Občan K., tak nazvali členové skupiny Ztohoven svůj nový projekt. Mluvilo se o tom už déle - další akce Ztohoven! Týden před její prezentací se na jejich stránkách objevilo video s názvem Občan K., působivé, slibující, ale nikdo z něj nepoznal, o co vlastně půjde. Den před akcí pak bylo oznámeno místo: Králodvorská ulice v Praze.

V přízemí jednoho z domů otevřeli Ztohoven výstavu. Na stěně plátno, na něž se promítaly zvětšené pasové fotografie. Na jakémsi válci uprostřed bylo vystaveno dvanáct občanek. Při bližším pohledu se ukázalo, že fotky jsou na všech občankách skoro stejné. Ve vedlejší místnůstce ještě na stolku stál strojek na znehodnocování občanek, který skutečně několik lidí použilo.

A co jako? O co vlastně Ztohoven tentokrát šlo? Dávali tam k tomu obsáhlý manifest. Píší v něm o sledování, registrování, ukládání informací o každém z nás. A ptají se, jak daleko to dojde. „Kdy jindy než v této době nesmíme zapomenout na to, čemu nás učí minulost: že vše, co je zneužitelné, zneužité bude".

Dále píší: "Již nežijeme v silném státě, který nás nevybíravě usměrňuje skrze své orgány. Do našich životů prosakují daleko skrytější mocenské tlaky, které se už neopírají pouze o represivní složky státu. Nové mocenské zájmy mnohdy neznámých jednotlivců a skupin jsou sofistikovaně řízeny marketingem a reklamou, jež silně působí na pojímání nás samotných. Takto se vkrádají nezvaní hosté do 'našich domovů', vzbuzujíce dojem, že bez nich nemůžeme žít. Je možné, že jsme například pomocí vysokonákladových filmů, či masové distribuce elektroniky připravováni na okamžik, kdy naše děti dostanou při narození podkožní čip nesoucí řadu informací, které nebudeme schopni ovlivnit. Již nebudeme mít možnost kategorizovat a identifikovat sami sebe a ostatní, protože budeme neoblomně identifikováni a kontrolováni těmi nejvlivnějšími z nás."

Což je fakt. kategorizováni už jsme. Pro systém(y) jsme voliči, zákazníci, plátci, neplatiči, diváci, příjemci, zaměstnanci, chodci, cestující... Jak moc se s námi jedná podle těchto kategorií a jak často jsme podle nich nuceni jednat my? Jak moc už tak o sobě mluvíme, myslíme a druzí mluví a myslí o nás?

Jsme účastníci výběrového řízení, které personalisté, či jejich počítače, podle kombinace kategorií, do nichž spadáme, roztřídí na "kvalitní" a "nekvalitní". Jak je možné, že takto se již běžně hovoří v médiích, která by nám měla pomáhat myslet?

Jsme chudí a bohatí (a je těžké říci, co je horší). Jsme... A najednou nejsme.

Co nám řekne zpráva: „Automobil zn. XY přejel chodce?" Co kdybychom se dozvěděli, že právě byl přejet pokrývač, který sbíral pohlednice z Krkonoš, jeho nejoblíbenějším jídlem byly palačinky s ostružinovou marmeládou a v dětství měl nejraději večerníčky o Maxipsu Fíkovi? Nejsou ty informace mnohem důležitější?

Na druhou stranu i tyto informace se už někde shromažďují. Ztohoven upozorňují na Panopticon - „vězení, kde může být uvězněný člověk vždy sledován, aniž by věděl, kdy se tak děje. Takový člověk podléhá neustále silám sebedisciplinace."

Ale nejen vězňům by mělo být znemožněno cokoli skrývat. Každý, kdo má svědomí čisté, přece nic skrývat nemusí. Skrývat se potřebují právě jen zločinci. To je koncept Panopticonu, již kdysi osvícenci aplikovaný na celou společnost. Asanace měst v 19.století byly zdůvodňovány i tím, že křivolaké uličky a temná zákoutí jsou semeništěm i útočištěm zločinu. Mohou v nich samozřejmě působit i protistátní živly. Naproti tomu může jediný fízl před vchodem do paneláku sledovat najednou tisíc lidí. Jaký pokrok!

A doba ještě pokročila. Fízlové v ulicích už ani být nemusejí. V Británii už prý mají v ulicích skoro víc kamer než lidí.

Zločincům se to jistě líbit nemůže, nám ostatním to může být jedno. Ztohoven to jedno není, protože jsou přece taky zločinci - dělají nepovolené věci, vstupují, kam nemají, někdy dokonce i poškozují cizí majetek, teď ještě znehodnotili občanské průkazy. Možná bojují jen za své zájmy, za možnost nenést zodpovědnost za své pochybné aktivity. Vědí, že už dnes se před sledovacími systémy těžko schovají.

Ale co když jsme taky nějaký zákon překročili? Vyšší rychlost, přehlédnutí v daňovém přiznání, joint, pivko před jízdou, sprosté slovo, nezaplacená upomínka. Možná už to všechno o nás někdo ví. Co když nám to jednou spočtou a zařadí podle toho do jiné kategorie?

Co když nám to narůstající sledování ze strany systému začne jednou vadit? Co když už je i pro nás pozdě se proti tomu bránit? Není už ten systém příliš mocný? Máme možnost z něj uniknout?

Ztohoven se to povedlo. Využili toho jediného, co je v občance naše vlastní, co nám nebylo přisouzeno jinými - tvář. A ty tváře si vyměnili - na počítači své fotografie upravili tak, aby připomínaly dva lidi současně a s novými identitami pak žili - dělali si řidičáky, cestovali, zakládali účty i rodiny. Anebo to jen předstírají, což ovšem není podstatné. Podstatné je, co si o tom myslí všichni ostatní. V každém případě nijak nenarušovali společenský pořádek, ani nedělali nic podloudně za noci či v převlečení jako při svých minulých akcích. Chovali se naopak jako vzorní občané. Jen při tom možná měli u sebe nesprávné plastové kartičky.

Je to angažované umění? Určitě - pokud tím myslíme umění, které se „konfrontuje se společností" a „upozorňuje na negativní společenské jevy" - nejlépe tím, že je karikuje a zesměšňuje.

Ale je to hlavně umění, protože nezesměšňuje nebo nenabourává pouze to, co se nám nelíbí na společenském systému. Protože nám říká, že hlavně my musíme přemýšlet o sobě samých a že „my všichni jsme společnost, my všichni vytváříme systém". Za to, jak bude sebe, i ostatní kategorizovat a vůbec za to, aby si uchoval identitu bude vždycky zodpovědný každý jednotlivě. Ztohoven už k tomu víc neřeknou - jediné další vyjádření od nich znělo „no comment".