Ztohoven brojí proti kontrole a doložili nutnost jejího zpřísnění
Roman SikoraDalší guerillová akce Občan K. umělecké skupiny Ztohoven budí opět zdání kontroverznosti a dobře cílené provokace. Moc se toho ale o ní neví. A příliš to nevysvitlo ani z prezentace projektu.
Guerillové akce ve veřejném prostoru umělecké skupiny Ztohoven budí pozornost už léta. Jejich nejslavnějším dílem je bezpochyby projekt Mediální realita, v rámci něhož se nabourali do pořadu Panorama na ČT2 a nechali před očima užaslých diváků vybuchnout v Podkrkonoší jadernou nálož. Za tento čin jim měl hrozit trest až tří let odnětí svobody, ale skončilo to jen pokutami a cenou 333 od Národní galerie a ČEZ.
Pozornost ovšem vzbudily i jejich projekty předchozí. Otazník nad Hradem nebo Znásilněný podvědomí, v rámci něhož Ztohoven v průběhu noci přelepilo v pražském metru sedm set reklamních ploch plakátem s velkým otazníkem, aby upozornilo na to, jak moc jsme všichni obtěžováni a manipulováni reklamním průmyslem.
Nyní přišli Ztohoven s další akcí. S kafkovsky vyznívajícím Občanem K, který se dá ale také přečíst jako „občanka“, klíčový bod projektu. A opět na hraně zákona a zase se zaměřují na společensky ba politicky ožehavé téma. Stále vzrůstající kontrolu nejen veřejného prostoru, ale také našich soukromých životů, které umožňují především nové technologie.
Několik členů Ztohoven se rozhodlo změnit si identitu a zfalšovat občanské průkazy. Šest měsíců s nimi pak žili, cestovali, odvolili a dokonce se i oženili. Bez problémů. Nyní výsledek této radikální performance prezentovali v galerijním prostoru na Králodvorské ulici v Praze. Ovšem v podobě, která je těžko akceptovatelná. A hlavně nepochopitelná.
V zatemněné místnosti jsou všeho všudy tři objekty. Obrovský ocelový válec, na němž jsou vystaveny občanky fiktivních osob a v asi dvaceti jazycích vyražena promluva Občana K. z manifestu, který je jako jediný cosi konkrétnějšího sdělující dokument vyvěšen na zdi proti vchodu. Jednu ze zdí zakrývá velké plátno, na němž se promítají pozvolna se prolínající tváře jednoho aktéra projektu v tvář druhou a třetí. Ve výklenku se pak ještě krčí pákový děrovací přístroj nazvaný Inkognitor s přiloženým návodem, kterak si do občanského průkazu vyrazit díru v místě, kde je fotografie.
Ve výsledku je to seskupení chudičké a vlastně nicneříkající. Proměňující se tváře jsou vlastně jen ukázkou zdařilé počítačové deformace obličejů a jejich prolnutí. Pokud se někdo chce dozvědět detaily, je odkázán na to, co se dozví z médií. Výstava mu o tom nesděluje zhola nic. Jakoby byla spíš předehrou, vnadidlem k dokumentárnímu filmu, který má o celém projektu vzniknout a anabázi zevrubně pojednat.
Přestože se Ztohoven tradičně nedá upřít notná dávka odvahy, zdravé radikality, provokativnosti a dobrých úmyslů, není se možné, jako u předchozích projektů zbavit dojmu, že jsou tak trochu partou adrenalinových sportovců, potažmo umělců. A není možné zcela rozlišit, co je prvotní. Zdali vůle zásadně pojednat společensky ožehavé téma, anebo si riskantně zařádit. Obě složky se mohou samozřejmě vhodně doplňovat. Ale zdá se, že v tomto případě to tak zcela není.
Ve svém manifestu k projektu Občan K. Ztohoven upozorňují na všudypřítomnou a stále bytnějící kontrolu našich životů a na nebezpečí zneužívání záplavy informací mocenskými strukturami. Dokonce s odkazem k nacismu a k holocaustu. Jejich guerillová akce, alespoň podle kusých informací, které pronikají navenek, demonstruje ale spíš něco zcela jiného. Že kontrola v mnohém drhne a je nedokonalá.
Výsledkem celého tohoto podniku pak bude nejspíš volání po jejím utužení, zejména z úředních či mocenských míst. Protože co kdyby stejnou věc provedli nějací teroristi a jiné smrtelně nebezpečné bacily. Nakonec už teď se proslýchá, že by měly být hlasy členů Ztohoven, kteří se pod falešnou identitou účastnili voleb, anulovány. Jen je otázkou, jak se pozná které. Ale možná, že by se právě z toho mohlo zrodit konečně něco konkrétnějšího a adresnějšího ke zvolenému tématu. Kdyby se právě jejich hlasy daly snadno dohledat.
Atomový hřib v Podkrkonoší na televizní obrazovce byl před třemi lety činem zcela radikálním a zásadním. Souzněl s tématem. Byl jasným gestem. Také gestem vzdoru vůči establishmentu, nejen tomu mediálnímu. Zasáhl společnost a moc v jednom z jejích neuralgických bodů — v médiích. Občan K. zatím nezasáhl nic.
I kvůli zpackané expozici, i kvůli tomu, že Ztohoven se po zkušenostech s mediální realitou, kdy své jasně srozumitelné gesto výroky v médiích bezděčně stále více nivelizovali, zdráhá komunikovat s médii. Paradoxně by to v rámci tohoto projektu bylo více na místě. Je totiž mnohem spletitější a zamlženější.
Ale počkejme si na film. Třeba je právě on tím základním výstupem celého projektu. Je se však možné ptát, proč s prezentací Občana K. nepočkali na jeho dokončení?