Je samozřejmě možné kritizovat prohlášení bývalých aktivistů Ne základnám za některé formulace, jdou tu ale podle mě dva důležité momenty, které by se z debaty o Ne základnách neměly ztratit:
1. Ne základnám bylo koncipováno jako široké hnutí k jednomu tématu, tedy k americkému radaru na českém území. Člověk může souhlasit s velkou částí názorů, které Ne základnám vyjadřovalo po té, co hrozba radaru zmizela z obzoru a z rozsáhlého hnutí zbyla malá skupinka (na konstatování tohoto faktu nevidím nic normalizační), může být proti Nečasově vládě, obnově Mariánského sloupu, proti NATO apod. - a přece si přát, aby se na odporu proti příštímu pokusu o americkou základnu setkali odpůrci pravice, Mariánského sloupu a NATO s mnohem širší množinou lidí. Situace, kdy lidé podpoří iniciativu proti radaru, a pak zjistí, že tím zároveň jaksi podpořili protest v řadě dalších témat, s nímž se třeba neztotožňují, podlamuje v tomto smyslu důvěru, která je jedním z důležitých základů občanské aktivity.
2. Současné vedení Ne základnám se znedůvěryhodňuje také spoluprací se stoupenci různých spikleneckých teorií, kteří nemají daleko ke krajní pravici. Před nedávnem například nominovalo toto občanské sdružení do Rady České televize mimo jiné kandidáty také Jana Korála a Daniela Solise (viz zde: http://mediamania.tyden.cz/rubriky/televize-radio/kompletni-seznam-kandidatu-do-rady-ceske-televize_334988.html). Jan Korál je přitom představitelem NWOO, věnující se propagování spikleneckých teorií, Daniel Solis byl v posledních eurovolbách kandidátem za stranu ne Bruselu, což je krajně pravicová strana vedená Adamem B. Bartošem, mj. otevřeně antisemitská (jejich spot odmítla ČT v plném rozsahu odvysílat, mj. proto, že mezi "zlo, které je třeba jasně pojmenovat" byl zařazen i obraz dvou Židů podřezávajících křesťanskou dívku Anežku Hrůzovou).
Ten příspěvek je dlouhý, mnohomluvný, nutí také reagovat obsáhle a trochu připomíná Vyskočilovu povídku Jo Kusejr, to byl talent. Jenže, to že jste se (možná nevědomky) zúčastnil akademického podvodu, pane profesore Fraňku, nezamluvíte ani nesmetete, ani nezamluvíte agresí proti komukoli, kdo vám oponuje, či paušálními tvrzeními ve stylu "veškerý český akademický provoz je špína, já vím jak to chodí, tak na co si tu hrajeme".
Máte samozřejmě pravdu, že hlavní podmínkou pro habilitaci je habilitační spis. Jenže předpokladem pro splnění této podmínky je předcházející publikační činnost, konkrétně tedy publikace v recenzovaných časopisech, sbornících a kolektivních monografiích. Použijme příklad: hlavním obsahem titulu bakalář je samozřejmě vykonání státní bakalářské zkoušky a obhajoba bakalářské práce. Ale nutným předpokladem získání titulu bakalář je složení všech zkoušek bakalářského studia. Pokud se někdo dostane k bakalářské zkoušce tím, že místo maturitního vysvědčení podvrhne své vysvědčení z deváté třídy základní školy, tak je to jednoduše podvod. A právě to se stalo.
Tedy - je tu přece jen rozdíl. Zatímco pro bakalářskou zkoušku už nejsou relevantní známky z jednotkivých zkoušek, publikační činnost zájemce o habilitaci je jednou z klíčových oblastí, které se v debatě o habilitaci hodnotí. V habilitačních řízeních se řeší, kolik a jak citovaných textů zájemci o habilitaci publibovali, v jak kvalitních časopisech apod. Právě dosavadní publikační historie autora je nejlepším svědectvím o jeho odbornosti a profilaci v oboru.
