Život nám byl dán a po nějaké době nám bude zase odebrán. Není to nespravedlivé, není to smutné, je to jen realistické. Mezi tím jsme nuceni žít a doprovází nás starosti i krásy, ale hlavně všudypřítomný čas. Ten nás mění v lepší i v horší. Mění nám duši, tělo a nakonec nás pošle do nekonečného světa, který na nás už od narození čeká a čím dál hlasitěji volá. Přijdeme na svět a osudovost, náhoda nebo něco nadsmyslového nás začne řídit.

Když přijmeme tuto skutečnost, máme pak dál ovšem na výběr, jak se ke své existenci postavíme, jaký zaujmeme postoj vůči životu. Můžeme si vybrat, čím budeme, jak budeme žít, trávit svůj čas, jestli budeme vzhledem k světu optimističtí či negativní. Naším rozumem a silnou vůlí můžeme být, čím budeme chtít. Máme jen jediného protihráče, čas. Se dnem a nocí, lidskými potřebami, zvyky, které si svět vypěstoval, a z kterých se zrodil člověk, jsme se zrodili my všichni kolem, díky času. Nedílnou součástí naší existence je čas. Ten je ukryt v našem těle, duši, v každé věci kolem nás.

Ukrývají se v nás starci a stařenky

Čas je nám pomocníkem ale i vrahem, léčí naše problémy, díky němu můžeme duševně růst, ale i padat dolů. Jedním z projevů času na našem těle je stárnutí. Stáří čeká na každého, je ukryto v novorozenci stejně jako v starci. Stárnutí je fyzické vyjádření času na lidské bytosti. Smrt byla vždy nejdůležitějším existenciálním problémem, byla zakončením snahy lidské vůle něco v životě dokázat.

Ukrývají se v nás starci a stařenky, ale my „živí“, mladí je neslyšíme, protože jsou ještě příliš daleko, myslíme si, že je zbytečné o nich přemýšlet. Starý člověk je naplněn celým svým prožitým životem a svou moudrostí, kterou za svůj život nabyl. Je příkladem pro ostatní a musí se těšit úctě, musíme o něj pečovat. Dívá-li se někdo špatně na staré lidi, nechápe, co je člověk, nemůže rozumět své vlastní cestě.

Stáří je pro nás vzorem, je to lidství před svým koncem a je nejsmutnější vidět staré lidi, kteří nic nepochopili. Denně vídám důchodce a mám z nich většinou dobrý pocit, mají spoustu za sebou a cítím z nich klid. I fyzicky jsou pomalejší, jako by jim něco pomáhalo být ve svém klidu, nutilo je se zamýšlet na lavičkách, odpočívat hodiny v parcích. Tajně se můžou smát rychlosti a nerozhodnosti mladých, oni si vším prošli, a svět pozorují zkušenýma očima. Jsou viditelným a stále přítomným znamením, že jednou už nebudeme tak aktivní. Toho se bojíme, lekáme, s tím si nevíme rady.

Ve starém člověku je kousek světové historie, má v sobě malý dílek světového času, který patří jen jemu. Lidský život je výjimečný, jedinečný a starý člověk v sobě uchovává tuto jedinečnost — ne mládí, ale stáří. Jak se začne lidský život uzavírat, hledí se právě na toto období. Mladost v sobě obsahuje znaky nerozhodnosti, má v sobě svůj vývoj, a výsledky tohoto vývoje vidíme právě na koncích životů. Už si nevzpomenu, kdo řekl že: „Dítě je nic“, ale pokud toto tvrzení bereme v úvahu, každý si lehce domyslí, co znamená starý člověk. Koho nenutí ptát se na život a na moudré rady? Jakoby každá vráska byla znamením tohoto zušlechtěného stavu člověka.

Na druhé straně staré lidi zatracujeme a nechceme s nimi mít nic společného, můžou nás dráždit svou pomalostí, zevnějškem, zdánlivou neschopností. Stáří lidé nám svým zjevem neustále připomínají, že jednou ztratíme naši aktivitu a živost. Bojíme se toho a lekáme. Dáváme od stáří ruce pryč, jeví se nám obávaným, vzdáleným, sami se přesvědčujeme, že s ním nemáme nic společného. Odklon od problémů spojeným se stářím nepřináší klid nám samotným i celé naší společnosti.

