Čagoské ostrovy. Pětapadesát ostrovů roztroušených uprostřed Indického oceánu pět set kilometrů jižně od Malediv, zámořské území Velké Británie o rozloze odpovídající Francii. Zdánlivě neexistuje důvod, proč by se čtenáři Deníku Referendum měli zajímat o tento exotický kus planety. A přece je centrem dramatu, které poukazuje na rozpory, kterým bude muset v budoucnosti zelená politika čelit.

Na začátku sedmdesátých let britská vláda tyto ostrovy ve veřejném zájmu vyvlastnila a jejich obyvatele přesídlila na Mauritius a do Velké Británie, aby mohla na ostrovech vzniknout námořní základna Spojených států. Dlouhý legislativní boj Čagosanů za právo na návrat je téma na samostatný článek, plný vzrušujících potíží s teritorialitou mezinárodních smluv o lidských právech a poukazující na nemožnost Mezinárodního trestního tribunálu retrospektivně projednávat zločiny proti lidskosti, kam násilné vysidlování patří.

Naštěstí před měsícem svitla naděje, že se původní obyvatelé a jejich potomci budou moci vrátit a vše po několika dekádách bude mít alespoň trochu šťastný konec. Tak jak do toho zapadá zelená politika, obzvláště, když tento příběh vypadá jako ukázkový příklad boje domorodých obyvatel za svoje práva, navíc proti armádní zvůli (a americké k tomu!)? Vždyť stavět se za práva utlačovaných menšin je jedním z pilířů zeleného hnutí, pro mnohé jeho neoddělitelnou součástí. A přece to byla zelená politika, která nakonec bránila Čagosanům v jejich návratu.

Korálové útesy okolo Čagosu patří k nejzachovalejším na světě, jejich odlehlá poloha daleko od pevniny zaručuje minimum znečištění a ostrovy hostí kolonie mnoha ohrožených druhů mořských ptáků, karet, tuleňů a další fauny a flóry. Není divu, že v roce 2009 tehdejší labouristická vláda vyhlásila několik dní před volbami toto území mořskou rezervací, v té době největší na světě, setkala se se všeobecnou chválou, včetně mnoha environmentálních organizací, například britské pobočky Greenpeace, která za vyhlášení této rezervace dlouho bojovala.

Jak možná už tušíte, návrat Čagosanů byl poté několikrát odmítnut právě s poukazem na možné ohrožení rezervace z jejich strany. I když se pak Greenpeace opakovaně vyjádřilo, že podporuje jejich právo na návrat, propast vykopanou touto rezervací mezi Čagosany a environmentalisty se nepodařilo překlenout, zvláště poté, co díky diplomatické korespondenci zveřejněné WikiLeaks vyšlo najevo, že minimálně část britského ministerstva zahraničí ve spolupráci se Spojenými státy účelově tlačila na prosazení mořské rezervace jako nástroje, který by zabránil návratu ostrovanů a umožnil tak další fungování americké základny.

↗

Korálové útesy okolo Čagosu patří k nejzachovalejším na světě, jejich odlehlá poloha daleko od pevniny zaručuje minimum znečištění a ostrovy hostí kolonie mnoha ohrožených druhů mořských ptáků, karet, tuleňů a další fauny a flóry. Foto faiyu Shafyq, Flickr

Navíc ne všechny zelené organizace s tímto návratem souhlasí. Pro některé stále představuje návrat ostrovanů hrozbu pro obnovení divočiny, která zde existovala před příchodem člověka, a argumentují, že sami Čagosané jsou nepůvodním druhem — potomky otroků, které na ostrovy přivezli Francouzi na sklonku osmnáctého století. Například oficiální vyjádření Chagos Conservation Trust, že v otázce návratu vysídlených obyvatel jsou „striktně neutrální", je pravděpodobně maximem, přes které většina hardlinerů nebude chtít jít.