Pan Žantovský nemá ani jeden článek v odborném časopisu. Za své odborné publikace uvádí články ve sbornících, které mnohdy neprošly žádným, ani zcela formálním recenzním řízením, nebo nesplňují základní předpoklady odborné práce. Pro ilustraci můžeme použít dva materiály, které jsou na webu:
Zrušit Sněmovnu. In: Potřebujeme změny ústavy - a jaké? Kladno: Institut Práva a Demokracie 2010. (bez ISBN). Dostupné na: http://institutprava.webnode.cz/news/potrebujeme-zmeny-ustavy-a-jake-sbornik/ Česká média a slovenská agenda – zkušenosti a možnosti. In: Slovenčina vo svete – súčasný stav a perspektivy, Bratislava: Univerzita Komenského, 2013. ISBN 978-80-223-3490-7, dostupné na: http://conference.eduabroad.sk/files/files/zbornik_sk_final.pdf V prvním případě jde o nerecenzovaný sborník politických promluv, v němž má Žantovského text rozsah i formu politického komentáře (2,5 normostrany lehce bizarní úvahy proč zrušit sněmovnu). V druhém případě jde o recenzovaný sborník příspěvků z konference, kde má autorův text šest stran textu naprosto přehledově-informačního charakteru, je to povídání bez uplatnění jakýchkoli vědeckých metod, bez práce s odbornou literaturou. Kdyby tohle odevzdal na jakékoli trochu dobré vysoké škole student na prosemináři v prvním ročníku jako seminárku, bude mu to vráceno. Masochisté mohou zkoumat odbornou úroveň dalších publikací nového docenta. Z požadovaných patnácti domácích má autor 11 publikací, z pěti zahraničních jich má autor přesně pět, z toho 4 na Slovensku, což je poněkud specifické "zahraničí", a jednu tvoří nepublikovaný příspěvek na konferenci v Kyjevě.
Musím říct, že mě šokuje cynismus formulovaný slovy: "Ale k těm recenzovaným domácím časopisům – víte, jak se to v těchto končinách dělá? Časopis nebo sborník, který dříve bral všechno, si dá do tiráže, že je recenzovaný, což probíhá tak, že si to někdo přečte a napíše, že je to dobré. To je samozřejmě úplná komedie, kterou nepovažuji za důležité brát vážně."
Ano, leckde se to tak dělá. Leckteré publikace jsou podvodné, leckde se produkuje lživěda, leckde fungují klientelistické sítě, jako je ta, která zřejmě dostrkala pana Žantovského až k docentuře. A leckde se to taky tak nedělá! Ano, setkal jsem se s odbornými časopisy, kde funguje recenzní řízení jako fraška, nebo je nekvalitní. Ale setkal jsem se také s časopisy, kde probíhalo neobyčejně poctivě, tvrdě, ale věcně a korektně. Atmosféra, v níž profesoři šíří paušální despekt a dělají z podvádění normu (vždyť přece všichni víme, "jak se to dělá", tak co bychom brali vážně nějaká pravidla...), je atmosférou, která ničí projekt vědy jako celku a hází klacky pod nohy přesně těm časopisům, které se svou roli snaží hrát poctivě, a těm vědcům, kteří se snaží o postup podle pravidel, ne na základě jejich obcházení a vyprazdňování na obcházenou a posmívanou formalitu. Ví-li pan Franěk o nějakém porušování pravidel, ať o něm mluví, hlasitě a konkrétně, a ne neurčitě a pokoutně, ve stylu - no a co, že jsme Petrovi dali docenturu, na kterou neměl nárok, Jarda měl na tu svoji nárok ještě míň...
Pokud vím, je smysl vysoké školy stále ještě vymezen tím, že propojuje vědu a vzdělávání. Proto vysokoškolské vzdělání zajišťují docenti a profesoři, kteří svých titulů (a nemalé moci) dosahují na základě prokázaných vědeckých a pedagogických výsledků. Můžeme debatovat o tom, zda by neměla univerzita více integrovat lidi a poznatky z praxe, nicméně i dnes má možnost zvát je na pozice lektorů. Pokud ale někdo v systému, který definuje docenta jako vědecko-pedagogický titul, řekne, že mu na vědeckých kritériích vlastně moc nezáleží, protože stát se docentem by měl mít možnost i odborník z praxe, pak říká: pravidla a smysl institucí, který mám střežit, mi jsou taaakhle volné. Tvrzení, že lidé, kteří se na katedrách věnují svému oboru, tam "hnijí", zatímco Žantovský má nějaké obzvlášť cenné zkušenosti, které by měl předávat studentům (to tedy ano - jak podlézat mocným a kopat do slabších za všech režimů - ne, že by to bylo zas tak relevantní, ale když už vychvalujeme praxi, je dobré se zamyslet nad tím, jakou praxi pan Žantovský reprezentuje) jen dokresluje zvláštní sebenenávist některých českých akademiků k vlastnímu prostředí. Pokud v něm (i třeba jakkoli malým dílem) spoluvytvářejí jeho temný spodní proud plný lžipublikací a lžidocentů typu Žantovského, Pavery nebo Budila (abych uvedl nejkřiklavější příklady), tak se vlastně ani nelze divit.
