Čagos, zelený ráj
Jan KrupičkaJan Krupička mimo jiné na příkladu Čagoských ostrovů ukazuje, že jednotlivé složky zelené politiky nemusí být vždy v naprostém souladu.
Čagoské ostrovy. Pětapadesát ostrovů roztroušených uprostřed Indického oceánu pět set kilometrů jižně od Malediv, zámořské území Velké Británie o rozloze odpovídající Francii. Zdánlivě neexistuje důvod, proč by se čtenáři Deníku Referendum měli zajímat o tento exotický kus planety. A přece je centrem dramatu, které poukazuje na rozpory, kterým bude muset v budoucnosti zelená politika čelit.
Na začátku sedmdesátých let britská vláda tyto ostrovy ve veřejném zájmu vyvlastnila a jejich obyvatele přesídlila na Mauritius a do Velké Británie, aby mohla na ostrovech vzniknout námořní základna Spojených států. Dlouhý legislativní boj Čagosanů za právo na návrat je téma na samostatný článek, plný vzrušujících potíží s teritorialitou mezinárodních smluv o lidských právech a poukazující na nemožnost Mezinárodního trestního tribunálu retrospektivně projednávat zločiny proti lidskosti, kam násilné vysidlování patří.
Naštěstí před měsícem svitla naděje, že se původní obyvatelé a jejich potomci budou moci vrátit a vše po několika dekádách bude mít alespoň trochu šťastný konec. Tak jak do toho zapadá zelená politika, obzvláště, když tento příběh vypadá jako ukázkový příklad boje domorodých obyvatel za svoje práva, navíc proti armádní zvůli (a americké k tomu!)? Vždyť stavět se za práva utlačovaných menšin je jedním z pilířů zeleného hnutí, pro mnohé jeho neoddělitelnou součástí. A přece to byla zelená politika, která nakonec bránila Čagosanům v jejich návratu.
Korálové útesy okolo Čagosu patří k nejzachovalejším na světě, jejich odlehlá poloha daleko od pevniny zaručuje minimum znečištění a ostrovy hostí kolonie mnoha ohrožených druhů mořských ptáků, karet, tuleňů a další fauny a flóry. Není divu, že v roce 2009 tehdejší labouristická vláda vyhlásila několik dní před volbami toto území mořskou rezervací, v té době největší na světě, setkala se se všeobecnou chválou, včetně mnoha environmentálních organizací, například britské pobočky Greenpeace, která za vyhlášení této rezervace dlouho bojovala.
V tomto textu se autor snaží poukázat na rozpor mezi vizí a reálnými kroky zelených, což je záslužné a potřebné.
Ale je třeba vyjasnit některé argumenty, které byly použity minimálně nesprávně a působí poněkud manipulativně.
OZE ano, energetické dálnice ne. Není to nic nového, je to starý požadavek. Energetické dálnice jsou pokusem koncernů zachránit starou strukturu s novými technologiemi.
Komunitní výroba OZE. Je to samozřejmě možné, v dnešní době je totiž možné technologicky takřka cokoli. Ale když komunitaristé mluví o komunitním hospodaření, nemyslí komunitu nějaké vesnice nebo alternativní komuny, ale propojený a maximálně subsidiární a demokratický systém samosprávných celků od vesnice či městské čtvrti až po OSN. Jde tedy o komunitu komunit. Není problém si o tom něco přečíst...
Šumavští domorodci jsou domorodci násobně méně než lid Illos z Chagosu, jsou tam dvě tři generace... Ale jinak ano, jsem pro referendum o Šumavě, ale celorepublikové. Jako by ostrované rozhodovali o celém souostroví a ne pár rodin o každém ostrovu zvlášť. A pokud bychom chtěli nechat o Šumavě rozhodovat opravdové domorodce, museli většinu plebiscitních uren rozvézt po okolí Stuttgartu, Mnichova či Drážďan, kde dnes žijí...
