Není to rada, není to program, ani recept na život. Je to nutnost, o níž se neví, že je nutná. Mimochod není lenochod, jedná se o aktivní chod, který se však děje mimo hlavní proud života. Ten ale ve skutečnosti neexistuje. Žilami protkané srdce, adresář o mnoha souborech. Každý z těchto souborů je třeba udržovat v chodu, ale jen tak, mimochodem. Život totiž funguje jen ve své mnohosti.

Technologiemi posedlá společnost chce mít ve všem pořádek, vše na dosah a vše předvídatelně zorganizovatelné, nonstop rozkliknutelné a pod kontrolou. Místo Bible dnes před spaním čteme příručky Jak si efektivně zorganizovat úspěšný život a neustále přezkoumáváme naše nástroje pro osobní rozvoj v šesti a půl klíčových oblastech života. Dovídáme se tak, že projekt je „dočasné úsilí s definovaným začátkem a koncem za účelem splnění unikátních cílů a záměrů“. (Pro rozšíření obzorů: Za projekt dosaďte slovo „život“.)

Teorie projekt managementu pak zná pět fází takového úspěšného řízení projektu: je jím iniciace, během níž je stanoven cíl a další měřítka, která po dokončení projektu pomohou zhodnotit jeho úspěch. Poté se plánuje a rozpracovávají se jednotlivé dílčí kroky.

Pro jednotlivé kroky je pak třeba připravit ještě seznam dílčích úkolů. Všechny kroky a úkoly by měly být srozumitelné, časově vymezené. Následuje realizace: přichází na řadu praktické provedení vymezených kroků a úkolů. Zde je potřeba přitáhnout otěže, sledovat časový plán a řídit rozpočet projektu. Nadále pečlivě monitorujeme, jestli vše probíhá podle plánu. Poté je projekt u konce a my hodnotíme jeho průběh. Uff.

Žijí mezi námi, projekt manažeři svých životů. Otěže života drží pevně ve svých rukou. Co si naplánují, to se také stane. Vztah, dítě, kariéra, zdraví — každý z těchto subprojektů klape jako na drátku. Bývají to někdy až neuvěřitelné stories, které nám vyprávějí: jak si něco naplánovali a ono to proběhlo přesně tak, jak chtěli. A pak to přijde. Něco se děje jinak, než by takzvaně mělo. Čistě intuitivně si oddychneme, hurá, tak nakonec jsme na tom všichni stejně. Ne že bychom jim přáli neúspěch, ale tak nějak intuitivně cítíme, že otěže života neuhlídáš.

Vyprávějí, že zhruba ve třetí fázi se nějaký jejich výborně naplánovaný a menedžovaný subprojekt začal vymykat kontrole. Existuje totiž významný dějový činitel, s nímž životní projekt management a jeho snaha o maximalizaci výnosů a efektivní strategie vedoucí k úspěchu nepočítají, a tím je chyba, omyl, respektive něco spontánního. Něco, co nečekáte. Bývá to čára přes rozpočet, ale taky dodávka energie, smyslu či nových facet v rámci projektu zvaného život. Jenže se neodehrává podle plánu, je to spíše řada nepovedených plánů.

Trochu otravné to bývá, ale zaplať pánbůh za to. Jak jen to bylo s tím egem a duší? Duše potřebuje změny, ego, neustále se chvějící strachy, změny nerado. Jenže právě tahle vrtošivost osudu, spontaneita, to, že nemáme nad vším moc, tahle jistota nejistoty, je nakonec naše záchrana.

Netřeba se před touto vrtošivostí chránit, netřeba se jí děsit. Je lepší s ní přímo počítat a hlavně nelpět na konkrétnostech svých projektů a subprojektů. Jakmile vám tedy některý váš subprojekt začne připadat nelidsky důležitý, přeskočte jako kobylka na jiný. Musí se to dít mimochodem, ne za každou cenu. Je to jako s básněmi. Ano, nepotřebujete je nutně k životu, dýchat budete i bez nich, ale s jakým přesahem?

Výsledkem je skákání z jednoho okna do druhého, ty tvoří jeden velký dům s pevnými základy, pevnějšími, než byste tušili. Těkejte, ale efektivně. Právě na hraně mezi jednotlivými myšlenkami, snažením se, je onen vnitřní klid, radost, štěstí, na které je každý smajlík krátký.