Vždycky mě fascinovaly knihy typu Jak se co dělá nebo Rozum do kapsy. Sice jsem je nevlastnila, ale všímala jsem si jich na návštěvách v cizích knihovničkách nebo v knihkupectvích. Byly pro mě takovou nadějí vzadu v hlavě: až jednou nebudu vědět, jak funguje svět, jak se co dělá, žádný strach, existují tyto skvělé knihy, ve kterých je vše vysvětleno.

S těmito knihami je dnes ámen. Jsou zastaralé a málo tekuté. Knihovničku má sice ještě každý, ale počítač je vždycky blíž. Vyguglovat se dnes totiž dá úplně všechno: nejen informace a služby, ale i život. Chcete vědět, co vás čeká? Online kartář nebo astrolog jsou ready říct vám, jak to všechno bude.

Chcete vzrůšo? Lepé děvy zvedající tričko na povel jsou nonstop daleko i blízko k dispozici splnit vaše přání. Chcete vztah? Jděte na online seznamku. Chcete dítě? Naklikněte e-shop s dětmi. Nemusíte u toho všeho ani zvednout zadek ze židle... Tak rychlá je cesta k astrálnímu štěstí, lépe řečeno e-štěstí.

V Německu jsem měla vietnamského spolubydlícího, který miloval tzv. dema neboli demonstrace, videonávody. Například mi vyprávěl, že na youtube shlédnul všechna dema, jak se loupe banán. Tato činnost má různé aspekty a zákruty: loupat od špičky, ve které je prý jed, protože do banánu ještě na stromě před exportem kousl had (tvrdí moje sestra), nebo z té druhé strany, od stopky, kterou to jde ale ztuha. Taky se to dá dělat přesně tak, jak to dělají opice, to je prý nejefektivnější.

Na počátku svého pobytu v Evropě se Linh cítil v mnoha věcech nejistý a chtěl prostě všechno dělat správně: loupat banán, snídat, trávit večery, milovat a přemýšlet o lásce. To jsou bezesporu důležitá témata, která zajímají každého z nás od té doby, co je svět světem. A proto je nutné o nich mluvit, vyměňovat si zkušenosti a rady. A od té doby, co je internet internetem, máme tyto studnice moudrosti na dosah několika kliků. Bál se zeptat, a tak dělal co? Gugloval.

Když jsem se ho zeptala, jestli se zamyslel nad tím, kdo všechna ta videa natáčí a jací lidé asi tak mají čas a chuť odpovídat na fórech s tématy „láska, sex a něžnosti“ a jinými, pokrčil rameny a řekl něco o chytrých Evropanech, kteří ví, jak na to.

Načež přišla další spolubydlící, Němka. Ta se zapojila do naší diskuse s tím, že využívá všechna možná fóra. Když jí například po rande dojde podivná esemeska od muže a nedokáže ji rozkódovat, rychle ji přeloží a hodí na hetexted.com a celý svět, respektive podobným způsobem zoufalé ženy, je připraven jí pomoct zanalyzovat poselství toho bídáka.

Když neví, jak se něco pere nebo dělá v domácnosti, ptá se na fragmutti.de (zeptejsemamky.de). Téměř jakékoli otázky pak zodpoví miliarda věčně nalogovaných na gutefrage.de (dobráotázka.de) a jiných fórech. Nedávno prý byla v horách s kamarády a byla hrozně nervózní, protože tam nebyl signál a nemohla si tak guglovat důležité otázky, s nimiž se tam vnitřně potýkala.

Zeptala jsem se jí, proč se nesvěřila kamarádům. Řekla mi, že se styděla a přece je nebude otravovat. Cílem přece bylo užít si pěkný víkend a ne řešit banality, které jí jdou na mysl. Jenže člověk je oboje: nejen krásně blýskavá chodící touha po pěkném víkendu, ale taky umaštěný pytel plný banalit plujících hlavou.

S tím souvisí také novodobá obsese všechno zjednodušeně hodnotit palci, hvězdičkami či procenty. Existují lidé, kteří než jdou do kina, kouknou, kolik má daný film procent od chytrých lidí, kteří rádi klikají. Někteří lidé zase odmítají vkročit do hospody, která na webech/aplikacích k tomu určených nemá dost palců, hvězdiček či pochvalných hodnocení/recenzí. (Jednou jsem na německém hodnotícím našla dokonce recenzi na tyčinku na rty na jednu stránku A4.)

Zavání to všechno jistou předvařeností — strachem zkusit něco nového, něco neznámého, něco, co ještě nikdo nezhodnotil, něco, co ještě nezanechalo žádnou stopu na Googlu. Zkrátka otevřít se něčemu.

No a proč o tom píšu? Nedávno jsem sama sebe přistihla, jak do Googlu klapu něco ve smyslu „co dělat, když“ (i Češi už mají spoustu skvělých fór, kde lidi „všechno ví“) … a zatrnulo mi. Mít všechno během pár kliknutí, nechat se navigovat z jasně daného bodu A do bodu B, hledat na složité otázky jednoduché a jednoznačné odpovědi, být nonstop online v pavučině plné tekutých sdělení...

To je digitální demence v praxi, projevy rozhárané mysli toužící po umělých konceptech, křečovité zachycení něčeho, co je z podstaty prchlivé, nedostižné.

Hledáme nějaké orákulum, které dává zdánlivě zaručeně zaručené odpovědi na otázky typu: když mi týpek neodepsal na esemesku už tři dny, znamená to, že je to kretén a že mě nechce? Kdo z vás na netu to ví? Dost možná to neví ani sám týpek! Ve skutečnosti jen potřebujeme sdílet emoci, s níž nechceme být sami, máme strach si ji přiznat a řešit s těmi, kterých se týká (anebo ji prostě nedokážeme nechat plavat a neřešit).

Jenže nikdo z nás nemá recept na život. A nikdo z nás vlastně neví, co dělá. Všechno je vždycky tak trochu jinak, než si myslíme. Vítejte ve světě zmatených štěňátek!