Všichni víme, jak to dopadlo s Narcisem neboli Narkissem, který se neustále zahleděn sám do sebe a své krásy nakláněl nad hladinu studánky...

Nedávno jsem šla městem a byla svědkem téhle scény: Holky stojí u obchodu s tretkami a jedna vykřikne: „Počkej, ještě se musíme vyfotit. … (natáhne před sebe ruku, mačká a hned kouká do mobilu jako do zrcátka) Ale ty se tam teda vůbec netváříš šťastně. Ty mě teda štveš. Tohle nemůžu poustovat. Máš se tvářit pořádně, jako že šťastně. Tak znovu. ... No tu už je lepší. Ať všichni vidí, jak jsme šťastný.“

Tak jsem nad tím pár dní přemýšlela: jak je to vlastně s tím štěstím, jestli to  opravdu inscenujeme a co je vlastně za tím. Proč vlastně máme být pořád šťastní? A pro koho vůbec? Pro sebe nebo pro dojem ostatních? Dá se to vůbec vydržet? Tedy předkládám pár ne zcela utříděných poznámek k narcismu dneška. (Inu, básník Hájek by nejspíš použil termínu „kompozice tříště“.) Je to trochu o mně a možná i trochu o vás.

Spávám se zrcátkem, abych se kdykoli mohla ujistit o vlastním obrazu sama sebe. Ráno se budím a zírám na sebe do zrcátka. Je všechno, jak má být? Musím nahodit pořádnou omítku. Našminkuju se a fotím se s toustem vyřezaným do tvaru srdíčka, pomazaným exotickou, nejspíš hand-self-made marmeládou. Rukou nataženou před sebe fotím první z mnoha selfie tohoto dne — u oprýskané omítky mého balkonku s toustíkem v ruce. Sdělení světu zní: vše je oprýskané a drsnosrsté, já, omítka i toustík, ale jsem tu, žiju a … hle, jak šťastně!

Já a moje ego se máme báječně za všech okolností. A taky to patřičně dáváme na odiv, svět se to musí dovědět — proč? Protože narcista touží po uznání a ocenění, nedělá něco jen tak pro nic za nic. Cílovou skupinou jsou pak samozřejmě ti, u kterých chci, aby měli dojem, že jsem šťastná: ti, co mě opustili a měli by toho litovat, ti, kteří po mě touží a měli by toužit ještě víc, a ti, kterým něco závidím, aby mi záviděli taky.