U příležitosti prvního dne nového školního roku se před Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy pořádala demonstrace s názvem Neexperimentujte s našimi dětmi! Na podporu Výboru pro rodičovská práva (VORP) ji organizovalo občanské sdružení Akce D.O.S.T, které si vytklo za cíl bránit tradiční konzervativní hodnoty.

Oba tyto subjekty bojují proti sexuální výchově ve školách, která se během letošního léta stala neuvěřitelně žhavým tématem a lakmusovým papírkem poukazujícím na sílící hlasy propagující konzervativní ideje.

Doposud jsme žili v přesvědčení, že Česká republika je jednou z nejsekulárnějších a nejliberálnějších států a těší se v důsledku toho mnohým svobodám, které nejsou samozřejmostí ani ve všech zemích Evropské unie. Jedná se například o možnost žen rozhodovat o své reprodukci a v případě nutnosti ukončit nechtěné těhotenství, stejně jako o liberální postoj k sexuální výchově ve školách.

Ta se do škol v masovějším měřítku dostala po roce 1989. I její zásluhou klesla obrovskou měrou míra potratovosti přesto, že stát neklade ženám téměř žádné bariéry, a nenaplnila se katastrofická očekávání, že po otevření hranic dojde k zamoření republiky pohlavními chorobami. Tato čísla ukázala, že liberální postoje vůči sexualitě se vyplatí více než represe a tabuizace.

Aktivita iniciativ jako Akce D.O.S.T. nebo VORP a pozornost, jaká se jim dostává, však signalizuje, že se asi v českých zemích něco mění a že je možné, že by svobodám, kterým jsme se doposud těšili, mohl být také jednou konec. Česká společnost není na extrémní konzervativismus zvyklá a kupříkladu na rozdíl od Polska, kde jsou ultrakonzervativní názory stejně jako opozice vůči nim běžnou součástí veřejných debat, zde jakoby opozice vůči konzervativcům trochu ztrácela dech.

Považuji proto za důležité podívat se podrobněji na výše zmíněné iniciativy a předložit do diskuse analýzu některých jejich, dle mne zcestných a demagogických názorů.

Dítě zestátněné nebo soukromé?

Odpůrci sexuální výchovy jako např. senátor Kubera nebo prezidentův vicekancléř Petr Hájek (MF Dnes 18. 8. 2010) uvádějí, že sexuální výchova ve školách je ukázkovým krokem tzv. zestátňování dětí, kterého jsme byli svědky za éry socialismu. Strašení socialistickou totalitou je oblíbenou praktikou konzervativců.

Kdo je za sexuální výchovu, je podle nich zastáncem totalitních socialistických praktik. Kritizují stát za to, že předepisuje, co je správná výchova dítěte. Ohánějí se odkazy na Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, kde se ve článku 18, odstavci 4. praví: „Státy, smluvní strany Paktu, se zavazují respektovat svobodu rodičů... zajistit náboženskou a morální výchovu svých dětí podle vlastního přesvědčení rodičů."

Dítě není majetkem státu, ale není ani soukromým majetkem rodičů. Dítě je lidskou bytostí se svými právy, které se stát zavázal ochraňovat. Proto ani vlastní rodiče nesmí své děti zneužívat, týrat či zanedbávat. V tomto směru skutečně stát předepisuje, co je správná výchova dítěte a snaží se zasáhnout v případech, kdy se zdá, že dítěti je ubližováno.

Rodiče mají plné právo vychovávat své dítě v morálním a náboženském přesvědčení, které je jim vlastní. Sexuální výchova ve škole ale ničemu takovému nezabraňuje. V žádném případě není míněna jako „převýchova“. To, že se ve škole o sexu mluví, neznamená, že škola bude předepisovat, jak mají lidé vést svůj vlastní sexuální a intimní život. Naopak. Kvalitní sexuální výchova ve školách by měla být v první řadě výchovou k toleranci, otevřenosti a respektu při zachování vlastních morálních a názorových stanovisek, což byl i cíl autorek a autorů brožury, proti které se VORP vzbouřil.

Vyučující musí být schopni představit sexualitu v kontextu kulturní, náboženské i individuální rozmanitosti a tuto rozmanitost respektovat. Pokud dívka bude vyrůstat v rodině, která odmítá např. hormonální antikoncepci, vyučující tu nejsou od toho, aby ji přesvědčili, že hormonální antikoncepci užívat musí. To je zcela absurdní představa.

Odpůrci přirovnávají prosazování sexuální výchovy k totalitním praktikám. Stejnou paralelu by mohla udělat i druhá strana. Za totality se ve škole muselo o mnoha věcech mlčet, například o náboženském vyznání, ale nebyly dostupné ani informace o sexualitě, antikoncepci a prevenci pohlavních chorob. Tyto informace byly považovány za ideologicky závadné stejně tak, jako konzervativci dnes označují za ideologicky závadné informace o sexualitě.