Stáří k nám přichází, nezváno, ovšem každý se s ním může spřátelit, přijmout jej výsostně a hrdě. Strach před stářím a smrtí je jedním z nejdůležitějších předpokladů zvládnutí života. Pokud člověk svůj život „jen tak prožívá“, sám k sobě přivolává své nespokojené stařectví a smrt. Můžeme spatřit tuto životní nečinnost i na velmi mladých osobách, lidech bez vůle, prozřetelnosti, rozumnosti. Bát se smrti je pošetilé vzhledem ke krátkosti života, který máme. Tento strach je iluze. Za smrtí nás čekají tisíce, miliony let a tyto roky byly i před námi; a co jsme my, kteří tu žijeme jen nějakých sedmdesát let? Statečnější je ten, kdo hrdinsky umírá, než ten, kdo má před sebou ještě dlouhý život. Naštěstí je k nám příroda spravedlivá a čas nám určila dobře. Kdybychom měli žít dvě stě let, žili bychom lépe? Bylo by stáří méně bolestivé? Stáří má i své výhody, člověka opouští chuť tělesných rozkoší, člověk může vzpomínat na krásné a šťastné dny ve svém životě.

„Lehčí je stáří těch, kteří mají úctu a lásku mladých“ (Cato starší)

Rodičové většinou zralí k rodičovství nebývají, samotný jejich vztah bývá bez důvěry, harmonie. Do tohoto prostředí tedy rodí děti a nějakým způsobem je vychovávají. Nefunkční pouta, která se měla vytvořit ve vztahu rodičů, se na dítě přenesou. Děti jsou většinou nevyrovnané z nevyrovnanosti svých rodičů, kteří na své potomky přenáší veškerou svou osobnost, a v dítěti vytváří určité špatné vzory.

Pokud v malém dítěti nepěstujeme citovou stránku, nemůžeme se divit chladného vztahu v budoucnu. Cit, tolik vzdálený od mnohoučenosti, po které dnes dychtí dnešní ctižádostivci, je na obtíž, odkládá se stranou. Jedním z důvodů může být neviditelnost citu, nemůžeme se jím pochlubit jako třeba svým autem. Další je neschopnost vůbec cit cítit, tato neschopnost pramení ze špatné výchovy, špatných vzorů, slabé vůle, ale i nechuti k samotné citlivosti. Cit je příliš osobní, objevuje se u jedinců, kteří umí být sami, protože jen v samotě (nebo v přítomnosti milující osoby) působí na osobnost a duši. Neustálá potřeba být s druhými lidmi a matírier kolem nás nám mohou ubírat vlastního rozvinutí citové složky. Bez citovosti a také bez lásky k lidem se nemůžeme stát opravdovými lidmi, neumíme zdůrazňovat naše jedinečné rozdíly, které nás odlišují od zvířat a rostlin.

Vše svědčí pro to, že dnešní rodina ztratila svůj výrobní pospolitý charakter a stala se pospolitostí spotřební, ve vyhraněných formách konzumní. A funkce výchovné a emocionálně nosné? Jsou někde jinde. Děti a mladí lidé mají mít úctu ke starším. Říkáme jim to ve škole, někdy v rodině. Rozhodně o tom hovoříme v rozhlase, televizi, píšeme o tom na stránkách deníků. Ale kdy, kde a za jakých okolností se dítě a mladí setkávají se starým člověkem? Co vědí o stáří a chtějí něco vůbec vědět? Jsou přece zaměstnáni tolik sami sebou, mají množství problémů i pseudoproblémů, zájmů a málo času. Totéž vidí u svých rodičů.

Na proměnách hodnot v průběhu lidského života jsou hodnoty a názory starých lidí viditelnější. Starý člověk nedbá tolik o vnější věci, jako člověk mladý. Sama staroba upozorňuje staré lidi na fakt, aby se věnovali sobě. Nemoci a neduhy s ním spojené pomáhají stavět do centra pozornosti sama sebe. S tím ovšem můžou přicházet i hluboké osobní krize nenaplněnosti života a počítání promarněného času.

Proto je velkým omylem dnešní nezájem o psychiku starých lidí. Více, než si myslíme, totiž jejich problémy souvisí s těmi našimi, ještě blíže jsou nám jejich starosti. V přípravě na stáří můžeme změnit své dosavadní životy k správnému směru. V důchodu si lidé vzpomínají na své přání a sny, a někdy se jim začínají opět věnovat a navracet se k nim. Během svého pracovního života neměli, anebo možná nechtěli mít čas na to, co je skutečně baví a čím by se ze svého srdce chtěli opravdu stát. Staří lidé mají přece jen více společných, opravdu hodnotných věcí než mladí.

Krize výchovy plodí krizi vztahu rodičů a dětí

Vinu na skutečnosti špatně prožitého života vidím i na společnosti, která nepřispívá k oduševnění jednotlivce, ke skutečnému zájmu o jednotlivého člověka. Svět reklam, všudypřítomných zbytečných potřeb neuvěřitelně útočí na lidskou psychiku. Dalším ohrožením klidného vplutí do západu života je samotná proměna člověka. Člověk se mění, a tak se dá pochopit psychika starých lidí, kteří nemají stáří podobné jako většina. Jsou uzavření, nespokojení, nevrlí. Výsledkem života je stáří, a pokud jde o člověka vnímavého a citlivého, oduševnělého, není se třeba divit se i extrémům. Množství informací, otázky jak žít, jak se chovat, jaký být, nemusí přestat útočit nikdy. Starý člověk má navíc tu nevýhodu, že je tlačen časem.

