Pochybný článek pochybného autora
Petr ŽantovskýJe 1. dubna, a tak zveřejňujeme pochybný článek pochybného autora. Prozrazuje, že svou habilitaci „vyjednal“ a také, že není schopen kliknout na zkratku autora (vycházejí tak všechny zprávy v DR), aby zjistil, kdo ji napsal.
V pondělí 30. 3. zveřejnil internetový Deník Referendum článek podepsaný šifrou -vd- s názvem K pochybné docentuře Petru Žantovskému pomáhá i Václav Klaus. Protože v sobě autor tohoto denunciačního článku plného nesmyslů a lží nenašel odvahu se podepsat, mohu se jen podle iniciál domnívat, že jím byl redaktor tohoto média Vratislav Dostál.
Kdyby se jeho nepravdivá tvrzení týkala jen mne, nechal bych to bez povšimnutí. Na podobné projevy nenávisti jsem si zvykl a jsou jedním z typických rysů dosti pokleslé české žurnalistiky. Článek se však dotýká cti řady dalších lidí a institucí, a proto považuji za nutné uvést aspoň nevětší nehoráznosti na pravou míru.
Autor opakovaně vyslovuje domněnku, že jsem se habilitoval právě v tomto termínu (26.3.) jen proto, že od dubna má být v platnosti legislativní úprava, díky níž by prý titul docenta ze Slovenska měl být v Česku neplatný. Přiznám se, že na rozdíl od autora tuto novou úpravu neznám a v zásadě mne nezajímá. Rozhodně nebyla žádnou motivací mé habilitace.
Kdyby tomu totiž tak bylo, asi bych nebyl tak hloupý, jak předpokládá autor, a nenechával bych to na takto poslední chvíli. Pravda je taková, že o habilitaci na Panevropské škole jsem začal jednat na sklonku roku 2013, v únoru jsem práci spolu se stovkami stránek formálních příloh odevzdal na PEVŠ a teprve nyní jsem ji tedy obhájil. V tom není pranic nestandardního, snad kromě toho, že když se habilitačního řízení účastní v roli oponenta osoba tak exponovaná, jako je bývalý prezident republiky, přihlíží se nutně i k jeho časovým dispozicím.
Je třeba autorovi především připomenout, že habilitace je poměrně náročná věc, předpokládá to napsat docentskou práci (v mém případě to trvalo téměř rok a práce má více než 200 stran). Dále je nutné doložit řadu let trvající pedagogickou a odbornou činnost - nejméně 5 let kontinuální výuky na vysokých školách, nejméně jednu monografii, dvoje skripta, 10 vedených diplomových prací, nejméně 20 studií publikovaných v odborných periodikách či sbornících domácích a nejméně 5 v zahraničních, podíl na řešení nejméně jedné grantové úlohy, garantování neméně dvou studijních oborů, vystoupení na nejméně jedné zahraniční a třech domácích vědeckých konferencích (já měl 6 zahraničních a 12 domácích) atd. atd.
Autorova představa, že habilitace lze dosáhnout v řádu týdnů, je nesmyslná a svědčí o jeho nulové znalosti faktů. Pokud je autorem, jak se lze domnívat, Vratislav Dostál, je jeho neznalost pochopitelná — sám nedostudoval ani standardní VŠ studium na Masarykově universitě, a tak mu je faktografie habilitačního řízení vzdálená jako pozemšťanovi vesmír. To však neomlouvá všechny ty nepravdy, jež autor v článku navršil.
Jak čtenář článku při četbě ihned pochopí, střelba není vedena ani tak na mne, jako skrze mne na jiné. Třeba Václava Klause. Autor zpochybňuje jeho kompetenci hodnotit moji habilitační práci, protože prý Klaus není odborník na média. Ovšem. Jenomže autor netuší (práci nečetl), že velká část práce se zabývá otázkami ekonomického vývoje po listopadu 1989, a zde je Klaus autoritou bez nejmenší pochyby.
Autor by jistě obdobně mohl zpochybňovat hodnocení prof. Marka Fraňka s poukazem na to, že je psycholog. Ovšem, jenomže další dominantní částí práce je analýza psychologických předpokladů a působení mediálních manipulačních technik. I prof. Franěk je tedy mužem na svém místě.
Autorovi v žaludku rovněž leží prof. Miloslav Bednář, další můj oponent. Doslova píše, že stejně jako Klaus prý „postrádá odpovídající odbornost“. Nu asi těžko. Bednář je, jak sám autor připouští, politický filosof. Ale práce má v samém základě otázku nahlížení na podstatné rysy demokratického politického uspořádání, dominantní proudy politické teorie a praxe, takže výtka je opět mimo terč.