Argumentovat, že mediální studia vlastně nejsou žádný pořádný obor, a proto jejich práci může posuzovat vlastně každý, například lžidocentovi kamarádi ekonom a filozof, nesvědčí o příliš dobrém rozhledu. Mediální studia mají jistě řadu podobných metod s jinými společenskými vědami, především se sociologií, a také určitý překryv s lingvistikou, sémiotikou či literární vědou. Že by ale existoval příliš výrazný překryv metod a teoretických přístupů s ekonomií a filozofií, a jmenovitě s těmi částmi filozofie a ekonomie, kde jsou odborníky pánové Klaus a Bednář, to je asi nějaká panevropská novinka.
V některých případech mohou být paušální formulace o soukromých vysokých školách nespravedlivé. Po zkušenostech s mnoha takovými továrnami na diplomy je ale na místě ostražitost. To, že zde často působí pedagogové ze státních škol není žádný argument, jde o to, v jakých mantinelech působí. Bohorovně tvrdíte, že největší průšvih měla státní škola (Plzeňská práva). Těžko říct, jestli zavření ředitelky Metropolitní univerzity (musel ji milostí zachránit Žantovského posuzovatel a protektor Klaus). Ale hlavně - na plzeňských právech měla přece klíčovou roli spolupráce se soukromou školou v Karlových varech.
Je pravda, že článek Vratislava Dostála měl jednu důležitou chybu - neobsahoval hlavní důvod, proč je habilitace Petra Žantovského absurdní. Slouží panu Žantovskému ke cti, že tento důvod sám připomněl: předpokladem takového řízení je odborná publikační činnost. Jak sám píše, "nejméně 20 studií publikovaných v odborných periodikách či sbornících domácích a nejméně 5 v zahraničních", přesněji řečeno podle požadavků samotné univerzity na její webové stránce se požaduje 20 "vědeckých studií (původní vědecké práce) v domácích recenzovaných časopisech a sbornících" a 3 v zahraničních.
Můžeme se tedy podívat na Žantovského podklady k habilitaci, jak tento požadavek splnil:
Pokud jde o články v odborných recenzovaných časopisech (naprosto klíčové médium odborné komunikace), nemá pan Žantovský publikován ANI JEDEN. Jako své publikace uvádí různé příspěvky ve sbornících esejů či publicistiky o médiích. Nic proti nim, ale je to zcela jiný žánr než odborné studie. Byl skutečně některý z těch sborníků odborně recenzován? I kdyby ano, rozhodně nemají v autorových podkladech dostatečnou kvantitu (o kvalitě raději nehovořit).
Pokud jde o zahraniční publikace, krom českých a slovenských autor uvádí pouze jeden příspěvek na konferenci v Kyjevě, který navíc nebyl publikován.
Jinými slovy, Žantovského habilitace je podezřelá nejen kvůli načasování, volbě oponentů a pověsti univerzity, ale především proto, že naprosto evidentně nesplnil požadavky pro habilitaci.
Iniciativa Ne základnám i já jsme proti dragounům
Petr Uhl
1. Ne základnám bylo koncipováno jako široké hnutí k jednomu tématu, tedy k americkému radaru na českém území. Člověk může souhlasit s velkou částí názorů, které Ne základnám vyjadřovalo po té, co hrozba radaru zmizela z obzoru a z rozsáhlého hnutí zbyla malá skupinka (na konstatování tohoto faktu nevidím nic normalizační), může být proti Nečasově vládě, obnově Mariánského sloupu, proti NATO apod. - a přece si přát, aby se na odporu proti příštímu pokusu o americkou základnu setkali odpůrci pravice, Mariánského sloupu a NATO s mnohem širší množinou lidí. Situace, kdy lidé podpoří iniciativu proti radaru, a pak zjistí, že tím zároveň jaksi podpořili protest v řadě dalších témat, s nímž se třeba neztotožňují, podlamuje v tomto smyslu důvěru, která je jedním z důležitých základů občanské aktivity.
2. Současné vedení Ne základnám se znedůvěryhodňuje také spoluprací se stoupenci různých spikleneckých teorií, kteří nemají daleko ke krajní pravici. Před nedávnem například nominovalo toto občanské sdružení do Rady České televize mimo jiné kandidáty také Jana Korála a Daniela Solise (viz zde: http://mediamania.tyden.cz/rubriky/televize-radio/kompletni-seznam-kandidatu-do-rady-ceske-televize_334988.html). Jan Korál je přitom představitelem NWOO, věnující se propagování spikleneckých teorií, Daniel Solis byl v posledních eurovolbách kandidátem za stranu ne Bruselu, což je krajně pravicová strana vedená Adamem B. Bartošem, mj. otevřeně antisemitská (jejich spot odmítla ČT v plném rozsahu odvysílat, mj. proto, že mezi "zlo, které je třeba jasně pojmenovat" byl zařazen i obraz dvou Židů podřezávajících křesťanskou dívku Anežku Hrůzovou).