A nakonec ještě k tomu zmatenému článku z ABC o australských domorodcích, kteří se nechovají, jak si australští Zelení představují. No a proč by to také dělali? Kolega Krupička jistě slyšel o základním "zeleném" principu z Ria, tedy o sdílené, ale rozdílné odpovědnosti. Chtít po staletích tvrdé represe, aby domorodci chránili to, co my jsme podělali, je směšné. Kdyby jim vláda jednoduše zaplatila odškodnění za všechny masakry, ničení jejich území, násilné odebírání dětí atd atp. a to třeba jen v polovičním rozsahu náhrad vyplácených ve východní Evropě za utrpení v komunismu, byli by australští domorodci dalece za vodou a mohli by se pustit, do čeho by je napadlo a nemuseli by drancovat bělochy už tak dost zničenou půdu, aby se uživili. Totéž platí i původních obyvatelích USA a dalších.
Stručně a jasně. Pokud chtějí Britové a Američané chránit světová moře, ať začnou u svých rybářů devastujících světové oceány. Když to udělají, můžeme klidně nechat Chagos Chagosem i s Chagosany. A ti na oplátku určitě nebudou nic namítat ani proti nějaké přírodní rezervaci pod ochranou OSN, ani proti astronomické observatoři, ani proti záložnímu letišti na jejich ostrově Diego Garcia.
A že už tam nebude taková divočina? No mě to nevadí, tu si přece mi, civilizovaní lidé, můžeme udělat u nás na Šumavě nebo ti ještě civilizovanější (možná vůbec nejcivilizovanější na celém světě) si mohou zřídit svou divočinu třeba v Midlands.
Ano, energetické dálnice jsou pokusem energetických koncernů jak zůstat v nové době relevantními. To ovšem nemění nic na tom že je to jediný takový pokus který vidím probíhat. O komunitním hospodaření jsem (doufám) četl dostatek, nevidím ale dostatečné výsledky které by bylo možné srovnat s výsledky centralizované a hirearchicky řízené výroby. Komunitní ekonomika má ještě mnoho co dohánět co se týče počtu vyrobených hi-tech zařízení.
Navíc tu je ta věc, že vyspělé technologie vyžadují těžbu prvků která je environmentálně velmi destruktivní - a i kdyby se podařilo následky těžby zmírnit, jak se vypořádat s tím že členové Naomi Klein vzývané "Blokotopie" takovou těžbu prostě odmítnou?
Je možné nesouhlasit s energetickými dálnicemi jako projevem starýh struktur. Je ale pokrytecké nalhávat si, že současné technologie OZE jsou v mnoha ohledech tím samým projevem těch samých starých struktur, ovšem s následky odsunutými mimo naše zorné pole do stínu turbín a dalších artefaktů krásného pčicházejícího světa, ale samotné tyto technologie vyžadují implicitní souhlas od lidí kteří trpí jejich následky - tak jako v případě energetických dálnic.
Argument o přeměřování toho, kdo je tím správným domorodcem a kdo ne, má poměrně nepříjemné konotace - celá historie Čagosanů je dlouhá ani ne dvěstěpadesát let. Sousloví "invazní druh" jsem pro ně viděl použité britskými aktivisty mnohonásobně víckrát než by mi bylo příjemné. Jaká je ta správná hranice pro to, kdy se lidé stanou organickou součástí jednoho společenstva s krajinou a půdou? A co s těmi co na daném místě nejsou dostatečně dlouhý čas/nedosáhli tohoto spojení?
Jinak jsem rád že v případě Šumavy prosazujete referendu,, i když celostátní - v případě prolomení limitů pro těžbu hnědého uhlí jste pro něj doufám také? (Jinak tento argument nedává pro Čagos smysl - obydlené byly pouhé tři atoly, zbytek je příliš malý pro fungování smysluplné společnosti, i kdyby se měla skládat z "pár rodin")
Hypotetická situace s vyplacením dostatečných odškodnění austraským domorodcům má dvě úskalí:
1) není jasné proč by v tomto případě nemělo proběhnout celoaustralské referendum tak jako v případě Šumavy, ale rád se nechám poučit o rozdílu.
2) Neokolonialistické představy o tom co a proč budou nebo nebudou vznešení divoši v Austrálii chtít nepěkně souzní s tím samým druhem představ o tom co budou nebo nebudou chtít Chagosané. Obzvláště v kombinaci s představou že domorodý rybolov může existovat v rezervaci pod ochranou OSN.
S plánem na stručnou reakci jsem jak je vidět neuspěl. Alespoň se ale shodneme jak by bylo nádherné kdyby s ochranou oceánů začaly USA a GB u sebe.