Život nám byl dán a po nějaké době nám bude zase odebrán. Není to nespravedlivé, není to smutné, je to jen realistické. Mezi tím jsme nuceni žít a doprovází nás starosti i krásy, ale hlavně všudypřítomný čas. Ten nás mění v lepší i v horší. Mění nám duši, tělo a nakonec nás pošle do nekonečného světa, který na nás už od narození čeká a čím dál hlasitěji volá. Přijdeme na svět a osudovost, náhoda nebo něco nadsmyslového nás začne řídit.

Když přijmeme tuto skutečnost, máme pak dál ovšem na výběr, jak se ke své existenci postavíme, jaký zaujmeme postoj vůči životu. Můžeme si vybrat, čím budeme, jak budeme žít, trávit svůj čas, jestli budeme vzhledem k světu optimističtí či negativní. Naším rozumem a silnou vůlí můžeme být, čím budeme chtít. Máme jen jediného protihráče, čas. Se dnem a nocí, lidskými potřebami, zvyky, které si svět vypěstoval, a z kterých se zrodil člověk, jsme se zrodili my všichni kolem, díky času. Nedílnou součástí naší existence je čas. Ten je ukryt v našem těle, duši, v každé věci kolem nás.

Ukrývají se v nás starci a stařenky

Čas je nám pomocníkem ale i vrahem, léčí naše problémy, díky němu můžeme duševně růst, ale i padat dolů. Jedním z projevů času na našem těle je stárnutí. Stáří čeká na každého, je ukryto v novorozenci stejně jako v starci. Stárnutí je fyzické vyjádření času na lidské bytosti. Smrt byla vždy nejdůležitějším existenciálním problémem, byla zakončením snahy lidské vůle něco v životě dokázat.

Ukrývají se v nás starci a stařenky, ale my „živí“, mladí je neslyšíme, protože jsou ještě příliš daleko, myslíme si, že je zbytečné o nich přemýšlet. Starý člověk je naplněn celým svým prožitým životem a svou moudrostí, kterou za svůj život nabyl. Je příkladem pro ostatní a musí se těšit úctě, musíme o něj pečovat. Dívá-li se někdo špatně na staré lidi, nechápe, co je člověk, nemůže rozumět své vlastní cestě.

Stáří je pro nás vzorem, je to lidství před svým koncem a je nejsmutnější vidět staré lidi, kteří nic nepochopili. Denně vídám důchodce a mám z nich většinou dobrý pocit, mají spoustu za sebou a cítím z nich klid. I fyzicky jsou pomalejší, jako by jim něco pomáhalo být ve svém klidu, nutilo je se zamýšlet na lavičkách, odpočívat hodiny v parcích. Tajně se můžou smát rychlosti a nerozhodnosti mladých, oni si vším prošli, a svět pozorují zkušenýma očima. Jsou viditelným a stále přítomným znamením, že jednou už nebudeme tak aktivní. Toho se bojíme, lekáme, s tím si nevíme rady.

Ve starém člověku je kousek světové historie, má v sobě malý dílek světového času, který patří jen jemu. Lidský život je výjimečný, jedinečný a starý člověk v sobě uchovává tuto jedinečnost — ne mládí, ale stáří. Jak se začne lidský život uzavírat, hledí se právě na toto období. Mladost v sobě obsahuje znaky nerozhodnosti, má v sobě svůj vývoj, a výsledky tohoto vývoje vidíme právě na koncích životů. Už si nevzpomenu, kdo řekl že: „Dítě je nic“, ale pokud toto tvrzení bereme v úvahu, každý si lehce domyslí, co znamená starý člověk. Koho nenutí ptát se na život a na moudré rady? Jakoby každá vráska byla znamením tohoto zušlechtěného stavu člověka.