Průjezd amerického vojenského konvoje poskytl zobrazení kontrastu virtuálního a reálného světa. Ve virtuálních potyčkách byli hodně vidět a slyšet proputinovští sympatizanti. Napadali svými komentáři články svých odpůrců, až to vypadalo, že zastoupení proruských a prozápadních sympatizantů v české společnosti je tak půl na půl. Když pak došlo na lámání chleba, lidé ve své většině přišli konvoj pozdravit, zatímco akce odpůrců skončila fiaskem.

Křik nutně neodráží reálnou sílu. Naopak, čím méně síly, tím více je třeba podpořit křikem nebo přehnanými hesly. Oboje přitáhne zájem médií, o křiklounech se mluví, a zase to pak vypadá, že jsou všude. Připomíná to bulvární postupy. Čím méně umím, tím více vyrábím skandálů, abych se dostal do novin.

O tichu

Loňského listopadu proběhla v pražské katedrále děkovná mše. Katolická církev totiž spojila svatořečení Anežky z 12. listopadu 1989 s bezprostředním pádem komunismu tak, že Anežka své vlasti přinesla svobodu. Do katedrály dorazily tisíce lidí, mnohem reprezentativnější vzorek společnosti než internetoví křiklouni. Akce nevyvolala takový rozruch - nikoho nenapadala, vůči nikomu se nevyhraňovala, i místo spílání komunistům se volily připomínky osudů lidí, kteří museli strpět totalitní represe.

Shromáždění proběhlo takto tiše, jak se sluší na „mlčící“ většinu. Zážitky z takového setkání se i hůře ventilují navenek, ale ani nepanuje taková potřeba (fotit si tu selfie by nenapadlo asi nikoho). Zážitky si člověk prožívá uvnitř, a čím hlubší bývá vnitřní přeměna, tím méně ji člověk dává najevo. Jedno dávné rčení tvrdí, že „kdo ví, ten mlčí, kdo neví, ten mluví“. Troufám si říci, že lidé v katedrále věděli, proč tam jsou.