Můj milý, anonymní úředníče ze stáje JUDr. Juraje Podkonického, soudního exekutora pro Prahu 5,

snad se na mne nepohněváš, že pro své vyznání volím tuto cestu, ale z Tvého posledního psaní vyplynulo, že se máš v úmyslu na nějaký čas odmlčet. Přestože nevěřím, že budeme osudem odděleni navždy, a Tvůj příchod znova ohlásí vyděšený telefonát z mého trvalého bydliště, které se na chvíli střetne s vidinou zabaveného televizoru, rotopedu a vakuovacího systému z poloviny 90. let (tehdy měl nesmírnou hodnotu, jak jistě víš), nemohu poslední měsíce nechat bez odezvy.

Setkání s Tebou mým světem otřáslo. Jako dnes vidím onen pracovní den na sklonku babího léta, kdy jsem se autobusem vypravila na jeden z těch podivuhodných konců Prahy, kam se civilizovaným způsobem prostá žena jako já nedostane, zvlášť, je-li v těch místech po tříproudé vozovce jen díra do země, zřejmě po některém z Tvých jednání s Azazelem. Za asistence Městské policie jsem se proklestila džunglí ochranných pásek, protože kdo viděl ženu na podpatcích přeskakovat asfaltové výdechy Předpeklí, ví, že je třeba jí to pro pobavení hlídkujících kolegů umožnit.