A protože jsme lidé různých povah a vlastností, stavíme se k problému stárnutí různě. Když se narodí dítě do rodiny, je to důvod k velké radosti, je na světě další člověk a rodičům se začínají plnit životní cíle. Své dítě budou vychovávat nejlépe, jak umí, budou do něj sami vkládat své životy. Je přece samotným smyslem života jej zachovat za každou cenu. Děti dospívají a rodiče stárnou, slábnou, rodičovská role ustupuje a snaha dítěte stát se člověkem sílí.

Rodičové začínají pociťovat, že svou rodičovskou úlohu nezvládli, nebo naopak ano, a můžou mít pocit naplnění toho nejvyššího stupně. Velkou roli na vztahu rodiče a dítěte má výchova. Pokud byli rodiče na výchovu dostatečně zralí, dítě si přáli z té největší lásky, žili v harmonickém vztahu plném důvěry, porozumění a byli dostatečně zajištění, měli ty nejlepší předpoklady vychovat člověka citlivého, oduševnělého, milujícího. Lidí těchto kvalit je ovšem málo.

Vzájemné vztahy mezi rodičem a dítětem mohou být krásné a už jen hovořit s člověkem, který může za to, že jsem zde a že jsem takový, jaký jsem, je nádhera. Nejsem příliš sentimentální, když tvrdím, že nepoznat rodičovskou lásku může mít katastrofické následky. Bohužel většina mezilidských vztahů těmito krásnými pouty naplněna není, vlastní rodiče ze svých životů odsunujeme, jejich názory mají daleko těch našich, jejich zvyky se stávají nepochopitelnými. Nedokážeme se dostatečně vcítit do osoby s vysokým věkem. Staří lidé potřebují vědět, že nejsou zbyteční, že jsou potřební.

Odměnu za jejich dlouhou cestu považují úctu od ostatních, uznání. A co způsobuje nevděk dětí vůči svým rodičům? Výchova. Tím víc rodiče raní, dává-li jim to najevo jejich dítě. Pokud neustále nehledáme ve svých rodičích oporu, pomoc, přátelství, pochopení, lásku, s věkem se od nich vzdalujeme. Není důvod, aby ve vztahu k rodičům, nezačalo vznikat nejprve mírné odcizení, pak konkrétní problémy a nakonec úplný rozpad, zavržení, nenávist.

Budoucí člověk musí vyrůstat v lidském společenství, samo lidství jej musí formovat. Dnešní společnost nepomáhá na cestě k lidství, slovo etika není dnes už skoro slyšet a tak tedy i výchova se stává, až na výjimky, velkou slabinou lidské společnosti. Denně můžeme vidět tlačit kočárky s ratolestmi maminky, které vlastně nevědí, jakého člověka to milují a investují do něj svůj život. Nemáme to jednoduché. Lidé jsou nekonečně komplikovaní ve vztahu k sobě, k druhým, k vlastnímu životu, k přírodě, k civilizaci. Opravdu důležité problémy lidé přehlížejí a snaha ztotožnit se s ostatními užírá lidem nejdůležitější hodnotu, čas.

Ve strachu aby nebyli „jiní“, věnují podstatnou část svého života problémům méněcenným. Vzdalují se tím sami sobě a to se odráží na vztazích mezi lidmi obecně. Nekonečný boj mezi materiálním a duchovním životem zcela očividně lidstvo prohrává ve prospěch materialismu. Neživým věcem věnujeme až příliš mnoho času a tím se sami stáváme neživými. Svobodně rozhodujeme o svém volném času a nesvobodně volíme takové předměty našeho zájmu, které nám svobodu berou.

Se starými lidmi se v náš neprospěch přestává počítat v důsledku jejich domnělé nečinnosti. Přesto je v nich nashromážděno lidství, které se snaží svými radami šířit. A protože my otázky etické, výchovné, lidské neslyšíme tak dobře právě proto, že se jako společnost věnujeme hlavně materiální ochraně a zabezpečení, není proč se divit obecným názorům na důchodce a jejich místo ve společnosti. Srovnáme-li dnešní společnost se společností dřívější, najdeme podstatné rozdíly i v přístupu ke starým lidem.

Skutečné problémy spojené se stářím a mezigeneračními vztahy jsou ukryty v každém z nás. Jsou v minulosti, současnosti, a budou i v budoucnu. Týkají se nás bytostně, ovšem nejsou, protože jsme mladí, problémem aktuálním. Výhledu k tomu, co nás čeká, nevěnujeme pozornost, protože přítomnost je důležitější.