Podkarpatská vinná cesta

Víno ze Seredného není moc dobré. Má takovou divnou příchuť, která je spojena s odrůdou Izabela. Možná, až staré a slavné vinařství v Seredném klekne úplně, koupí ho protřelý vinný oligarcha, který bude vědět, jak se dostat na trh.

Kdyby jel někdo třeba z Karlových Varů vlakem do Užhorodu a celou cestu spal a viděl jen ta dvě nádraží, myslel by si, že ta kulturní a vyspělá země je Ukrajina a ten postsovětský bordel je v Čechách – protože když má to slavné lázeňské město tak hnusné nádraží, jak to musí vypadat jinde? A naopak, když je někde už na nádraží takový přepych a pořádek, tak to bude jistě jinde stejné nebo lepší.

V Užhorodě je nádraží jako na Západě, úschovna, pokladny, výtah!, celková architektura inspirovaná karpatským hradem, mramor, fontána, místnost pro oficiální delegace, restaurace, bar – neuvěřitelné.

My ale nejedeme vlakem, ale maršrutkou z Užhorodu do vinařské obce Seredné, kde stojí templářský hrad a kde jsou historické sklepy z 16. století. Jedna dívka, pracující na magistrátě, nás tam objednala, sami bychom to nedokázali, protože zde, na Podkarpatské Rusi, nejzápadnější to součásti Ukrajiny, jsou informace veřejně nedostupné.

V rusky psané knížce v bytě, kde jsme byli ubytováni, jsme se však dočetli vše potřebné o tom hradě (románský donjon, podobný třeba hradu v Canterbury) i o tom vinařství. Je to snad poslední státní podnik v dané oblasti, který byl uchráněn před rozkradením a zachoval si svou kvalitu.

Vstoupíme na dálnici směrem do Mukačeva (to se tady může a dělá) a jdeme do vsi. Budova vinařského ředitelství je velmi sovětsky vyhlížející dům, typický panel – hliník – umělá hmota, kde člověku všechno, exkurzi i degustaci, korektně vyúčtují v kanceláři v prvním patře (je to příležitost prohlédnout si budovu ředitelství, která velmi připomíná sídlo většího JZD u nás).

Je to jediné místo (kromě železnice), kde se nám dostalo nějakého vyúčtování, sem jsme jeli maršrutkou, která prostě počkala, až bude mít plno, a pak se vydala na cestu, jízdenky neexistují (jak tedy platí daně, z jaké tržby?).

Možná by ve vinařství místo těch účtů z kalkulačky mohli mít normálně vstupenky, když jsou tak historicky významní, a nevyřizovat to v kanceláři, ale v pokladně. Paní v červeném svetru byla velmi nervózní, dokud neměla všechno v pořádku a vrácené peníze a pak s úlevou sedla na kolo a jela domů. Byla sobota. Vstupenky by, pravda, musely být zvlášť natištěné.

Žena, která nás provázela sklepy, byla sympatická, rozuměla tomu, mluvila srozumitelně a kvalifikovaně. Seredňanské víno prý patřilo k oblíbeným vínům ruských carů. Ty sklepy jsou ovšem skoro prázdné, některé chodby dokonce uzavřené, podnik produkuje stále méně vína, takže se prostorem vznáší zejména kyselý pach prázdných sudů.

Sklepy vysekali v sopečném tufu váleční zajatci z bitvy u Moháče. Vinařství kolabuje z několika příčin. Jednou z nich jsou důsledky tzv. suchého zákona z Gorbačovovy éry (1985), kdy bylo veliké množství produktivních karpatských vinic z vládního příkazu zrušeno a produkce vína drasticky omezena (přitom je to jedna z mála solidních pracovních příležitostí v regionu).

Ale to už je přece skoro třicet let! Druhá příčina je v obchodních podmínkách na Ukrajině, podle nichž je licence k prodeji vína v obchodní síti tak drahá, že na ni menší producenti prostě nemají (státní vinařství je „menší producent?“, kdo jsou ti větší?).

Vinařské závody ze Seredného tedy nemají na to, aby alespoň v Užhorodě měly svoji vinárnu a prodejnu (kolik takových vinoték je v našich městech a stále přibývají!). Můžou tedy prodávat víno jenom ve vlastních prostorách – a tam ho moc neprodají. A třetí příčina je nejsložitější – víno jsme poctivě ochutnali a nějaké si i (velice levně) koupili – ale není to moc dobré víno.

Má takovou divnou příchuť, která je spojena s odrůdou Izabela, jež je hybridem, který všechno vydrží, mráz i sucho, ale mezi obecně ceněné odrůdy nepatří. Vůně té Izabely se vznáší i nad zahradami užhorodských předměstí, i to, co lidem visí před okny z vinnou révou zarostlých balkónů, je Izabela.

Možná, až tohle staré a slavné vinařství v Seredném klekne úplně, koupí ho protřelý vinný oligarcha, který bude vědět, jak se dostat na trh a který třeba dokáže udělat z exkurze větší podívanou, než byl ten náš poněkud úřednický a depresivní zážitek v posledním státním vinařství.

Říkám si, jestli tam nechá pracovat tu ženu, která nás provázela, byla sympatická, inteligentní a vzdělaná v oboru a mluvila bez obalu. Řekla, že v tom jejich sklepě byli všichni nejvyšší státní představitelé, kteří kraj kdy navštívili, třeba Brežněv nebo i Václav Havel. Napadlo mě přitom, co si asi Václav Havel myslel, když viděl tu bídu. Myslím, že ji oligarcha vyhodí.