Členem komise byl i doc. Bohumír Štědroň, autor řady prací z oblasti politického marketingu, tedy opět eminentní odborník je jednu podstatnou část mé práce — tvorbu politických strategií za použití mediálních praktik a manipulačních metod. Dalšího oponenta, prof. Danušu Serafínovou, jednu z nejvyšších autorit mediální teorie na Slovensku, autor cudně opomíjí, stejně jako ostatní členy zkouškové komise, jimiž byl prof. Jozef Leikert, děkan Fakulty masmédií, a doc. Ľudovít Hajduk, proděkan téže fakulty.
Rozumím tomu tak, že autorovi se tyto tři osobnosti jaksi nevešly na kritickou lopatu, nehodily se mu do jeho denunciační tóniny. Je zkrátka zřejmé, že autor nemluví k věci (ad rem), nýbrž k osobě (ad hominem), a to i poslední skriptum komunikace pro bakalářská studia označuje jako naprosto a zásadně nepřijatelné, tedy alespoň ve slušné společnosti.
Co je však neodpudivější, je zcela neoprávněný útok autora na samotnou Panevropskou vysokou školu, na níž jsem se habilitoval. Vyslovuje bulvární podezření spojované s jejími majiteli, jako by naznačoval, že v tom vězí pochybnost o mé habilitaci. Bohužel musím autora opět zklamat.
O habilitaci, jak už jsem řekl, na této škole jednám více než rok a ke změně majitelů došlo v minulých týdnech. Souvislost opět žádná. A ještě odpověď na urážlivé dehonestování úrovně této vysoké školy, konkrétně její právnické fakulty. Autorovi zjevně uniklo, že právě tato fakulta získala ocenění za 3. místo v hlasování Fakulta roku, které organizuje Česká studentská unie, kterou snad ani tento autor nebude zpochybňovat.
Pokud se nemýlím a značka —vd- vskutku označuje Vratislava Dostála, je celá věc ještě varovnější. Tento člověk je totiž členem Rady České televize, tedy osobou, která by podle zákona měla nad jiné ctít pravdu a objektivitu, když už dohlíží na veřejnoprávní médium tohoto rozměru.
Rozhodně by se jako člen Rady ČT neměl dopouštět neopodstatněného mediálního očerňování, lhaní a vyslovování nepodložených podezření. Pokud je to opravdu on, očekávám, že se Rada ČT od jeho neomluvitelného článku bude důrazně distancovat.
Poznámka redakce: Dementujeme, že jsme článek napsali sami. To bychom nesvedli.
Můžeme se tedy podívat na Žantovského podklady k habilitaci, jak tento požadavek splnil:
http://www.paneurouni.com/files/sk/habilitacie/zantovsky/zivotopis_dr_zantovsky.pdf
Pokud jde o články v odborných recenzovaných časopisech (naprosto klíčové médium odborné komunikace), nemá pan Žantovský publikován ANI JEDEN. Jako své publikace uvádí různé příspěvky ve sbornících esejů či publicistiky o médiích. Nic proti nim, ale je to zcela jiný žánr než odborné studie. Byl skutečně některý z těch sborníků odborně recenzován? I kdyby ano, rozhodně nemají v autorových podkladech dostatečnou kvantitu (o kvalitě raději nehovořit).
Pokud jde o zahraniční publikace, krom českých a slovenských autor uvádí pouze jeden příspěvek na konferenci v Kyjevě, který navíc nebyl publikován.
Jinými slovy, Žantovského habilitace je podezřelá nejen kvůli načasování, volbě oponentů a pověsti univerzity, ale především proto, že naprosto evidentně nesplnil požadavky pro habilitaci.
Asi proto také tento odborník nikdy neslyšel o tom, že existuje něco jako redakční zkratka. Ale ta existovala už v době, kdy Žantovský posluhoval v bolševických médiích.
V DR je navíc výhodou, že zkratky fungují jako odkaz (takové to modré, podtržené, na co se, pane Žantovský, klikne levým tlačítkem myši).
Ale díky za ten článek, alespoň je jasné, že to bylo pěkné šméčko. No a lidé jako Žantovský nebo Franěk budou dál učit lhát budoucí generace...
