Dělala jsem teď (pracovně) takovou anketu mezi Evropany žijícími v Česku a Německu. Byla to celkem sranda. Ptali jsme se, jaké slovo jejich řeči bychom měli znát, jaká jídla vaří, když se jim stýská po domově, po jakých místech v jejich zemi se jim stýská a tak dále.

Asi je to jasný jako facka, ale já všechno poznávám opožděně a pořád dokola, tím pádem jsem pořád něčím překvapená a udivená. Aha-efekt jako Brno. A tak mě celkem dost překvapilo, když zaznívali naprosto obyčejné věci ve stylu „stýská se mi po zakysané smetaně, která tu má úplně jinou chuť než ta lotyšská“, nebo „stýská se mi po lese kousek od našeho domu, kde znám každý kámen, pařez i jehličku — chybí mi ten klid a šumění stromů, tady v Berlíně žiju zrychlený život a večer často ani nevím, kdo jsem“.

Nevím, kdo jsem. Kdo z nás to večer ví? A kdo z nás to ví ráno? Ano, nudné rodné salaši v překrásné přírodě jsme unikli jako Honza do světa… a takhle jsme dopadli: jako křeček v tom kolečku. Točíme se a točíme, vyděláváme, vytváříme obrat, profit a… večer často ani nevíme, kdo jsme!