Revolúcia s ľudskou tvárou
Adam VotrubaJames Krapfl ve své knize Revolúcia s ľudskou tvárou ukazuje, že v průběhu listopadové revoluce byl lid činným a významným aktérem dějin. Naznačuje, že větší zapojení okresů mohlo vést k demokratičtější a lépe fungující federaci.
Revolúcia s ľudskou tvárou je pozoruhodnou knihou amerického historika Jamese Krapfla, která dosud vyšla ve slovenském překladu a dočkala se recenzí už i v českých médiích. Hlavním posláním knihy, věnované listopadovým událostem roku 1989, je popsat revoluci z pohledu prostých aktérů, perspektivou zdola.
S touto knihou mám spojenu jednu pozitivní osobní zkušenost. Poprvé se mi podařilo přes běžné české knihkupectví sehnat knihu vydanou ve slovenštině, dík patří jistému internetovému knihkupectví. Zatímco české knihy jsou na Slovensku běžně dostupné, čeští knihkupci nejsou v drtivé většině ochotni slovenskou knihu ani na požádání dodat. Mimochodem již v loňském roce bylo ohlášeno brzké vydání knihy v češtině, k němu ovšem dosud nedošlo.
Některé české recenze (Britské listy, A2) vidí v knize příběh o ukradené revoluci — revoluci, kterou ukradli lidu nové elity. Takto vypjaté emocionální hodnocení však v knize nenacházím. Pokud by tomu tak bylo, museli bychom obhájit tezi, že vývoj se mohl ubírat i jiným směrem, což nezní příliš věrohodně, zejména však autor nic podobného netvrdí.
James Krapfl naopak považuje proběhnuvší politický vývoj za zákonitý. Na základě srovnání s jinými revolucemi formuluje hypotézu, podle níž všechny revoluce probíhají v zásadě dle stejného obecného schématu. Pro první fázi je příznačný pocit všezahrnujícího společenství, sbratření a ideál nové společnosti.
Ve druhé fázi se dostávají k moci radikálové, kteří reagují již na jistou frustraci z nesplněných ideálů, a nabízejí vyloučení všech, kdo jsou nepřáteli revoluce a nejsou tudíž na správné straně dějin. Nakonec přichází reakce „termidorského typu“, kdy únava z radikálního programu přispěje k určité rehabilitaci zavržených směrů a jejich návratu do politiky.
Jenže, právě při tomto návratu se ukazuje, jestli daná revoluce měla nějaké opravdu nosné ideály, které dokáží přetrvat i tento návrat k normalitě, anebo jestli se nakonec jednalo jenom o docela obyčejnou změnu mocenských struktur, kdy jedna vládnoucí elita byla vystřídána jinou.
V textu padla zmínka, jestli revoluce ve východní Evropě měly či neměly nějakou vlastní ideu. Autor článku tvrdí, že prý měly "ideu lidskosti". Ta zde bezpochyby přítomná byla; zůstává ale zásadní otázku, jestli tato idea zůstala trvala platným a činným momentem, anebo jestli je nutno ji zařadit právě do té kategorie revolučně-euforických idejí, které vyšumí spolu s restaurací standardních společensko-státních struktur a mechanismů.
Jmenovitě na území tehdejšího Československa se dozajista prosadily určité principy občanské demokracie; to však opravdu nebyla žádná originální vlastní idea, ta byla víceméně okopírována od Západu. Na straně druhé, dosti hořké vystřízlivění národa pramení právě z poznání, že tyto demokratické struktury nejsou doprovázeny pravým humanismem. A že se nakonec jedná jenom o změnu mechanismu všeobecných bojů o výhody a o moc.
Takže, nakonec lze soudit, že pokud vůbec revoluční hnutí v Československu mělo nějakou svou vlastní ideu humanismu, pak tato idea byla natolik neurčitá a vágní, že v ní v porevoluční realitě zůstalo sotva co více, nežli nostalgické vzpomínky na původní ideály.
Ale ani humanismus na změnu světa nestačí. Člověk potřebuje transhumánní dimenzi.
Ale na té samotné myšlence, že "humanismus sám nestačí", skutečně něco je. Já sám sice ten pojem "humanismus" poměrně často používám, ale je to jen svým způsobem takové řešení z nouze, jako zcela obecný poukaz na to, že současný svět - navzdory jeho vnějškové svobodě - ve svém jádru není humánní, není založený na autentické lidskosti. A že je tedy třeba svět v tomto smyslu změnit.
Ovšem, ten pojem "humanismus" je skutečně velmi neurčitý, a může mít vždycky velice blízko k p l a n é m u humanismu, který jde ruku v ruce s konzervatismem: vzývají se humanistické hodnoty a ideály, ale jenom tak, aby to tak nějak "nebolelo", to jest aby se v jejich jménu nemusel radikálně změnit pohodlně fungující stávající svět.
Ta "transhumánní dimenze" - přijde na to co se tím míní, ale pokud se jedná o to odpoutat pohled jenom od toho na lidské individuum fokusovaného a omezeného humanismu, a včlenit člověka do vyšší, obecnější dimenze bytí (ať jakkoli pojímanou) - pak je nejen možno, nýbrž vysloveně nutno s tím naprosto souhlasit.
Pokud jste se s tím pojmem ještě nesetkal, ocituji opět vámi nedávno kritizované postmarxisty, tentokrát úryvek z knihy Humanismus nestačí:
"Musí tu být dimenze nad psychologií. Teologie je jiné jméno pro metapsychologii, pro něco, co je v člověku víc než člověk, nelidské jádro člověka atd. Jsou to velmi přesné koncepce. Je zajímavé jak mnozí američtí teologové, s nimiž jsem debatoval, byli velmi blízko tomu, co říkám. Přijali to. Řekli mi: "Jestli je tohle materialismus, jsem materialista." To znamená, že Bůh není nějaký stařec sedící nad námi, který tahá za nitky. Bůh je prostě název pro toto prázdno, otevřenost, to nelidské, to, co je víc než lidské. Myslím, že bychom jej měli rehabilitovat, a zde my všichni spolu souhlasíme, Badiou, Agamben, já, ovšem ne ve smyslu nelidskosti jako "Zabijte je", ale spíše dimenze, která je nadlidská, transhumánní. To je to, co pro mě představuje Kristus. Člověk, který je nelidský ve smyslu více než lidském."