Neučte naše děti ideologiím

Dalším argumentem konzervativců je, že sexuální výchova indoktrinuje děti ideologií. Tento argument stojí na představě, že vychovávat lze i neideologicky, což je opět demagogie. Za výchovou vždy stojí nějaká ideologie. Jde ale o to, zda je tato ideologie legitimní či nikoli.

Výchova je vždy výchovou k něčemu a funkcí školy v moderní demokratické společnosti není zdaleka jen předávání určitých znalostí, ale i výchova k určitým společensky uznaným hodnotám. Těmi mají být v naší společnosti i tolerance a respekt k pluralitě.

Proč by se katolické dítě nemělo dozvědět o existenci hormonální antikoncepce a o tom, že někteří lidé považují za normální sex mimo manželství a jiní zase nikoli? Představa některých rodičů, že budou mít monopol na — nejen — sexuální výchovu svých dětí, je naivní. Sexualita neexistuje pouze za zavřenými dveřmi manželských ložnic, je ve veřejném prostoru, v médiích, je komerčně využívána i zneužívána. Mnohdy je degradována a skandalizována.

Rodiče nemohou děti od těchto vlivů separovat, pokud je nehodlají zazdít ve sklepě. Jak již bylo řečeno výše, dítě není soukromým majetkem, a nemůže být uvězněno v názorové totalitě rodiny. Jak roste, setkává se dítě liberálů s názory konzervativců, dítě z nábožensky založené rodiny s nevěřícími, nelze tomu zabránit a v demokratické společnosti není ani považováno za vhodné, aby mu v tom bylo bráněno. Proto Evropský soud rozhodl, že dítěte má právo na informace v oblasti sexuality. To ale neznamená, že bude nuceno k nějakým konkrétním morálním postojům.

Zajímavé je, že škola byla za indoktrinaci určitým typem ideologie kritizována i z pozic levicových intelektuálů. Ivan Illich, filosof vzdělávání, kritizoval moderní západní vzdělávání za to, že se instituce školy stala „reklamní agenturou, která chce, aby člověk uvěřil tomu, že potřebuje společnost právě takovou, jaká je.“ To jest, že nás škola učí konformitě s dominantní ideologií a zbavuje potenciálu aktivně se podílet na utváření společnosti takové, jakou bychom ji chtěli mít. Škola se od ideologie nemůže oprostit.

V totalitní společnosti se o náplni vyučování nevyjednává, v demokratické naštěstí ano a právě i k této schopnosti vyjednávat a diskutovat i o tématech, na které mají různé občanské skupiny radikálně odlišné názory, by měla demokratická škola děti vést. Roman Joch v nedávném rozhovoru pro Respekt uvedl, že přece ve svobodné a názorově pluralitní společnosti, jako je Česká republika, kde lidé vyznávají velice rozdílná pojetí sexuální morálky, je správné, aby rodiče mohli své děti vychovávat v sexuální morálce podle svého přesvědčení a není správné, aby se vnucoval jeden morální názor všem rodičům. Přesně tak.

Rodina ukáže dítěti jedno morální stanovisko, škola pluralitu a toleranci k ní, protože to je jedním z principů demokracie. Ke změně morálního stanoviska nikdo nucen není. A my si dejme pozor na demagogické hrátky se slovem demokracie.

Zvrhlí vyučující a pornoprůmyslová lobby

Samostatnou kapitolu tvoří bludy, které o příručce její odpůrci šíří. Bludem číslo jedna je, že MŠMT vyučující a děti k něčemu nutí. České školství prošlo v nedávné době kurikulární reformou, v rámci které se zrušily centrálně stanovené osnovy závazné pro všechny školy a zavedly se rámcové vzdělávací programy, na základě kterých si jednotlivé školy vytváří vlastní školní vzdělávací programy.

Školy se tedy těší mnohem větší autonomii než v dřívějších dobách. Rámcový vzdělávací program představuje určité mantinely, do kterých by se škola měla vejít, ale konkrétní náplň je již na vyučujících. Rámcové vzdělávací programy pro jednotlivé stupně škol jsou poměrně obecným dokumentem a představují určité tematické okruhy jako třeba „člověk a zdraví“. Tato svoboda má své výhody i nevýhody, vyučující mohou být kreativní a inovativní, avšak v případě, že takoví nejsou, může pro ně být problém vymyslet, čím výuku naplnit.

Jsou předměty, u kterých to není tak složité, jako třeba matematika, pro kterou existuje široký výběr učebnic a osvědčené didaktické postupy, jak děti matematice učit. U sexuální výchovy je to horší. Přesto, že jde o téma citlivé a velmi složité, vyučujícím se mnoho možností nenabízí. Tento dluh se MŠMT pokusilo alespoň částečně splatit brožurou, která nic nenařizovala, nikoho do ničeho nenutila, pouze byla k dispozici těm, kdo o ni měli zájem.

