V sedmdesátých letech se veřejně otevřela diskuse o tzv. volných vztazích nebo otevřeném manželství. Zjednodušeně jde o to, že páry žijící ve stálém poměru či v manželství se dohodnou na tom, že akceptují sexuální aktivity svého partnera mimo jejich vztah.

Pokud se podíváme na studie, které se otevřenými manželstvími zabývaly, dojdeme k závěru, který snad může někoho překvapit. Rozdíly mezi klasickými manželstvími a těmi otevřenými jsou minimální. Podle některých výzkumníků jsou otevřená manželství pevnější a partneři jsou spokojenější (Bergstrand a Williams), podle jiných není rozdíl (Rubin a Adams) a podle skeptičtějších (Blumstein a Schwartz) se 1-6 % kvůli takovému otevřenému vztahu rozvádí. Když si vezmeme různé vzorky, různé přístupy a různé předporozumění badatelů, dojdeme k názoru, že vlastně obojí je možné, záleží jen na tom, jak se lidé domluví.

A to je ono. Na tomto světě existuje mnoho alternativ, které jsou lidé schopni realizovat, žít v nich spokojeně a důstojně, bez toho aniž by se trápili normami a předsudky, kteří si na ně vymysleli druzí. Jsou schopni se domluvit, vycházet si vstříc, dodržovat dohody, nepodvádět se nelhat.

Jde ovšem o to, umět se domluvit. Většina lidí si nedovede představit, že jsou lidé schopni se skutečně domluvit na tom, že na sebe nebudou žárlit a že ze sexu udělají prostě jen jinou formu komunikace s přáteli. A přesto je to možné.

Zrovna tak si lidé nedovedou představit, že by bylo možné řídit společnost jinak. Domluvit se na tom, že si budou dopřávat společně společné práce, budou se společně podílet na jejím řízení, podle svých možností a schopností. A to ve výrobní i správní sféře. Je to skandálnější myšlenka než domluvený mimomanželský sex.

Ať již se to někomu líbí a jinému zase ne, demokratické, rovné a participartipativní společenství je reálná a životaschopná možnost, jak na desítkách příkladů firem, družstev bank a sdružení dokazují zase jiné studie (Johanisová, Douthwaite a Diefenbacher).

Problém ovšem nastává tam, kde domluva chybí. Když se nedávno ptali mužů a žen, jak by se jim líbil otevřený vztah, naprostá většina tuto myšlenku odmítla. O dost méně mužů a žen však bylo proti, kdyby se výhoda otevřeného vztahu týkala jen jich, nikoli partnera.

No a tady jsme u jádra problému. Mnoha lidem by se líbila svoboda, rovnost a bratrství, jen kdyby toho všeho měli o trochu více než jiní. A bohužel, to je i problém revoluce a velkých revolucionářů - jejich nástupců pak ještě více. Údělem revolucionářů je vymýšlet lepší společnost pro ostatní, aniž by se jich moc ptali, co oni na to. Mnohdy, bohužel, i kdyby se jich zeptali, stejně by nevěděli. Také proto, že by neporozuměli pohříchu intelektuálské otázce, na níž by měl problém odpovědět i Kant — ten zřejmě ještě více. Ale to ponechme teď stranou.

Jsou lidé, pro něž představa otevřeného vztahu i normálního manželství je, že oni si budou užívat, a ten druhý naplní svůj život sebeobětující se láskou. A stejně tak jsou lidé, jejichž představa revoluce a nového uspořádání je, že oni to budou vesele řídit, a ti druzí v potu tváře realizovat dle jejich pokynů. K čertu s nimi.

Už jsme měli revolucionáře, který po hradě drandil na koloběžce a trousil za sebou morální poučky, zatímco v podhradí se pakovali LTObaroni z daní pracujících. A měli jsme i revolucionáře rychlokvašku, který místo aby řídil stát, pobíhal po kurtu a snažil se trefit tenisák. Nakonec doklusal k branám státního bankrotu a ke krachu své vlády. Za odměnu jsme ho udělali presidentem Už dvacet let nám káže o utahování opasků a o naší rozmařilosti. Doufám, že se další revoluci vyhnu a nebudu muset sledovat morální a duchovní úpadek dalších výlupků, kteří vědí, jak máme správně žít.

V čem je rozdíl mezi revolucí a otevřeným manželstvím? Otevřené vztahy vznikají postupně, vyžadují důvěru, pevné vztahy a dohodu. Revoluce vzniká na totálním konfliktu, nedůvěře, neschopnosti se domluvit a respektovat druhé.

Vztahy, na kterých se lidé dohodnou a které respektují jinakost, jsou pevnější, tvořivější i důstojnější. To neznamená, že by nemohlo docházet ke konfliktům. Ale konflikty přinášejí nové výzvy a společenství, která je umí efektivně řešit, se jimi rozvíjejí. To ale znamená, že konflikt je řešen k maximální spokojenosti všech, aby se nikdo nemohl cítit jako totálně porážený.

V tuto chvíli ovšem máme mnoho těch, kteří vědí co je to jediné správné v této situaci. Zatím vedou „staří revolucionáři totálního zbídačení“. Představa, že je možné něco naprosto jiného, o čem ani neslyšeli, jim připadá naprosto fantasmagorická. Nemám sílu se s nimi bavit, ale nevěřím, že majznout je bejsbolkou po hlavě něco vyřeší. Síly sbírají i revolucionáři dobra pro veškerenstvo — slibující nekonečnou lásku pro všechny. Ale síly sbírají i revolucionáři dobra aspoň pro bílé, pro střední třídu, pro vyvolené — a ti nemají s holemi a špagáty problém...

Vždycky je možné žít někde ve společenství, v němž si rozumíme a budovat praktická řešení, která mohou sloužit jako příklad pro ostatní. Rozumní lidé si z nich mohou vzít poučení, jak to dělat, nebo se na tomto základě rozhodnou, že se vydají jinou cestou. Svět je pro mě už příliš malý a život příliš krátký na to, abych si ho nechával znepříjemňovat paternalistickými egomaniaky. Ať již v tomhle, nebo v nějakém dalším, zasenejlepším režimu.

Prostě před revolucionáři minulého, tohoto i budoucího režimu dávám přednost svobodným společenstvím, pevným dohodám a otevřeným řešením.