Je naivní předpokládat, že existuje věčná harmonie mezi jednotlivými složkami zelené politiky, přesto se tak spousta mých známých chová. Archetypální aliance mezi domorodými obyvateli bojujícími proti hamižným korporacím a despotickým vládám funguje, jen pokud přijmeme tezi hraničící s karikaturou ušlechtilého divocha žijícího v souladu s přírodou, že domorodci se pouštějí do takových bojů, aby uchránili přírodní zdroje — místo toho, aby je mohli využívat oni sami a ne cizí firmy. A v případě, že se rozhodnou tyto zdroje sami ekonomicky využít, dostávají se zelení do schizofrenní situace.

Pro podobné případy ale nemusíme chodit na druhý konec světa. Konflikt mezi místními skupinami a velkými myšlenkami zelené politiky se odehrává hned za našimi hranicemi. Německá Energiewende, energetická transformace, na které existuje shoda napříč politickými proudy, byla na stránkách tohoto deníku mnohokráte chválena a udávána za příklad civilizačně nadřazeného projektu směřujícího k budoucnosti bez fosilních paliv a jaderné energetiky. Háček má ale jméno SuedLink.

Aby bylo možné přepravit obnovitelnou elektřinu od větrných farem v a na pobřežích Baltského a Severního moře, je nutno pro ně vybudovat přenosovou soustavu patřičných proporcí. Kvůli úspěchu Energiewende však „patřičné proporce“ znamenají až pět vysokonapěťových linek vedoucích od větrného severu k odatomizovanému jihu po trase dlouhé 500—700 kilometrů, složené ze stožárů vysokých skoro sedmdesát metrů — tedy vyšších než je Petřínská rozhledna.

Není překvapivé, že se proti tomuto projektu zvedl odpor. Vzhledem k heslu „JA, zur Energiewende, NEIN zur Stromautobahn SuedLink“ lze namítnout, že se stále jedná o podporu zelených myšlenek, které jsou proti podobným masivním řešením v režii velkých průmyslových koncernů a že skutečná zelená energetika musí být lokální, decentralizovaná a demokratická.

Je ovšem otázkou, jak má být potom taková energetika vybudována — lokální energetické zdroje, lokální uskladnění elektřiny i chytré rozvodové sítě musí někdo navrhnout, vyrobit, nainstalovat. A tím někým budou (a jsou) právě velké průmyslové koncerny.

Výroba OZE je globálním byznysem, který vyžaduje pokročilé technologické znalosti a neobejde se bez ekologicky velmi problematické těžby vzácných kovů. Na komunitní úrovni jí nikdo zatím nebyl schopen a současné typy OZE tak pravděpodobně ani vyrobit nelze. A co se týče jiných typů OZE — copak se dá při záchraně planety spoléhat na nevyhnutelnost technologického pokroku?

Ano, radikální proměna společnosti je samozřejmě teoretickým řešením a posun pryč od materialistického paradigmatu konzumu by znamenal, že takovéto potíže nebude potřeba řešit — pokud by všichni přijali myšlenku nerůstu a smířili se s omezením životní úrovně. Ovšem dlouholetý neúspěch zeleného hnutí o této cestě přesvědčit netriviální množství lidí a proměnit ho v reálnou politiku by mohl napovědět, že o tento recept není zájem.

A nejenže o něj není zájem, ale právě domorodé skupiny — často vzývané jako zachránci planety — občas i chtějí trochu toho růstu a rozvoje pro sebe, děkuji pěkně. Co si počne zelená politika, pokud se ukáže, že demokratizace a decentralizace, ochrana přírody a ochrana práv menšin nemohou zůstat v harmonii natrvalo? A pokud si myslíte, že taková harmonie existuje a existovat bude, najde se nějaký demokrat, který by mi bez výmluv na falešné vědomí a zmanipulovaná média řekl, že by nechal o osudu Šumavy rozhodnout tamní domorodce v referendu?