Lze o životě člověka přemýšlet jako o cestě nebo o letu přes oceán? Lze některé události v životě vnímat jako havárie? Bylo by potom pro člověka dobré mít černou skříňku, aby se mohl časem o své havárii dovědět víc?

Postavy románu Amose Oze nebyly schopné analyzovat svoji havárii v okamžiku jejího vzniku, vrátili se k ní až sedm let po rozvodu. Rozhodli se pro společnou korespondenci, aby pomocí ní nalezli příčinu rozpadu svého manželství.

Prvotním impulzem Ilany napsat svému bývalému manželovi Alexandrovi byl jejich syn Boaz, jeho problémy ve škole a jeho agresivní chování, s nimiž si sama nevěděla rady. Je to od Ilany možná trochu troufalý, ale také odvážný čin. Oba „manželé“ se totiž rozešli ve zlém, rozloučili se soudním výrokem „žádná strana nemá vůči druhé žádné pohledávky“, Alexandr nevěřil tomu, že je otcem Boaze a Ilana ho odmítla přesvědčit testem. Alexandr Gideon, profesor sociologie, poté odjel do světa budovat svou kariéru a Ilana si po čase našla jiného muže, Michaela Somma.

Už ve druhém dopise Alekovi Ilana správně předpovídá svůj směr. „Od tohohle dopisu pro mě není a nebude cesta zpátky.“ Zpočátku je vztah bývalých manželů plný nenávisti, zrady, bolesti, dopisy jsou plné ironie, posměšků a vzájemného zraňování. Není se čemu divit, ať chceme nebo nechceme, ať se snažíme sebevíc, rozvod manželství je bolestivá záležitost, která zraní naši sebeúctu, nabourá úctu k tomu druhému. S rozvodem se prý člověk vyrovnává hůř než se smrtí blízkého člověka.

Na začátku románu si samozřejmě uděláme o jednotlivých postavách určitý obrázek, ten se ale postupně mění. Kdo je zprvu dobrák, se záhy změní v krutého a nudného náboženského fanatika. Z hysterické nymfomanky se stane oduševnělá žena s hlubokým niterným prožíváním a silným altruistickým cítěním. Z agresivního Boaze je rázem pacifista. Z upjatého a racionálního mrzouta je nakonec ušlechtilý rezervovaný stárnoucí muž plný citu.

Čím víc se Ilana s Alekem na dálku sbližují, tím víc si čtenář říká: „Jak tohle skončí?“ Vzniká zvláštní napětí, které ale od určité chvíle opadá — konec je totiž předvídatelný, v této kauze neexistuje jiné řešení. „Smrt mu teď připadá ne jako hrozba, která se nad ním vznáší, ale jako událost, která se v něm už dlouho připravuje.“

V určité chvíli příběh zacvakne. Možná nás napadne Jungův pojem „synchronicita“. Boazovo agresivní chování má spojit síly matky a otce, navázat po sedmi letech spojení, sblížit je tak, aby se nakonec dozvěděli, že se vlastně loučí. Dva zdánlivě nesouvisející příběhy se protnou v podstatě ve stejném čase.

V řeči psychologů by se dalo říct, že dítě vykazuje konkrétní symptom z určitého důvodu, v tomto případě jde o to uzavřít kruh a dokončit příběh. Vztahy rozpadlé rodiny byly stále silné, živé, afektivně obsazené, neukončené. Někdejší manželské vazby stále držely oba protagonisty v šachu. Proto musel být Boaz problémové dítě, proto Ilana musela napsat Alekovi a otevřít staré rány — aby se právě ony mohly zacelit a bývalí manželé se pohnuli z místa. Je to ale bolestivý proces, Ilana s Alekem se vzájemně vystavují nelítostné kritice a oba ji statečně snáší, čím víc si vyjasňují svoje stanoviska a minulá rozhodnutí, tím méně se na sebe zlobí, tím více si odpouštějí a tím mírnější slova volí.

