Byznys. Nezisk. Praktici a idealisté. Sparta a Slavia. Oba tábory se šponují k vylepšování světa, každý po svém a s balíkem přiřazených vlastností. A přitom by si je člověk občas spletl.

Pokud jde o prospívání lidstvu, zkraje se sluší říct, že jsem mu zatím dokázala odevzdat pouze upřímnou snahu ovládnout ošklivější stránky své povahy — na zásadní zlepšováky ještě musí dojít. Oběma sektorům ale nějakou dobu dělám prostředníka při hledání cest ke společným projektům, protože, jak se ukazuje, „ti z byznysu“ si s „těmi z nezisku“ (a obráceně) stále trvají na okouzlující zásobě předsudků. Uplatňují je samozřejmě i na mě. Které mám nejradši?

Batikovaný mozek a chodící šrajtofle

V tomto směru si obě skupiny v ničem nezadají. Zatímco ve firmách se často očekává, že na schůzku přijde éterická bytost se zamlženým pohledem, která je bude znervózňovat tichou výčitkou za to, že svůj život zasvětili splátkám hypotéky a špórování na dovolenou, neziskovky často do firem chodí s pocitem morální převahy, která má zalepit díry v předkládaném projektovém plánu. Pokud něco podobného existuje.

Zatím se na základě zkušeností z obou stran nedokážu kvalifikovaně rozhodnout, zdali je mi příjemnější být považována za Martu Kubišovou s nyvým pohledem (ve firmách) nebo Gordona Gekka s ošklivým mravním profilem (v neziskovkách).

Oni za to budou něco chtít

Představa hodnotové směny, která zaručuje, že ani jedna strana nebude spolupráce litovat, mívá pro obě strany často jen hrubé obrysy. Zatímco neziskovky se bojí, že jim „na to donátor vrazí logo“, čímž celý projekt korporátně znectí, dárci mívají zhusta oprávněné podezření, že budou-li požadovat umístění loga přesně na jednu tiskovinu, pak ho na ní stejně najdou vzhůru nohama.

Nejde samozřejmě jen o loga — často jde o další deklaraci dojmu, že partneři ze soukromé sféry nejsou pro některé neziskové projekty dost dobří, případně pocit profesionální převahy, který z neziskovek dělá spolky od táboráku. Některé zážitky ale člověku utkví: neziskovka poptávala sponzora na kávovou přestávku, ale protože se jako na potvoru neozval nikdo jiný než prémiový kávový řetězec, museli jsme tuto položku zahrnout do rozpočtu.

Máme tady takový projekt

Na konzultantských pozicích je poměrně nevýhodné, že si můžete účtovat hodinovou sazbu teprve poté, co spolupráce oficiálně začne. Kdybych totiž měla sečíst hodiny žvanění, které jsem strávila vymýšlením revolučních, vesmír zlepšujících a lidstvo kultivujících projektů, z nichž nakonec nevypadl ani zápis z jednání, byla bych už šťastnou majitelkou koncertního křídla značky Steinway (existují i dražší, ale mně tohle stačí, protože na klavír ještě neumím).

Zatímco neziskovky občas projevují schopnost soustředění dvouletého dítěte — začínáme brainstormingem tématiky solárních panelů a končíme u AIDS — podniky vrhající se do dobra zase s údivem zjistí, že je konec měsíce a v účtárně se jim nastřádaly dodavatelské faktury, čili není kam spěchat.

Obě strany také stíhají různé živelní překážky: brilantní idea se nevejde do tématu vymezeného grantem, případně přijde pan ředitel, z jehož kapsy má dobro získat podporu, a ten chce podpořit psí útulek.

Média a jiní škůdci

Novináři a pracovníci PR jsou na seznamu nepřátel obou sektorů zhruba ve stejné výšce. Neziskovky se stydí a mají pocit, že je nikdo neposlouchá — a tak radši nic moc neříkají, nebo to říkají tak složitě, že jim není rozumět — přičemž firmy mají pocit, že je jim křivděno, tak toho raději říkají spoustu a způsobem, který se nedá poslouchat. Opět mohu s potěšením konstatovat, že jsem měla příležitost zodpovědět se za tuto frustraci všem.

K nejsilnějším zážitkům patří má účast na mediálně osvětovém panelu pro začínající neziskovky, přičemž mým předřečníkem byl tiskový mluvčí jisté výrazné ekologické organizace, původní profesí novinář. Ten mladým lidem v sále vysvětlil, že svěřovat se s informacemi médiím je risk srovnatelný se spoluprací se zločinným režimem, přičemž nejhorší svoločí jsou píáristi. Když se jejich oči navrch hlavy obrátily ke mně, od které se čekalo, že se zamyslím nad PR pro neziskový sektor, myslím, že nikdo nevěřil, že vydržím blábolit celé čtyři minuty, aniž bych se přitom rozplakala. Ale vydržela.

Představa, že si firmy a neziskovky v dohledné době přestanou hrát na Losnu a Mažňáka, asi není příliš reálná. Ještě, že v Čechách roste generace drobných mecenášů, kteří se při páchání dobra podle svých představ obejdou bez obou. Ale po těch mých identitách se mi bude fakt stýskat.