Málokdo je mi na české mediální scéně tak protivný jako Petr Žantovský. Způsob polemiky proti němu zde v Referendu by mě skoro dovedl k potřebě ho bránit, podobně jako Martina Profanta v diskusi k článku Vratislava Dostála.
Někdy je opravdu důležitější mít dobré argumenty než mít pravdu. Dobré argumenty byly, tak proč používat zjevnou nekorektnost? Tohle se DR nepovedlo. Článek Petra Žantovského měl mít titulek a perex, který vystihuje záměr autora. Ledaže je to opravdu apríl.
Ondra Slačálek až trochu krutě vůči -vd- předvedl, jak mohl a měl základ toho článku o habilitaci vypadat. I když na druhou stranu, jestliže Vratislav Dostál neumí dobře napsat jedovatý a zlovolný text -- ač jinak píše tak, že to stojí za čtení --, svědčí to o bytostné dobrotě jeho srdce. A to je vzácné koření.
"Autorovi zjevně uniklo, že právě tato fakulta získala ocenění za 3. místo v hlasování Fakulta roku, které organizuje Česká studentská unie, kterou snad ani tento autor nebude zpochybňovat."
Tato kontroverzní, dnes už snad alespoň formálně standardní neziskovka či nevládka byla masivně kritzována mj. za to, že se snaží (skrze svůj zavádějící název) vypadat jako organizace zastřešující studenty VŠ z České republiky (viz odkazy níže). V dobách protestů proti "reformě" vysokých škol prezentovala často jiná stanoviska, nežli jediná oficiální a demokraticky volená reprezentace studentů vysokých škol - Studentská komora Rady VŠ.
http://www.pravdaocesu.cz
http://cs.wikipedia.org/wiki/Česká_studentská_unie
Oficiální stránky ČeSU jsou zde: http://www.cesu.cz
Jinak taky souhlasím s tím, že název a perex výchozího článku mohly být střízlivější.
Kauza bulvárního textu v DR napsaného kmenovým redaktorem je oproti tomu signál, který je třeba brát vážně.
Škoda, že šéfredaktor Patočka skoro nikdy nediskutuje, zejména ne ve věci Referenda. Ať už ten perex psal on sám nebo paní Vlasatá, je za něj zodpovědný. Měl by vysvětlit, proč se odchýlil od zásady, kterou se řídí snad všechna perexy v Referendu.
Perex: "Apríl je v českých médiích oslavou pravé řachandy. Není divu, že tolik novinářů později zazáří coby autoři žánrových kusů či jako stand-up komici. Teď jen poznat, co v redakci MF Dnes mysleli vážně…"
Zkousel jsem si to na cloveku v tisni a Topolankove nadaci Becario a dosel jsem k podobnym vysledkum. Konec koncu casto na lehkou obzivu ruznych nadaci a neziskovek upozornuje p. Sevcik, ale nema to tak dolozene. Ostatne neni novinar.
Takže pan Dostál popletl všechno, co mohl. Aby toho nebylo málo, tak ještě uvádí fantasmagorické historky, jak habilitant asi tlačil na to či ono, a co asi by mohl říkat, kdyby. Má snad pan Dostál všechny čtenáře za pitomce? Snad nejlépe reagovat známým rčením „A teď ještě tu o červené karkulce.“
2. Další je obvinění z nekompetence dvou oponentů. Mnohé už vysvětli kolega Profant - i když ke hluchým, jak vidět, nesnadno promlouvat. Mediální studia přece nejsou žádnou speciální vědou. Nemá to své specifické vědecké metody, ani nějaký výrazně významný poznatkový rámec. Je to praktická disciplina, které metodologicky vychází z několika příbuzných sociálních věd (sociologie, psychologie, politologie…). To skutečně mohou posuzovat lidé z nejrůznějších oborů podle konkrétního zaměření práce. Kdyby alespoň pan Dostál zjistil, že posudek té správné mediální expertky se nějak lišil od posudků těch neexpertů, to by bylo bomba. Ale bohužel není.
Protože pan Dostál není z našeho světa, tak netuší, že mnozí z nás musíme mít daleko širší rozhled, než jen nejužší obor, v kterém publikujeme. Zasedáme v různých komisích, kde se hodnotí něco, co není přímo z našeho oboru a musíme se v tom vyznat. Zasedáme i v komisích, které rozdělují projektům z jiných oborů nemalé množství peněz. Zatím to ale – světe div se – nikdo v médiích nenapadl.
