Stojím v Londýně, čekám na zelenou a kolem projede doubledecker. Na něm reklama na žiletky („pocity jak žiletky žiletky mý baletky a v pustým dni pustý bradavky“) a reklama na film, cajdák o dvou rozesmátých nositelích feromonů, kterými cloumají nějaké vnitřní či vnější zápletky. Než potečou titulky, tak se zase situace uklidní a všichni půjdeme spát. Zaujme mě ale i reklama hned vedle: Love school event 2014, pod tím napsáno: Learn to love intelligently. A opět: fotka rozesmátého bruneta s plnovousem objímající blondýnu se zářivým úsměvem spokojené kobyly.

Dle webu této podivné události, na které se stanete „novým člověkem“ (abyste toho starého potkali na každém rohu) a naučíte se být „ideálním partnerem pro kohokoli, s kým se budete vídat, zjistíte jak si vybrat správného partnera a co očekávat, když potkáte konečně někoho, kdo vás skutečně zajímá“ a hlavně zaplatíte sladkých čtyřicet liber.

Jde o teoretické informace o lásce a také praktické nacvičování situací, kde vám nastrčí herce, který hraje kreténa, který vám bulíkuje nesmysly a vy se máte naučit říct: ne, děkuji, měl bys jít raději na psychoterapii než na rande se mnou. (Možná tím ale zapudíte svoji životní lásku. To se ale díky Bohu nikdy nedovíte.)

Nebo se s manželem hádáte před profíky v inteligentní lásce s Renatem a Cristiane a oni vám řeknou, proč máte chuť dát žádost o rozvod a co je obsahem onoho mraku nevyřčeného, který se nad vámi vznáší. Love School zkrátka uspokojí všechny vaše potřeby, jak jinak. Každý je totiž prý „lovable“ - milovatelný.

Jdu deštivým městem, lije už druhý den nonstop, teče mi do bot. Letní dovolená. Přemýšlím, co to asi je to „milovat inteligentně“. Moje chabé zkušenosti s tímto fenoménem, který hýbe světem, jsou totiž spíš takové, že se vzedme nějaká podivná duna, do které vstoupím, naprosto proti kejhání rozumu. Těžko říct, zdali úspěšně, protože co je v tomto ohledu měřitelný úspěch? (Pro někoho pomačkané povlečení, pro někoho společné nakládání okurek, pro někoho společné zdanění manželů.)

A teď si říkám: aha, vidíš, nedělalas to inteligentně. Dnes se všechno optimalizuje, proto telefon se nazývá „chytrý“ a prádlo je funkční. Jen ty chodíš v hadrových teniskách deštěm.

A pak čtu sobotní Guardian, kde jako na potvoru když jsem jednou za rok tady v Anglii, musí být příloha věnovaná lásce. Rozhovory s úspěšnými manželi a tak, kteří radí nikdy nevečeřet u bedny apod. Velká část čísla je ale překvapivě věnovaná seznamkám, těm novodobým bojištím hledajících nepokojných srdcí. Přijde mi pozoruhodné, že dnes převládá víra v tezi, že když jsou si lidé v něčem podobní, tak si budou rozumět.

Pokud tedy zjistím, že někdo v sobotu odpoledne rád vyráží na kole na Berounku (pozor: nikoli na Sázavu), získává tisíc bodů a dost možná je to ten Pravý, duální bytost a takové ty věci. Seznamky se spoléhají právě na princip podobnosti a nově také na plnění specifických potřeb (aneb Někdo to rád horké).

Co se bizarních seznamek týká, vybírám jen namátkou: Na své si přijdou bídáci vidící svět temně (Feeling gloomy club) anebo ti, co je vyhledávají, ale také boubelky toužící po lásce (Big is beautiful) a ti, co si na ně rádi sáhnou (bez ohledu na míru jejich vlastní boubelkovitosti). Hodně mě zaujala seznamka fungující na základě feromonů: tři noci spíte v tričku, které později odnesete na večírek plný seznámení-chtivých, kteří tričko očichají. Pak ať se děje vůle Boží.

Opravdoví romantikové pak rádi Shhh Dating, formu speed dating, tam jde o to dívat se někomu minutu do očí, bez mluvení, takové „kouknu na tebe a buď zůstaň navždy, anebo padej, odkuds přišel“. Ať už je to inteligentní nebo ne, je to šance poznat ostatní zoufalce na honu. Když se chcete přihlásit do seznamky beautifulpeople.com, budou nejdříve členové hlasovat, jestli je váš obličej dost symetrický a vaše brýle a knírek dost cool. No a pro romantiky, kteří na to jdou přes vonné svíčky a Mahlera, tu je Classic Romance.

Mind the gap, slyším v metru. Gap je ta tajemná nedefinovatelná škvíra, do které můžete spadnout, když vystupujete z metra. Můžete skončit bůhvíkde, možná v Austrálii, možná na Kamčatce, možná v černé díře, dost možná ale taky sami v sobě a svých opravdových (neinteligentních) pocitech. Jak moc je to nebezpečné, ví i v londýnském metru. A říkají to každému, kdo vystupuje.