Tak se jmenoval článek, který jsem napsal do Deníků v době bouřlivých debat kolem přijetí Zákona o registrovaném partnerství, který vstoupil v platnost právě před čtyřmi roky — 1. července 2006. Psal jsem tehdy, a stojím si za tím dodnes, že zákon není o legalizaci sexu, nýbrž o legalizaci soužití dvojic téhož pohlaví, které pojí CITOVÁ orientace. Jestli ji umocní intimním kontaktem, je věc jejich soukromí, nikoli zákona. V zákoně se totiž ani jednou nevyskytuje slovo sex či homosexuál, i když se samozřejmě v naší společnosti posedlé sexem — to platí zejména na „křesťanské“ moralisty — v oné diskusi o zákonu téměř o ničem jiném než o sexu nemluvilo.

Je to prostě zákon pro osoby stejného pohlaví, které spolu žijí v jedné domácnosti, a zákon jim umožňuje i ukládá například: zastupovat se v běžných záležitostech; dědit a domáhat se práva ochrany osobnosti; partneři jsou automaticky chápáni jako osoby blízké, což se promítá do řady dalších oblastí, a na rozdíl od nesezdaného páru k tomu nemusí prokazovat splnění dalších podmínek; pro účely poskytování některých sociálních dávek se partneři považují za společně posuzované osoby; lékaři mohou partnera informovat o povaze onemocnění a potřebných lékařských výkonech; partner může zvolit svému partneru obhájce, podat odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, odepřít svědeckou výpověď proti svému partneru; ukládá jim vyživovací povinnost atd.

Psal jsem tehdy, že vyhradíme-li v povědomí společnosti tento zákon jen homosexuálům, budou mít mnozí strach užít ho pro svou životní situaci, a to z pochopitelných důvodů — aby nebyli považováni za „buzíky" či „lesby". A psal jsem také, že si dovedu představit dvě staré dámy, například řádové sestry, které dožívají svůj život ve společné domácnosti a které by také rády využily dobro tohoto zákona v občanskoprávní, sociální či procesní oblasti. Budou mít po takové mediální masáži odvahu požádat o registraci? Co takhle místo moralismu, ptal jsem se, vložit do této diskuse trochu inteligentního milosrdenství?

Strašně jsem tehdy článkem nazlobil řadu právě křesťanských moralistů, mnozí z nich se mnou od té doby nemluví. Možná kvůli těm řádovým sestrám, ale spíše proto, že — jak si všiml již svazák Milan Kundera ve svých Směšných láskách — pro řadu lidí hlásících se ke křesťanství je křesťanský Bůh zejména „bohem nesoulože“. Moralisté byli mylně přesvědčeni, že zákon je právě o této oblasti lidského života, a tak byli proti němu. Moralistovi je naprosto cizí představa, že lidé stejného pohlaví mohou k sobě cítit hlubokou, jako smrt silnou lásku. Jsou prostě posedlí sexem a uhranutí idiotskými provokativními demonstracemi homosexuálů, které tuto fixní ideu, žel, jen posilují.

Byl jsem proto moc rád, že Táňa Fischerová, která tehdy jako poslankyně uváděla tento ve sněmovně již schválený zákon v Senátu, činila tak ve svém proslovu téměř kongeniálně s mojí argumentací — říkala tehdy: „Další bod, u kterého bych se ráda zastavila, je slovo homosexuál. Vy, kdo jste nahlédli do zákona, musíte potvrdit, že v celém návrhu zákona se jedinkrát nevyskytuje slovo sex nebo homosexuál. Je to zákon pro osoby stejného pohlaví… Pokud jde o skupinu lidí s odlišnou sexuální orientací, domnívám se, že tento zákon využijí zejména ti, kdo spolu žijí dlouhá léta ve stabilním svazku, protože to je zákon pro ty, kteří touží po stabilitě. Jsou to lidé, a musím to připomenout, kteří řádně platí daně a často jsou věřící. Kdybych to měla shrnout, řekla bych, že tento zákon je o solidaritě a odpovědnosti, a proto věřím, že i tady se dnes najde většina, která mu umožní přijít na svět.“

Když jsem se nyní zeptal jedné své známé, která brzo tohoto zákona využila se svou partnerkou, napsala mi zajímavou zkušenost: Víte, co je na tom zvláštní a co bych nikdy nevěděla bez toho, aniž bych si to prožila? Že většinová populace potřebuje mít stanoveno, co je dovoleno a co není, a potřebuje na to nějaký zákon. Mnozí z těch, kteří o tom nepřemýšleli nebo byli proti, když stát najednou řekl: je to povolené — tak oni to berou a nebojují proti tomu… A to jsem si já bláhová myslela, že lidé mají vlastní názor a nepotřebují nějaké posvěcení od státu. Kdybyste viděl, jak ukrutně uctivě se k nám chovají na úřadech, to je až k nevíře. Najednou prostě nikdo nemůže říct ani popel, protože to je v zákoně. Takže ten klad vidím hlavně ve společenské změně, a ne v tom, že budu oficiálně dědit…

Ukázalo se, že Zákon o registrovaném partnerství stanovuje především práva a povinnosti, a proto je, jak správně říkala tehdy i Táňa Fischerová, zejména pro ty, kdo touží po stabilitě. Děsivá proroctví protivníků zákona, strašící zkázou společnosti, se ukazují být právě ze zpětného pohledu skutečně malicherná a je dobře, že tehdy po dlouhých zápasech tento alespoň krotký zákon konečně prošel.

K tomu však, aby se u nás oddávalo v řádném homosexuálním manželství tak, jako to nyní učinila v luteránském Islandu Jóhanna Sigurðardóttir, máme ještě hodně daleko.