U Václava Klause těžko najít nějaké formální argumenty pro to, proč by nemohl být oponent. Před vstupem do politiky pracoval jako vědecký pracovník, má vědecký titul, akademicko-pedagogický titul a externě učí na VŠE. Víte, v kolika komisích sedí různí emeritní profesoři, kteří už dávno nevykonávají žádnou odbornou činnost – pokud vůbec kdy vykonávali?
3. Kolega Slačálek ovšem přináší do diskuse nejtěžší kalibr – habilitant nemá 20 studií publikovaných v recenzovaných vědeckých periodikách, takže jsme všichni podvodníci: habilitant, oponenti, komise i slovenská soukromá VŠ.
Nejprve však připomenout, že kolega Slačálek se přehlédl a cituje požadavky Právnické fakulty, nikoli však Fakulty masmédii, na které habilitace proběhla (zdá se, že těch přehlédnutí a omylů u kritiků habilitanta začíná být už docela dost). Ale hlavně, z důvodu, který mi není jasný, kolega Slačálek zamlčuje, že hlavním požadavkem je předložit vědeckou monografii, kterou p. Žantovský předkládá, a k tomu ještě 2 vysokoškolské učebnice (na titul prof. se vyžaduje pouze 1, na docenta žádná). Z toho důvodu bych odhlédl, že prací není 20, ale 16 (musím říci, že jsem to přesně nepočítal), když je to navíc ještě vyváženo bohatou popularizační činností.
Ale k těm recenzovaným domácím časopisům – víte, jak se to v těchto končinách dělá? Časopis nebo sborník, který dříve bral všechno, si dá do tiráže, že je recenzovaný, což probíhá tak, že si to někdo přečte a napíše, že je to dobré. To je samozřejmě úplná komedie, kterou nepovažuji za důležité brát vážně. V přírodovědeckých oborech je požadavek publikace v mezinárodních vědeckých časopisech, ale víme velmi dobře, že humanitních a sociálních vědách to v mnoha případech vyžadovat nejde, zejména, když se jedná o obory spíše praktické než teoretické.
Obecný problém je ale současný nesmyslný požadavek, že na všech VŠ se má dělat velká věda. Pak dochází k absurdním situacím - aby se třeba udržela katedra tělesné výchovy, tak tělocvikáři musí publikovat pseudoteoretické studie o tom, jak vyučovat například provedení kotoulu. Podobně postižení se pak dávají dohromady, zakládají „recenzované“ časopisy, často i mezinárodní, navzájem se citují, takže časopis se dostane pak do mezinárodních databází a všichni jsou spokojení. Takové šaškárny já ale odmítám podporovat.
Páni kolegové filosofové žijí přece jen v trochu specifickém světě, který se dost liší od toho, jak VŠ skutečně fungují. Jsou obory více teoretické, vědecké, a pak obory zjevně praktické. Většina studentů vědu dělat nebude. Stěžují si na to, že výuka je moc teoretická, často by chtěli mít odborníky z praxe. Současný systém však lidi z praxe vylučuje – nemají ty správné publikace, na rozdíl od těch, kteří po absolvování VŠ zůstali na té samé katedře, kde studovali, získali tam postupně místo a poslušně sepisují teoretické studie a hnijí až do důchodu. Obor mediální studia je typickým příkladem praktického oboru, kde teorie je jen jaksi něco přídatného, „aby se neřeklo“. Věřím, že studenti ocení někoho, kdo byl řadu let v praxi a dokonce i dělal tiskového mluvčího presidentovi. To jsou skutečně zkušenosti k nezaplacení. Proto já odděluji učitele praktických předmětů a učitele, kteří dělají vědu, protože jsou na školách, kde věda dělat má a skutečně dělá. Proto jsem i podpořil tuto docenturu, ale na vědecké univerzitě bych kladl na habilitanta zcela jiné požadavky.
4. Pánové rovněž vyjadřují jistý, až populistický despekt k soukromým vysokým školám. Nutné připomenout, že na soukromých VŠ vyučují většinou na vedlejší úvazek učitelé z veřejných VŠ, takže pak jsou buď špatné oba typy škol, nebo žádná z nich. Nutné rovněž připomenout, že v dějinách našeho vysokého školství byl největší průšvih nikoli na soukromé ale veřejné VŠ, plzeňské právnické fakultě, jak všichni víme. Proti tomu jsou průšvihy soukromých VŠ skutečně jen velmi, velmi slabým odvarem.