Pochybný článek pochybného autora
Petr Žantovský
Máte samozřejmě pravdu, že hlavní podmínkou pro habilitaci je habilitační spis. Jenže předpokladem pro splnění této podmínky je předcházející publikační činnost, konkrétně tedy publikace v recenzovaných časopisech, sbornících a kolektivních monografiích. Použijme příklad: hlavním obsahem titulu bakalář je samozřejmě vykonání státní bakalářské zkoušky a obhajoba bakalářské práce. Ale nutným předpokladem získání titulu bakalář je složení všech zkoušek bakalářského studia. Pokud se někdo dostane k bakalářské zkoušce tím, že místo maturitního vysvědčení podvrhne své vysvědčení z deváté třídy základní školy, tak je to jednoduše podvod. A právě to se stalo.
Tedy - je tu přece jen rozdíl. Zatímco pro bakalářskou zkoušku už nejsou relevantní známky z jednotkivých zkoušek, publikační činnost zájemce o habilitaci je jednou z klíčových oblastí, které se v debatě o habilitaci hodnotí. V habilitačních řízeních se řeší, kolik a jak citovaných textů zájemci o habilitaci publibovali, v jak kvalitních časopisech apod. Právě dosavadní publikační historie autora je nejlepším svědectvím o jeho odbornosti a profilaci v oboru.
Pan Žantovský nemá ani jeden článek v odborném časopisu. Za své odborné publikace uvádí články ve sbornících, které mnohdy neprošly žádným, ani zcela formálním recenzním řízením, nebo nesplňují základní předpoklady odborné práce. Pro ilustraci můžeme použít dva materiály, které jsou na webu:
Zrušit Sněmovnu. In: Potřebujeme změny ústavy - a jaké? Kladno: Institut Práva a Demokracie 2010. (bez ISBN). Dostupné na: http://institutprava.webnode.cz/news/potrebujeme-zmeny-ustavy-a-jake-sbornik/
Česká média a slovenská agenda – zkušenosti a možnosti. In: Slovenčina vo svete – súčasný stav a perspektivy, Bratislava: Univerzita Komenského, 2013. ISBN 978-80-223-3490-7, dostupné na: http://conference.eduabroad.sk/files/files/zbornik_sk_final.pdf
V prvním případě jde o nerecenzovaný sborník politických promluv, v němž má Žantovského text rozsah i formu politického komentáře (2,5 normostrany lehce bizarní úvahy proč zrušit sněmovnu). V druhém případě jde o recenzovaný sborník příspěvků z konference, kde má autorův text šest stran textu naprosto přehledově-informačního charakteru, je to povídání bez uplatnění jakýchkoli vědeckých metod, bez práce s odbornou literaturou. Kdyby tohle odevzdal na jakékoli trochu dobré vysoké škole student na prosemináři v prvním ročníku jako seminárku, bude mu to vráceno. Masochisté mohou zkoumat odbornou úroveň dalších publikací nového docenta. Z požadovaných patnácti domácích má autor 11 publikací, z pěti zahraničních jich má autor přesně pět, z toho 4 na Slovensku, což je poněkud specifické "zahraničí", a jednu tvoří nepublikovaný příspěvek na konferenci v Kyjevě.
Musím říct, že mě šokuje cynismus formulovaný slovy: "Ale k těm recenzovaným domácím časopisům – víte, jak se to v těchto končinách dělá? Časopis nebo sborník, který dříve bral všechno, si dá do tiráže, že je recenzovaný, což probíhá tak, že si to někdo přečte a napíše, že je to dobré. To je samozřejmě úplná komedie, kterou nepovažuji za důležité brát vážně."
Ano, leckde se to tak dělá. Leckteré publikace jsou podvodné, leckde se produkuje lživěda, leckde fungují klientelistické sítě, jako je ta, která zřejmě dostrkala pana Žantovského až k docentuře. A leckde se to taky tak nedělá! Ano, setkal jsem se s odbornými časopisy, kde funguje recenzní řízení jako fraška, nebo je nekvalitní. Ale setkal jsem se také s časopisy, kde probíhalo neobyčejně poctivě, tvrdě, ale věcně a korektně. Atmosféra, v níž profesoři šíří paušální despekt a dělají z podvádění normu (vždyť přece všichni víme, "jak se to dělá", tak co bychom brali vážně nějaká pravidla...), je atmosférou, která ničí projekt vědy jako celku a hází klacky pod nohy přesně těm časopisům, které se svou roli snaží hrát poctivě, a těm vědcům, kteří se snaží o postup podle pravidel, ne na základě jejich obcházení a vyprazdňování na obcházenou a posmívanou formalitu. Ví-li pan Franěk o nějakém porušování pravidel, ať o něm mluví, hlasitě a konkrétně, a ne neurčitě a pokoutně, ve stylu - no a co, že jsme Petrovi dali docenturu, na kterou neměl nárok, Jarda měl na tu svoji nárok ještě míň...
