O polibcích na tetině pohřbu aneb Mé tělo patří mně

Alena Scheinostová

Nakolik je v naší společnosti stále ještě používán dotyk jako projev zájmu, náklonnosti, či dokonce erotické výzvy? Záležitostí posledních roků je široká obliba pozdravu s naznačeným polibkem obou tváří. Nevytrácí se hlubší, komunikativní smysl dotyku?

Nebylo to od nás laskavé. Ale měly jsme v tanečních ty mladé muže soukromě rozdělené do různých skupin, jimž vévodili „prskači“ a „smrdiči“. Smrdiči byli ti, kdo zubní hygienu zanedbávali tak výrazně, že při tanci s nimi bylo nutno zdržet se jakékoli konverzace; definici prskačů pak jistě netřeba rozvíjet. S odstupem let považuji za stále potřebnější naše pubertální členění doplnit ještě o další kategorii. Nazvala bych ji „sahači“ či třeba — aby to znělo odborněji — „haptici“.

Jemné objetí kolem pasu, letmé pohlazení po paži nebo dotyk na vlasech či tváři patří pro tento typ mužů v kontaktu s ženami, i téměř cizími, k běžným komunikačním prostředkům, použitelným a používaným v zaměstnání, ve škole, na večírku, zkrátka všude tam, kde se haptik setkává s osobami opačného pohlaví. Určitá část obecného mínění — i podvědomí mnohé z nás — přitom setrvává v postoji „Buď ráda, jiné by se nikdo nedotkl ani dlouhou tyčí“.

×