5. Problémem té „nedůvěryhodné“ Panevropské vysoké školy je, že habilitační materiály bezelstně zveřejňuje informace. To české VŠ nedělají. Kdyby dělaly, joj, to byste viděli věci! Kolegu Slačálkovi jsem popsal v soukromém emailu jisté případy, které tady nechci moc vytahovat.
6. Úplný gól, je, když se redakce pohoršuje, že Žantovský „prozrazuje, že svou habilitaci „vyjednal“. V dikci zákona je, že habilitační řízení se zahajuje na žádost uchazeče. Kdo jiný by to měl vyjednávat? Myslím, že pan Dostál se tímto svým článkem dost ztrapnil. A s ním i Deník Referendum. Ono nejde dohromady být intelektuální a zároveň i bulvární.
Ten aprílový případ, o kterém píše paní Válková je možná podobný: zpráva o herečce neplatící nájemné, která vypadá jako hoax, protože byla publikována 1. dubna, je možná částečně pravdivá, jak dokládá citací z jejího facebooku Petr Jedlička. Přitom odporná rasistická intence toho apríla či neapríla je zjevná tak jako tak. Apríl je den, kdy novinářská etika neplatí a můžete psát úplně cokoliv.
Máte samozřejmě pravdu, že hlavní podmínkou pro habilitaci je habilitační spis. Jenže předpokladem pro splnění této podmínky je předcházející publikační činnost, konkrétně tedy publikace v recenzovaných časopisech, sbornících a kolektivních monografiích. Použijme příklad: hlavním obsahem titulu bakalář je samozřejmě vykonání státní bakalářské zkoušky a obhajoba bakalářské práce. Ale nutným předpokladem získání titulu bakalář je složení všech zkoušek bakalářského studia. Pokud se někdo dostane k bakalářské zkoušce tím, že místo maturitního vysvědčení podvrhne své vysvědčení z deváté třídy základní školy, tak je to jednoduše podvod. A právě to se stalo.
Tedy - je tu přece jen rozdíl. Zatímco pro bakalářskou zkoušku už nejsou relevantní známky z jednotkivých zkoušek, publikační činnost zájemce o habilitaci je jednou z klíčových oblastí, které se v debatě o habilitaci hodnotí. V habilitačních řízeních se řeší, kolik a jak citovaných textů zájemci o habilitaci publibovali, v jak kvalitních časopisech apod. Právě dosavadní publikační historie autora je nejlepším svědectvím o jeho odbornosti a profilaci v oboru.
Pan Žantovský nemá ani jeden článek v odborném časopisu. Za své odborné publikace uvádí články ve sbornících, které mnohdy neprošly žádným, ani zcela formálním recenzním řízením, nebo nesplňují základní předpoklady odborné práce. Pro ilustraci můžeme použít dva materiály, které jsou na webu:
Zrušit Sněmovnu. In: Potřebujeme změny ústavy - a jaké? Kladno: Institut Práva a Demokracie 2010. (bez ISBN). Dostupné na: http://institutprava.webnode.cz/news/potrebujeme-zmeny-ustavy-a-jake-sbornik/
Česká média a slovenská agenda – zkušenosti a možnosti. In: Slovenčina vo svete – súčasný stav a perspektivy, Bratislava: Univerzita Komenského, 2013. ISBN 978-80-223-3490-7, dostupné na: http://conference.eduabroad.sk/files/files/zbornik_sk_final.pdf
V prvním případě jde o nerecenzovaný sborník politických promluv, v němž má Žantovského text rozsah i formu politického komentáře (2,5 normostrany lehce bizarní úvahy proč zrušit sněmovnu). V druhém případě jde o recenzovaný sborník příspěvků z konference, kde má autorův text šest stran textu naprosto přehledově-informačního charakteru, je to povídání bez uplatnění jakýchkoli vědeckých metod, bez práce s odbornou literaturou. Kdyby tohle odevzdal na jakékoli trochu dobré vysoké škole student na prosemináři v prvním ročníku jako seminárku, bude mu to vráceno. Masochisté mohou zkoumat odbornou úroveň dalších publikací nového docenta. Z požadovaných patnácti domácích má autor 11 publikací, z pěti zahraničních jich má autor přesně pět, z toho 4 na Slovensku, což je poněkud specifické "zahraničí", a jednu tvoří nepublikovaný příspěvek na konferenci v Kyjevě.
Musím říct, že mě šokuje cynismus formulovaný slovy: "Ale k těm recenzovaným domácím časopisům – víte, jak se to v těchto končinách dělá? Časopis nebo sborník, který dříve bral všechno, si dá do tiráže, že je recenzovaný, což probíhá tak, že si to někdo přečte a napíše, že je to dobré. To je samozřejmě úplná komedie, kterou nepovažuji za důležité brát vážně."
