vsi stojí paneláky na místě státními statky zdevastovaného zámku, před nimi se rozkládá docela krásný a nepochopitelně starý park). Když se nezboural zámek, alespoň byl odstraněn mariánský sloup z náměstí (to přece nebylo běžné, ve většině měst se sloupy zachovaly), a náměstí samo bylo potaženo asfaltem jako černým flórem – do té doby na něm byla dlažba.

Životní úroveň dosídlených obyvatel po válce stoupala a projevilo se to bohužel nejen lepším stavem rodinných domků, ale také horším vkusem všeobecně. A nedá se říct, že to bylo tím, že mnoho z nich se vrátilo z Rumunska, Volyně a Podkarpatí či ze Slovenska, přišli i Češi ze všech částí republiky. A zejména oni obsadili funkce.

Dokonalým a otřesným dokladem normalizačního úpadku je jakýsi „dům potravin“, postavený zmíněnou Jednotou na místě dvou vyhořelých domů s hrázděnými štíty. Tahle architektura je neopravitelná. Jediné, co by pomohlo, by bylo zbourat, a postavit něco přiměřenějšího. Dnes je budova zajímavá jen jako ukázka nekvalitní práce, špatné architektury, nevhodných materiálů a všeho nešvaru socialistického stavebnictví. V normalizaci se vůbec některé veřejně užitečné stavby zbouraly (staré kino), a nahradily je stavby komerční (Česká spořitelna). Docela solidní obchodní dům Jednoty, nazvaný Družba, se změnil v „kamenné“ tržiště nazvané oficiálně Saigon – a to není folklór, ale oficiální obecně přijatý stav.

Ale nechci povýšeně kritizovat město, které mám ráda. Je tu i leccos nového a pěkného, restaurované unikátní hradby, klášterní zahrada za muzeem, opravená jízdárna ve Světcích (největší atrakce) a především sám zámek, dnes přístupný veřejnosti a vybavený mobiliářem a expozicí, která je udělána vkusně, chytře a moderně. Některé chronické rány normalizace na tváři města se po převratu vyhojily, ale, po pravdě řečeno, mnohé vznikly. Náměstí vypadá pořád divně rozvráceně, nevrátilo se do podoby a funkce, k níž ve středověku příslušelo. Není to „Marktplatz“, kde by bylo příjemno si třeba sednout do kavárny ( na náměstí žádná kromě té v tom hrozném domě není), není tu ani sídlo městského úřadu.

Jižní strana Náměstí Republiky v Tachově, vpravo Dům potravin. Foto Alena Zemančíková

Když člověk přejede pár kilometrů na západ přes hraniční přechod u Pavlova Studence, dojede do městečka Bärnau. S Tachovem má mnoho společného: výrobu knoflíků, pohraniční polohu a zejména krajinu Českého lesa. Přímo na samé hranici jsou bezlesé pláně, připomínající podkarpatské poloniny, ty však jsou lemovány hlubokými lesy a čistými potoky. Ani v tom letošním suchém létě tam není tak vyprahlo jako jinde.

Městečko Bärnau je na počet obyvatel asi třikrát menší než Tachov a není – ani v dějinách nebylo – zdaleka tak významné jako královské město Tachov, které letos slaví 900 let od svého založení. Nikde tu ale člověk nenajde tak drastické zásahy do přirozené podoby městského organismu, působí to tu normálně, přiměřeně poměrům přírodním i společenským, řekla bych.

Rozhodně si nemyslím, že je německá pořádnost nejvyšší ctností a že na naší straně hranice žijí horší lidé než na bavorské. Jen nám jakoby chyběla – a stále ještě chybí – sebeúcta, která člověka „nepustí ze řetězu“ a nedovolí mu chovat se bezohledně k místu, v němž žije.

V přeshraničním srovnání působíme jako děti, které chtějí všechno hned a větší, kdejakou hračku rozbijí a jen tak lajdačí. Takovým bohužel kdeco nakuká a vyfoukne kdejaký vykutálenec.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.