Velmi zavádějící jsou také informace v tisku, že se proti brožuře vyjádřilo několik tisíc rodičů. V petici, kterou VORP inicioval, se signatáři a signatářky podpisem vyjadřovali k otázce: „Opravdu chcete, aby se vaše děti učily na základní škole souložit bez zábran a výčitek s kýmkoli, kdykoli a jakkoli?“ Brožura ani žádný vyučující sexuální výchovy samozřejmě nic takového nevyučuje. Není tedy na místě chápat podpisy pod peticí jako odpor vůči brožuře.

Odpůrci brožury tvrdí, že propaguje pornografii a zvrhlé sexuální úchylky. Jeden z organizátorů středeční demonstrace, ultrakonzervativec Michal Semín, se pro Parlamentní listy vyjádřil, že se obává, aby ministra nesemlela byrokratická mašinerie na MŠMT, která je podle jeho názoru navázaná na pornoprůmyslové lobby.

Co se pornografie týče, dala by se brožura označit spíše za konzervativní, rozhodně pornografii nijakým způsobem nepropaguje a představa, že za jejím vydáním a vůbec za sexuální výchovou ve škole stojí pornoprůmyslová lobby, je naprosto zvrhlá. Za propagaci pohlavních odchylek a nemocí považuje VORP uvádění informací o homosexualitě a masturbaci.

Tito zodpovědní rodiče, jak byli ministrem Dobešem označení, chtějí, aby byly děti informovány o negativních důsledcích autoerotiky. Za zdravé asi považují to, aby jejich děti, pokud tuto činnost budou vyvíjet, měly z toho výčitky svědomí a bály se, že oslepnou. Prosazují, aby homosexualita nebyla označována za normální, ale byla prezentována jako nemoc.

Kritici brožury tvrdí, že jsou v ní vyučující nabádáni, aby nutili děti k zveřejňování intimních informací jako třeba, zda už jim roste pubické ochlupení. Nic takového v brožuře není. V návodu, jak hrát tolik kritizovanou hru Kompot, je kladen důraz na to, aby žákyně a žáci k ničemu nuceni nebyli, aby si byli vědomi svého práva se aktivit neúčastnit, popřípadě v průběhu aktivit říci ne, pokud by měli pocit, že se k danému tématu vyjadřovat nechtějí. Učí se tím uvědomovat si své vlastní hranice a ty si také obhájit.

Sexuální výchova je potřeba

Škola by neměla mlčet o tom, o čem všichni ostatní mluví. Mlčení je také způsob komunikace, kterým by škola zahalila sexualitu do hávu něčeho nepatřičného, nepřístojného, vykázaného do šedé zóny, o které všichni vědí, ale slušní lidé předstírají, že neexistuje. Místo, aby rodiče viděli ve škole nepřítele, který chce poskvrnit jejich čisté děti, měli by v ní vidět spojence, který pomůže dětem zorientovat se ve světě přesyceném komercionalizovanou sexualitou a zavádějícími informacemi o sexu. Škola může podat pomocnou ruku k tomu, aby si jejich ratolesti byly schopny vybudovat zdravé sebevědomí. To je může ochránit před nebezpečími mnohem lépe, než hradba mlčení.

Důležité je toto téma i z hlediska prevence zneužívání dětí. Není možné zavírat oči před tím, že děti jsou sexuálně zneužívány i v rodinách. K převážné většině sexuálních zneužití dítěte dochází ze strany někoho z rodiny či okruhu známých rodiny. Jsou to právě vyučující, u koho pak může dítě nalézt pomoc. A aby ho napadlo ji tam hledat, musí se dozvědět, že toto téma není tabu.

I pro psychicky zdravé kluky a holky z dobře fungujících rodin může být nepříjemné ptát se (i liberálních) rodičů na sex. Vyučující využívají anonymní listárny, kam mohou studující vložit své dotazy, aniž by vzbudili podezřívavé pohledy. Anonymní listárnu v rodině těžko zavedete, a proto bez sexuální výchovy ve škole zůstane mnoho dotazů nezodpovězeno a mnoho pubertálních strachů nerozptýleno.

Sexuální výchova je citlivé a složité téma, a je proto potřeba, aby vyučující sami měli dostatečně široké vzdělání a trénink k tomu, aby ho se svou třídou dobře zvládli. V zahraničí existují komplexní možnosti školení na toto téma a v případě, že si vyučující na sexuální výchovu se svými žákyněmi a žáky netroufají, mohou si objednat vysoce kvalitní přednášky na klíč od organizací, které se na toto téma specializují.

Vyučující v České republice toho mají k dispozici zatím poměrně málo. Sexuální výchova doposud byla spíše na okraji zájmu a vyučující se s tím museli vypořádat sami. Každá iniciativa, která pomůže rozvíjet a kultivovat kvalitu sexuální výchovy v českých školách, je proto záslužná.