Jsme jen zvířata s vyvinutější schopností abstraktního myšlení. Včera a předevčírem nám někdo donesl šunku. Zahlédneme-li dotyčného dnes, pak automaticky začneme slintat: chceme šunku. A to i přesto, že se deklarujeme jako veganopaleolitičtí strávníci. Pokud existuje možnost zdarma stahovat laciné rozpustné emoce, budeme jí beze zbytku využívat s větší pravidelností/spolehlivostí, než se věnujeme usebrání, zpytování svědomí, či modlení nebo meditování nebo jak tomu v myšlenkovém prostoru své hlavy říkáte.

Lze na to opáčit: každej to má jinak. Účel světí prostředky, čili pokud tak dojdete ke kultivaci pronikavosti své neustále tříbené mysli, sami k sobě či co já vím ke komu v sobě, je vše v pořádku. A vy jste strávili další krásný naplněný den na této planetě. A obstát každý den, to je přeci, oč tu běží. Ach ta psychopatologie všedního dne.

Nejběžnějším prostředkem, jak přijít sám k sobě, je dnes sex a jídlo. Průsečík Soma se protne s průsečnicí Psyché a na chvíli je od potřeby bijící na poplach pokoj. Obě potřeby se nacházejí na samém spodku pyramidy, výš se šplhá podstatně bídněji. Je samozřejmě komfortnější jako ten madagaskarský lemur strávit 23,59 hodin denně letní i zimní hibernací. Cokoli dalšího totiž stojí námahu a hlavně bývá spojené s objevováním hran a oblin ega.

Při takovém výletě lze prožít snové vzlety i temné pády, mnohdy obojí. Začíná to zamilováním se do svého lepšího já — skrze někoho nebo něco jiného. To se pak projektují a konstruují velevzdušné zámky, při jejichž stavbě se klade jedna oxygenová egocihla vedle druhé, brousí se to lepší já a cvakají se fotky, na kterých je vše jako zalité horkým sluncem. Prožíváme švýcarskou pohlednici.

Jenže záhy se ukáže, že stavba je vratká — nemá totiž základy. Výlet za vlastním egem se dostává na scestí: dokážeme nějaké základy vykopat? Čím tuhle vetchou králíkárnu podložit, aby se nerozpadla? Přirozeně doufáme spíše ve své lepší já, oproštěné od propastí zejících prázdnotou, v nichž se hloupoučky rozléhá každé naše volání o pomoc.

Jenže jakmile chceme to horší já v sobě obejít, ouvej... — narazíme na sebe na nejbližším rohu s o to větší intenzitou a brněním. A ještě u toho šlápneme do lejna a praštíme se do nosu o sloup. Buď se to „nějak“ zvládne a stavba pak stojí, anebo se rozpadne. Pro ego obojí znamená děsivý ortel, jde o boj o jeho integritu. V ohrožení je funkčnost mnoha orgánů a pan farář u zpovědi nejspíš bude kroutit hlavou déle než obyčejně.

Při každé stavbě, která má mít nějaké koule, se musí jít do hloubky. Vzdušné zámky bez zděných základů bývají smutnými egotripy. Bývají to projekty s nebeskými ambicemi, nereálnými deadlajnami, těžkopádnými metodami končící plány-aeroplány, apatickým pozorováním hozené rukavice, rezignací.

Konají se toxická řešení a přeplánovává se, až vše náhle zcela utichne. Příliš hlučné ticho, řeklo by se. V zatraceně velkém rozlišení tak nahlédneme jinou tvář než tu, co známe z odrazu vodní hladiny — do které zíral narcista Narcis, do sebe tak zamilovaný, že se nemohl odtrhnout. Tu horší.

Všichni jsme poruchoví, nedá se nic dělat. Na egotripech je nejsmutnější, že cestovatelé špatně snáší humor. Interní i externí. Skořápka ega je křehká, proto cokoli se o ni snaží zavadit, „dotknout se jí“, bývá dle povahy přísně trestáno kopáním okolo sebe či stažením se do ulity, sebeutěšováním a sebehlazením, někdy dokonce u maminky na klíně.

Je to škoda. Vtip je zdrojem slasti, říkal Freud. Sen je prý monolog duše, ale vtip je rozšířený dialog kolektivního podvědomí. Právě skrze humor, srandu ze sebe sama či druhých (v míře of course!) se nad všechna tahle egohorolezectví lze povznést, pocítit odstup a úlevu od egobřemene naditého ambicemi a čím vším. A pro nás i naše okolí důležitý prostředek, jak se vzájemně snášet. A společně vznášet.