Posedávajíce u toho fantastického hradu z 12. století, kolem nějž se pasou husy a kozy, mluvili jsme o tom, jak když je potřeba něčemu pomoci, prodat to, získat odbyt, musí se z toho napřed pomocí reklamy udělat móda.

Jak u nás napřed musely krachnout továrny vyrábějící bicykly, chebská Eska a rokycanský slavný Favorit, pro jejichž výrobky přestal být odbyt, a teprve pak začala masivní kampaň pro cyklistiku všeho druhu včetně oblečků, přileb a stezek, a odbyt pro kola se jako zázrakem mnohonásobně zvýšil.

Nebo jak se napřed všude musely nastavět samoobsluhy i na místech tržnic (v Praze na Starém městě třeba) a v nich postavit do regálů kdejaký ošizený tovar, aby se teprve pak, až přijde čas a Andrej Babiš s tématem kvalitních potravin, rozvinuly předražené farmářské trhy. Protože teprve když nám reklama řekne, že kvalitní potraviny jsou hodnota, začneme být ochotní za ně platit.

V té souvislosti jsme taky mluvili o tom, jak přišlo do módy víno, jak se v lepší společnosti sluší a patří mu rozumět, jak je to vedle lyžování a exkluzivní cykloturistiky jedno z hlavních konverzačních témat (kultura a umění například mezi podnikateli vůbec konverzační téma není), až nakonec víno vstoupilo i do politiky absurdními tajnými vrátky prostřednictvím krabic, obsahujících korupční miliony.

Zájezdy na nejrůznější vinné stezky, karpatskou, tokajskou, valtickou, přinášejí nejen odbyt vinařům, ale i ubytovatelům a cestovním kancelářím a tak dál, však víme.

Musí se kolem toho trochu dělat komedie, vinaři a someliéři nesmějí působit jako úředníci, a protože labužnictví ve víně je pánskou záležitostí, nemůže exkurze provázet nějaká nakrátko ostříhaná věcná padesátiletá paní, ale rozšafný nebo rozverný chlapík, který ví svoje i o ženách…s takovou se dá prodat, zejména, když si zákazník může objednat, jakou chce na láhvích vinětu, i velmi průměrné pití, což člověk snadno zjistí, když některou tu k Novému roku darovanou láhev otevře.

Tohle všechno v Seredném chybí a bez toho se nehnou. Také se nehnou bez spolupráce s Evropou, jejíž unie přece účinně pomáhá svými dotacemi jak cyklistice, tak vinařství, tak zemědělcům vůbec.

O péči o památky ani nemluvě, templářský donjon drží v nejvyšším podlaží jen silou vůle a taky by neškodilo, kdyby u něj byla informační tabule (kterou by tam mohli dát i sami, ale zdá se, že v té zdejší letargii co není nařízeno, jakoby nebylo ani dovoleno).

Dobrá marketingová kampaň by možná dokázala prodat jako něco specifického dokonce i tu podivnou chuť odrůdy Izabela, která se nepodobá ani veltlínu, ani mileru, ani tomu šardoné, které si představte napsané azbukou na láhvi. Jenže to by to, co je na Ukrajině státní, nesmělo být pořád tak strašlivě sovětské, a to, co je soukromé, by muselo mít pravidla.

Pak by se dala prodat i ta přirozená skromnost, s níž místní lidé uvaří v bufetu poblíž nádraží dokonalý boršč bez masa a se smetanou, bez sebemenší umělé příchuti, z chutné místní zeleniny a s přístupem, s jakým vaříme jídlo lidem, které máme rádi.

Při návratu na nádraží nám došlo, že je vlastně mauzoleem jednoho politika, ministra dopravy Kirpy, který byl ovšem v roce 2004 ukrajinskou mafií zavražděn. Našla jsem si ho na internetu, byl to velký a mocný muž za prezidenta Kučmy, na nádraží je vitrínka relikvií (mezi nimi logaritmické pravítko) a expozice slávy – Kirpa s popem, Kirpa s děťátkem v náručí, Kirpa se starou matkou, Kirpa s krasobruslařem. Jen mrtvý Kirpa tam nebyl.

Na nádraží je i konferenční místnost a místnost pro oficiální delegace – a přitom hranice se Slovenskem, s Maďarskem i s Polskem je hrozná, čeká se na ní mnoho hodin a cestující jsou šacováni a lustrováni tak, jak snad nebyli ani při dávném překračování železné opony. Ostatně vlaky jezdí přes Čop, kde se mění rozchod kolejí.

Nechápeme, jak si to s užhorodským nádražím Kirpa představoval, asi měl něco v plánu, co mu postsovětští mafiáni, ovládající státní zakázky, nechtěli dovolit. Výhodou je, že nádraží, jež je takto mauzoleem, je vzorně udržováno, zatímco na autobusáku o pár metrů dál je otřesný turecký společný záchod a platí se hřivna tu i tam.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Petrasek Milan - penzista

Přeroubovat Isabelu je možné, ale ne v Seredném Úterý, 6.Října 2015, 10:33:31

I já jsem navštívil Seredné rodiště mé matky a minulý týden tam byl synovec u svého praprastrýce.
I já a synovec jsme odjížděli s přesvědčením, že jde o oblast ve které se znalost předpokladů demokratického režimu dotkla občanstva velmi upejpavě.
Politika je panskoje hucůlstvo.......jsem slýchával včera i dnes.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.