Tak se jmenoval článek, který jsem napsal do Deníků v době bouřlivých debat kolem přijetí Zákona o registrovaném partnerství, který vstoupil v platnost právě před čtyřmi roky — 1. července 2006. Psal jsem tehdy, a stojím si za tím dodnes, že zákon není o legalizaci sexu, nýbrž o legalizaci soužití dvojic téhož pohlaví, které pojí CITOVÁ orientace. Jestli ji umocní intimním kontaktem, je věc jejich soukromí, nikoli zákona. V zákoně se totiž ani jednou nevyskytuje slovo sex či homosexuál, i když se samozřejmě v naší společnosti posedlé sexem — to platí zejména na „křesťanské“ moralisty — v oné diskusi o zákonu téměř o ničem jiném než o sexu nemluvilo.

Je to prostě zákon pro osoby stejného pohlaví, které spolu žijí v jedné domácnosti, a zákon jim umožňuje i ukládá například: zastupovat se v běžných záležitostech; dědit a domáhat se práva ochrany osobnosti; partneři jsou automaticky chápáni jako osoby blízké, což se promítá do řady dalších oblastí, a na rozdíl od nesezdaného páru k tomu nemusí prokazovat splnění dalších podmínek; pro účely poskytování některých sociálních dávek se partneři považují za společně posuzované osoby; lékaři mohou partnera informovat o povaze onemocnění a potřebných lékařských výkonech; partner může zvolit svému partneru obhájce, podat odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, odepřít svědeckou výpověď proti svému partneru; ukládá jim vyživovací povinnost atd.