Ano, leckde se to tak dělá. Leckteré publikace jsou podvodné, leckde se produkuje lživěda, leckde fungují klientelistické sítě, jako je ta, která zřejmě dostrkala pana Žantovského až k docentuře. A leckde se to taky tak nedělá! Ano, setkal jsem se s odbornými časopisy, kde funguje recenzní řízení jako fraška, nebo je nekvalitní. Ale setkal jsem se také s časopisy, kde probíhalo neobyčejně poctivě, tvrdě, ale věcně a korektně. Atmosféra, v níž profesoři šíří paušální despekt a dělají z podvádění normu (vždyť přece všichni víme, "jak se to dělá", tak co bychom brali vážně nějaká pravidla...), je atmosférou, která ničí projekt vědy jako celku a hází klacky pod nohy přesně těm časopisům, které se svou roli snaží hrát poctivě, a těm vědcům, kteří se snaží o postup podle pravidel, ne na základě jejich obcházení a vyprazdňování na obcházenou a posmívanou formalitu. Ví-li pan Franěk o nějakém porušování pravidel, ať o něm mluví, hlasitě a konkrétně, a ne neurčitě a pokoutně, ve stylu - no a co, že jsme Petrovi dali docenturu, na kterou neměl nárok, Jarda měl na tu svoji nárok ještě míň...
Pokud vím, je smysl vysoké školy stále ještě vymezen tím, že propojuje vědu a vzdělávání. Proto vysokoškolské vzdělání zajišťují docenti a profesoři, kteří svých titulů (a nemalé moci) dosahují na základě prokázaných vědeckých a pedagogických výsledků. Můžeme debatovat o tom, zda by neměla univerzita více integrovat lidi a poznatky z praxe, nicméně i dnes má možnost zvát je na pozice lektorů. Pokud ale někdo v systému, který definuje docenta jako vědecko-pedagogický titul, řekne, že mu na vědeckých kritériích vlastně moc nezáleží, protože stát se docentem by měl mít možnost i odborník z praxe, pak říká: pravidla a smysl institucí, který mám střežit, mi jsou taaakhle volné. Tvrzení, že lidé, kteří se na katedrách věnují svému oboru, tam "hnijí", zatímco Žantovský má nějaké obzvlášť cenné zkušenosti, které by měl předávat studentům (to tedy ano - jak podlézat mocným a kopat do slabších za všech režimů - ne, že by to bylo zas tak relevantní, ale když už vychvalujeme praxi, je dobré se zamyslet nad tím, jakou praxi pan Žantovský reprezentuje) jen dokresluje zvláštní sebenenávist některých českých akademiků k vlastnímu prostředí. Pokud v něm (i třeba jakkoli malým dílem) spoluvytvářejí jeho temný spodní proud plný lžipublikací a lžidocentů typu Žantovského, Pavery nebo Budila (abych uvedl nejkřiklavější příklady), tak se vlastně ani nelze divit.
Argumentovat, že mediální studia vlastně nejsou žádný pořádný obor, a proto jejich práci může posuzovat vlastně každý, například lžidocentovi kamarádi ekonom a filozof, nesvědčí o příliš dobrém rozhledu. Mediální studia mají jistě řadu podobných metod s jinými společenskými vědami, především se sociologií, a také určitý překryv s lingvistikou, sémiotikou či literární vědou. Že by ale existoval příliš výrazný překryv metod a teoretických přístupů s ekonomií a filozofií, a jmenovitě s těmi částmi filozofie a ekonomie, kde jsou odborníky pánové Klaus a Bednář, to je asi nějaká panevropská novinka.
V některých případech mohou být paušální formulace o soukromých vysokých školách nespravedlivé. Po zkušenostech s mnoha takovými továrnami na diplomy je ale na místě ostražitost. To, že zde často působí pedagogové ze státních škol není žádný argument, jde o to, v jakých mantinelech působí. Bohorovně tvrdíte, že největší průšvih měla státní škola (Plzeňská práva). Těžko říct, jestli zavření ředitelky Metropolitní univerzity (musel ji milostí zachránit Žantovského posuzovatel a protektor Klaus). Ale hlavně - na plzeňských právech měla přece klíčovou roli spolupráce se soukromou školou v Karlových varech.
Jiří Vyleťal