Když se řekne hacker, většině lidí se nejspíš vybaví buď někdo, kdo se nabourá tisíce lidem do schránky, nebo nějaký vtipálek, který sice neshromáždí citlivá data, ale minimálně pár jedincům trochu znepříjemní život.

Ráda bych se zaměřila na druhou skupinu, jelikož ta většinou nemá za cíl někomu ubližovat.

Být mladým hackerem je skoro totéž jako být jakýmkoliv jiným rebelem proti zaběhnutému řádu společnosti, se všemi kontroverzemi. Vidíme-li sprejera v akci, pomyslíme si, že je to vandal, který ničí zdi, které mu nepatří — ale stejně tak se můžeme těšit z umění, které na nich vytvoří a dodá tak exteriéru lepší kabát.

Podobně tomu bylo u skupiny Ztohoven, která v roce 2007 napadla televizní vysílač a divákům se tak v pořadu Panorama dostalo pohledu na rozrůstající se atomový hřib uprostřed českých hor. Někteří začali panikařit, že přišla atomová válka, jiní při pohledu na obrazovku usoudili, že krajina po atomovém výbuchu nemůže takhle věrohodně vypadat a příhodě se nanejvýš zasmáli. Soud nakonec zprostil celou skupinu obžaloby.

Stejně jako bylo poučením z příběhu Ztohoven to, že nemáme slepě věřit tomu, co vidíme v televizi, i v případě hackerství se dají najít paralely.

↗

V hackerech nemusíme vidět jen potenciální nepřátele, ale třeba i někoho, kdo se nám snaží sdělit, že bychom si měli počínat opatrněji. Foto archiv GV Advocacy

Když v lednu roku 2011 proběhl útok na portál ŠkolaOnline, kde některé školy shromažďovaly absence a klasifikace žáků, skoro se zdálo, že někteří žáci si na konci ledna neodnesou domů vysvědčení. Školy však naštěstí měly data uložena na více místech, takže se katastrofa nekonala. Co by se ale stalo, kdyby byť jen jediná škola příliš důvěřovala portálu a data si nezálohovala? Nemuselo by ani dojít k hackerskému útoku; stačilo by, aby provozovatel ukončil činnost webu.

Na University College London došlo v minulém týdnu k napadnutí hromadné adresy studentů, v důsledku čehož druhý den ráno měli studenti v poště zhruba tři tisíce nepřečtených mailů.

Část z nich tvořily zprávy od samotných studentů s mottem Bello (jak se ostatně pojmenovala celá tato akce), část byly falešné e-maily od rektora, které oznamovaly jeho rezignaci, a mezi posledními byly uvítací zprávy od jednoho pornoserveru a mailing listu UKIPu. Problém se naštěstí hned ráno odstranil. Podle neověřených drbů stáli za napadnutím systému nějací studenti informatiky.

Hackerské vtipy, s jakými se setkáváme, nám mohou vysílat dvě různé zprávy: Buď si umíme vychovávat tak dobré jedince, kteří dokáží přemoci naše zabezpečení, nebo naopak příliš podceňujeme bezpečnost na síti, čehož je snadné zneužít. Ve skutečnosti je tedy dobře, že k hackerským útokům dochází, neboť si tím neustále ověřujeme, jestli jsme připraveni na vážný výpadek, ať už ho spáchá kdokoliv nebo cokoliv.

Hromada lidí bohužel podceňuje bezpečnost a spolehlivost jistých serverů, což může vyústit v získání cenných dat nebo naopak v jejich ztrátu. Zrádný je v tomto ohledu především populární Facebook, kde již několikrát došlo k nalákání uživatelů do různých skupin, které byly nakonec přejmenovány a jejichž členové byli využiti v marketingu. Co by se ale stalo ve chvíli, kdyby Facebook znenadání ukončil činnost? Kolik lidí by přišlo o kontakty, fotografie, dokumenty a jiné důležité věci?

Nehledejme tedy v hackerech vždy potenciální nepřátele, ale třeba někoho, kdo se nám snaží sdělit, že bychom si měli počínat opatrněji.