S láskou je to zvláštní. Je pořád stejná, na rozdíl od všeho kolem. Příběhy a dramata, která nabízí, se principiálně nemění, možností variant vztahů a vývojů není moc, střídají se jen kulisy a atmosféry. Pro filmaře je to ideální látka — všichni s láskou spojené trable prožívají, v životě každého diváka nastávají milostné zvraty a nenaplněné touhy, někdy zase happyendy. Proto je takhle orientovaných filmů tolik. Mají prostě potenciál naplnit kina.

Imaginární lásky se vůbec nemažou s tím, aby naoko stavěly nějaký příběh a nějakou společenskou fasádu, aby předstíraly zájem o cokoli, co se děje kolem. Snímek se naprosto distancuje od filmové konfekce, která se sice naprosto soustředí na milostné vztahy lidí, ale snaží se vytvářet mylný dojem, že ve filmu jde ještě o něco víc, o něco reflexivního, ba dokonce zobecnitelného. Imaginární lásky jsou čistě o milostném trojúhelníku, a ničeho jiného si nevšímají. Dokonce se ani nedá mluvit o příběhu, spíše o postupném obnažení kostry.

Přitom od jednadvacetiletého režiséra by se — vzhledem k filmové tvorbě jeho vrstevníků, většinou studentské — taková absence patosu a tak razantní přímočarost snad ani nečekala. Výrazně talentovaný Kanaďan Xavier Dolan přitom už loni zaujal publikum v Cannes svým debutovým snímkem Zabil jsem svou matku, autobiografickým filmem, v němž se syrově vypořádával s obdobím svého dospívání s rozvedenou matkou a vlastním coming outem.

Jen s ročním odstupem Dolan natočil další film. Pozoruhodné na Imaginárních láskách je kromě věku režiséra i to, že řemeslně i dramaturgicky vyspělý film, který nepotřebuje být nijak šetřen vůči kritice, si sám napsal, natočil a ještě k němu vybral soundtrack. I jeho druhý snímek je ale zároveň tím, čím je sám Dolan. Tomu režisér vychází ještě více vstříc tím, že jednu z postav hraje on sám.

O příběhu není mnoho co říci, i proto jsou distribuční synopse poněkud nijaké. Prostě gay Francis, ztvárněný Dolanem, a Marie jsou dobří přátelé. Pak se seznámí s anticky krásným Nicolasem a oba se do něj zamilují, načež se jejich vztah pokazí. Nicolase ovšem nezíská ani jeden z nich. To je zhruba vše. Na celovečerní film by se to mohlo zdát málo. Leč není.

Dolan rafinovaně dávkuje lidskou krásu, zároveň spolu s jejím sílením pro oči diváka i dalších postav filmu pomalu rozpoutává jejich touhu, od nesmělé sebeanalýzy až po brutální chtíč, který nedochází naplnění, ústí ve vypjatou hysterii, která nakonec postupně upadává. Dolan dokáže vystavět důslednou anatomii lásky se všemi prvky psychických pochodů a fyzických projevů fascinace, pokusů o přiblížení se, sebeklamu, zmatku, zoufalství, vzteku a postupné letargie.

Lásku Dolan silně estetizuje, zároveň se skrze formální vynalézavost hlásící se k tradici observačního dokumentárního filmu pozorně věnuje fyzické mikro-rovině celé věci. Všechny psychologické procesy nachází zejména v drobných gestech, v takřka neznatelných posuncích a grimasách.

Dolan ale psychologii postav nijak nerozpracovává. Jejich charaktery určuje na samém začátku. Francis je ostýchavý a nejistý homosexuál, Marie je silná neurotička, Nicolas senzitivní narcis. Nic víc ale není potřeba vědět. Imaginární lásky se snaží mluvit hlavně vytříbenou vizualitou. Pracují s barevnými filtry, zpomalenými záběry, od kontextu oproštěnými kompozicemi, promyšlenou dramaturgií barev jednotlivých scén.

Imaginární lásky zobrazují prchavost milostného prožitku, zároveň ale jeho opravdovost. Přitom se soustředí pouze na tento aspekt lidské existence, nevyužívá subtilní milostný příběh ani jako „povinnou“ výplň nebo jako alibistickou kostru tam, kde vlastně není co říct. Nabízí se proto otázka, zda po takto formálně a obsahově soustředěném filmu má smysl o lásce ještě něco točit. Natož se na to pak dívat.

Imaginární lásky. Xavier Dolan. Kanada, 2010. 95 minut