Pokud vím, je smysl vysoké školy stále ještě vymezen tím, že propojuje vědu a vzdělávání. Proto vysokoškolské vzdělání zajišťují docenti a profesoři, kteří svých titulů (a nemalé moci) dosahují na základě prokázaných vědeckých a pedagogických výsledků. Můžeme debatovat o tom, zda by neměla univerzita více integrovat lidi a poznatky z praxe, nicméně i dnes má možnost zvát je na pozice lektorů. Pokud ale někdo v systému, který definuje docenta jako vědecko-pedagogický titul, řekne, že mu na vědeckých kritériích vlastně moc nezáleží, protože stát se docentem by měl mít možnost i odborník z praxe, pak říká: pravidla a smysl institucí, který mám střežit, mi jsou taaakhle volné. Tvrzení, že lidé, kteří se na katedrách věnují svému oboru, tam "hnijí", zatímco Žantovský má nějaké obzvlášť cenné zkušenosti, které by měl předávat studentům (to tedy ano - jak podlézat mocným a kopat do slabších za všech režimů - ne, že by to bylo zas tak relevantní, ale když už vychvalujeme praxi, je dobré se zamyslet nad tím, jakou praxi pan Žantovský reprezentuje) jen dokresluje zvláštní sebenenávist některých českých akademiků k vlastnímu prostředí. Pokud v něm (i třeba jakkoli malým dílem) spoluvytvářejí jeho temný spodní proud plný lžipublikací a lžidocentů typu Žantovského, Pavery nebo Budila (abych uvedl nejkřiklavější příklady), tak se vlastně ani nelze divit.
Argumentovat, že mediální studia vlastně nejsou žádný pořádný obor, a proto jejich práci může posuzovat vlastně každý, například lžidocentovi kamarádi ekonom a filozof, nesvědčí o příliš dobrém rozhledu. Mediální studia mají jistě řadu podobných metod s jinými společenskými vědami, především se sociologií, a také určitý překryv s lingvistikou, sémiotikou či literární vědou. Že by ale existoval příliš výrazný překryv metod a teoretických přístupů s ekonomií a filozofií, a jmenovitě s těmi částmi filozofie a ekonomie, kde jsou odborníky pánové Klaus a Bednář, to je asi nějaká panevropská novinka.
V některých případech mohou být paušální formulace o soukromých vysokých školách nespravedlivé. Po zkušenostech s mnoha takovými továrnami na diplomy je ale na místě ostražitost. To, že zde často působí pedagogové ze státních škol není žádný argument, jde o to, v jakých mantinelech působí. Bohorovně tvrdíte, že největší průšvih měla státní škola (Plzeňská práva). Těžko říct, jestli zavření ředitelky Metropolitní univerzity (musel ji milostí zachránit Žantovského posuzovatel a protektor Klaus). Ale hlavně - na plzeňských právech měla přece klíčovou roli spolupráce se soukromou školou v Karlových varech.
Můžeme se tedy podívat na Žantovského podklady k habilitaci, jak tento požadavek splnil:
http://www.paneurouni.com/files/sk/habilitacie/zantovsky/zivotopis_dr_zantovsky.pdf
Pokud jde o články v odborných recenzovaných časopisech (naprosto klíčové médium odborné komunikace), nemá pan Žantovský publikován ANI JEDEN. Jako své publikace uvádí různé příspěvky ve sbornících esejů či publicistiky o médiích. Nic proti nim, ale je to zcela jiný žánr než odborné studie. Byl skutečně některý z těch sborníků odborně recenzován? I kdyby ano, rozhodně nemají v autorových podkladech dostatečnou kvantitu (o kvalitě raději nehovořit).
Pokud jde o zahraniční publikace, krom českých a slovenských autor uvádí pouze jeden příspěvek na konferenci v Kyjevě, který navíc nebyl publikován.
Jinými slovy, Žantovského habilitace je podezřelá nejen kvůli načasování, volbě oponentů a pověsti univerzity, ale především proto, že naprosto evidentně nesplnil požadavky pro habilitaci.