Na začátku chci podotknout, že osobně bych na nějaké otevřené manželství nikdy nepřistoupila (ani oboustranně ani jednostranně), ale beru na vědomí, že někomu to může vyhovovat, a proto říkám „proti gustu žádný dišputát“. Zaujalo mě však to vaše srovnání manželství s revolucí. Manželství nepovažuji za něco, co musí nutně být matrikově stvrzeno, ale jedná se spíš o fungující vztah mezi dvěma lidmi. Tento vztah není statický, čili není to ve skutečnosti „stav“, nýbrž proces. Jako proces bychom možná měli chápat i revoluci. Jsou to mezilidské (Marx by možná řekl, že výrobní) vztahy v pohybu.
Ale zpět k tomu manželství. Nebo spíš k lásce, to je správnější pojmenování, když uvážíme, že nejde o právní vztah. Pokud má vydržet, musí se aktivně spoluvytvářet. Společný aktivně vytvářený vztah nemusí vždy znamenat úplně stejnou snahu nebo úsilí na obou stranách, ale je nutná oboustranná spokojenost. Jde o to, nezklamat očekávání toho druhého, takže to nese s sebou i určitou odpovědnost. Člověk musí pořád vědět, proč to dělá, proč s tím druhým je. Badiou by možná lásku, tedy vztah dvou lidí, chápal jako věrnost události. Ale musí být na počátku takového vztahu nutně nějaká romantická událost s velkým U? Ne! Může se klidně jednat o docela obyčejné setkání v docela všedním životě. Lidi prostě k sobě pocítí sympatie. Vždycky se ale nepodaří, aby to vydrželo. Někdo možná lásku nechápe jako proces, ale jako to „užívání si“ události (zamilovanost), proto když si jí přestane užívat, začne okamžitě hledat novou událost, aby si mohl znovu užívat. Někdo třeba chce ze vztahu zcela bezzásluhově jen těžit.
Něco podobného možná platí i o revoluci, pokud ji chápeme jako proces. Nemusí nutně nastat žádná velká Revoluční událost, která s námi zacloumá. Nebo aspoň nemusíme čekat na žádný výstřel z děla či zvonění klíči, ale můžeme začít okamžitě jednat. Můžeme začít tady a teď ovlivňovat a spoluvytvářet mezilidské vztahy (třeba i ty výrobní), pochopitelně s lidmi, kteří mají tentýž zájem. Kdo nechce, nemusí tomu říkat revoluce. Taková činnost může být docela obtížná a nemusí se hned dařit, ale když se podaří, mohla by z ní mít spousta lidí přinejmenším radost a mohlo by to možná jednou i změnit svět. Jít do toho je vždycky určité riziko, musí se počítat i se zklamáním. Pokud člověk chce vytrvat, musí pořád vědět, proč to dělá.

Je to skandálnější myšlenka než domluvený společný sex. - Lepší vyjádření výbušnosti obsahu revolučního směřování, potřebného pro další evoluci lidské civilizace, snad ani není možné. Vynikající úvaha! Jenže: co když současný problém vězí v tom, že většině společnosti je útulněji, když za ně někdo rozhoduje, aby nemuseli nést vlastní odpovědnost ani za sebe, natož za širší společenství, aby měli alibi, aby si mohli na někoho zanadávat, atd., jak tomu po generace přivykali v dobách industriálního vývoje? A proto nedávají přednost svobodným společenstvím, pevným dohodám, ani otevřeným řešením, jsouce dobrým "materiálem" pro "vyvolené". A kam se podějeme my, co svobodní chceme být? Zase jen do svého nitra?

Jde ovšem nejen o to, umět se domluvit. K tomu je zapotřebí demokratické, rovné a participativní společenství jako reálná a životaschopná možnost, jenže ta je pouhý předpoklad. Možnost sama nezaručuje řešení problému tam, kde domluva chybí, konstatuje autor článku. Myslím, že čím nižší úroveň společenské hierarchie, tím je snazší pomocí vzájemné domluvy uskutečňovat to demokratické, rovné a participativní společenství. Čím vyšší úroveň hierarchie, tím více dostává širší demokratické pojetí demokracie na frak a zužuje se víceméně – není tomu tak vždy – podle potřeb a podmínek na demokracii v rámci určité vrstvy.

V procesu vývoje lidského druhu se v historicky poměrně krátké epoše způsob ekonomického a tudíž společensky převažujícího myšlení navrátil v kruhu k výchozímu postulátu. Člověk - starověký otrok -přestal být člověkem, ba i pracovní silou, a stal se moderním lidským zdrojem. Úspěšně se podařilo smazat nános, umožňující v západoevropské civilizaci a plynoucí z duchovní podstaty náboženství považovat alespoň křesťana za člověka a vrátili jsme se ke způsobu starověkého myšlení – člověk se stal „myslícím nástrojem“. A jak se pyšní nejvyšší třída či vrstva „lidských zdrojů“ tím, že se jí dovoluje užívat zlomečku zisku a moci. S jakou chutí tyto pouhé „mluvící nástroje“ slouží!

Vývojový proces homo sapiens, po technické stránce velmi úspěšný, se co do vývoje vztahů mezi lidmi pohybuje v kruhu.

Neuznávám srovnávání společnostních jevů, dokonce i těch vzájemně velmi blízkých. Proto hledání paralely mezi tou nejsoukromější institucí (i když třeba neposvěcenou úředními formalitami) a na druhé straně nejspolečnostnějším procesem, jednoduše nechápu. K celému tématu proto pouze dvě poznámky. Autor textu zaměňuje revolucionáře a intelektuálské sociální inženýry. Asi proto, že se se žádným skutečným revolucionářem nesetkal. Ono totiž existovali i v řadách KSČ takoví, kteří pro sebe nechtěli výhody, ale se naopak obětovávali, třeba tím, že dobrovolně v zaměstnání brali těžší úkoly. Druhý problém vidím ve vývoji každého vztahu, i společnostního jevu. V jeho praktickém realizování, čili životě, totiž dochází ke změnám v myšlení aktérů. Tím se zásadně ztěžuje v prvé řadě dodržování „pevných dohod“. A princip otevřených řešení ještě víc. Aktéři totiž teprve v průběhu řešení mohou zjistit, že vlastně neodpovídá jejich původnímu přesvědčení.