Jejich sbližování má mnoho vedlejších následků, ať už příznivých (pro sebe samé), či velmi nepříjemných (pro ostatní blízké), nápravných (pro syna) i destruktivních (pro současné Ilanino manželství). I přesto Ilana s Alekem nastoupí tuto nebezpečnou cestu. Musí. Něco je totiž nutí.

V Ozově epistolárním románu se opakuje téma úplného odevzdání se do rukou druhého: „Tak vidíš, Aleku, teď jsme úplně všichni v tvých rukou. Dokonce i moje malá dcerka. A ty s námi udělej, co chceš.“ Ilana s Alekem si v dopisech vyměňují základní otázky, na které potřebují odpovědi. A pravdivé odpovědi. Někdy tím dokonce manipulují s druhým a podmiňují další události. „Pamatuj si jen: ještě jedna lež — a nedostanete ode mě nic; ani odpověď, ani peníze.“ Oba pouštějí fantazii na špacír, když si představují toho druhého, a zároveň se uvádějí na pravou míru, zprostředkovávají jeden druhému realitu, bourají snové představy z minulosti a hrady z písku budoucnosti. City milostné i přátelské se často překrývají s city mateřskými. Ozovy popisy postav i dějů jsou poetické i kruté a zároveň velmi fyzické a konkrétní. „... jak truchlí netvor? Ramena se zvedají v rychlém škubavém rytmu a hlava se křečovitě natahuje dopředu a dolů, jako když kašle pes. V břiše to vrtá a svírá se a hlasitý dech se mění v sípavé chroptění. Jakési mužské porodní bolesti. Netvor se dusí zuřivou nenávistí k vlastnímu bytí, svíjí se zvířecími křečemi.“

Vedle roviny osobní je v románu důležitá právě i stránka politická a náboženská. Román se odehrává v roce 1976. Alexandrovo profesní téma je náboženství, svatost, fanatismus. Michelův život je Tóra. Alexandr Gideon je na straně Arabů, Michel Sommo je sionista, rozhodně na straně samostatného a svobodného Izraele. Gideon bojoval v izraelsko-arabských válkách. Sommo je pro mírové řešení konfliktu o území. Sommo Alexandrovi píše: „Dejme tomu, že možná jste velký advokát Arabů a odpůrce Izraele, ale arabskou krev jste proléval jako vodu ve válkách a jistě i mezi válkami. Zatímco já, tak řečený nacionalista a extremista, jsem neprolil krev po celý svůj život... Ale co se nestalo? Vy jste považován za velmi soucitného, liberálního a humánního, a já za krutého fanatika.“

Jak by se podle Michela mohl dlouhodobý konflikt vyřešit jinak než vojensky? Skoupit pozemky, na kterých žijí Palestinci, a znovu je prodat Židům. Každopádně Michel Sommo je zastáncem dogmatu Izrael pouze pro Židy. V tom spočívá jeho fanatismus. A také v tom, jak říká Boaz, „že všichni musejí být přesně jako ty, a kdo ne, ten u tebe není člověk. Já jsem u tebe chuligán, Ilana je u tebe malé dítě a Arabi jsou u tebe zvířata... Všecko dobré, cos udělal pro Ilanu, pro mě a pro stát, Micheli, není dost dobré, dokud každému nedovolíš žít jeho život podle svého.“

Je přirozené soucítit se slabšími, slabost ale nemusí být zřejmá na první pohled. Ilana a Alexandr se nejprve zdají opravdu silní, sebevědomí a odhodlaní, zatímco Michel je slabý. Ilaně a Alexandrovi ubírá na síle jejich vzájemný, dosud silný vztah a Alekova nemoc. Michelovi naopak na síle přidává jeho neotřesitelná morálka zkonstruovaná z pevných sítí židovského náboženství, jeho Tóra. Proto nakonec přejeme vztahu bývalých manželů, i když byl pro ně samotné v celé svojí vášni a lásce zhoubný a smrtící.

Amos Oz: Černá skříňka. Paseka Praha—Litomyšl 2010.