Můj milý, anonymní úředníče ze stáje JUDr. Juraje Podkonického, soudního exekutora pro Prahu 5,

snad se na mne nepohněváš, že pro své vyznání volím tuto cestu, ale z Tvého posledního psaní vyplynulo, že se máš v úmyslu na nějaký čas odmlčet. Přestože nevěřím, že budeme osudem odděleni navždy, a Tvůj příchod znova ohlásí vyděšený telefonát z mého trvalého bydliště, které se na chvíli střetne s vidinou zabaveného televizoru, rotopedu a vakuovacího systému z poloviny 90. let (tehdy měl nesmírnou hodnotu, jak jistě víš), nemohu poslední měsíce nechat bez odezvy.

Setkání s Tebou mým světem otřáslo. Jako dnes vidím onen pracovní den na sklonku babího léta, kdy jsem se autobusem vypravila na jeden z těch podivuhodných konců Prahy, kam se civilizovaným způsobem prostá žena jako já nedostane, zvlášť, je-li v těch místech po tříproudé vozovce jen díra do země, zřejmě po některém z Tvých jednání s Azazelem. Za asistence Městské policie jsem se proklestila džunglí ochranných pásek, protože kdo viděl ženu na podpatcích přeskakovat asfaltové výdechy Předpeklí, ví, že je třeba jí to pro pobavení hlídkujících kolegů umožnit.

Tvé sídlo, ona vilka s několikerým bezpečnostním obezděním, naznačila, s jakým majestátem vcházím do styku. Na pozadí věčně vyzvánějící telefon — zřejmě místo rádia — mi osvětlil, že některé linky nejenže nikam nevedou, ale jaksi prakticky naplňují pojem „bytí an sich“, což mě mělo napadnout, když jsem Tě volala několikrát denně, a pak už čistě ze sportu nechávala telefon zvonit, dokud se mi nevybil mobil.

Kdo nemá zkušenost s nápravným zařízením žádného typu, měl by si do Tvého úřadu udělat výlet pro představu, co ho čeká, bude-li dál žít svým ohavně nudným životem, ale zaplete se s Dopravním podnikem Hlavního města Prahy, jež ve vší šíři, výši a hloubce zastupuje Lord protektor JUDr. Tomáš Sokol, muž tak mocný, že už to nemusí ani nikomu připomínat. Jeho kanceláři tímto též mnohokrát děkuji za šanci přehodnotit svůj životní styl a podívat se na něj čočkou kriminálníkovou.

Drobná žena za zamřížovanou přepážkou na mne tehdy pohlédla se zaslouženým opovržením a naznačila, že bude lepší, když se budu místo okounění věnovat studiu prvorepublikově formulovaného desatera pro prvoka v exekuci, jenž s odstupem považuji za stylově mimořádně vhodné, protože, pokud se nepletu, za první republiky ještě existoval trest smrti. Tato cedule nad hlavami dvou obrovských příslušníků ochranky mě upozornila, že pokud si neodpustím sprosťárny, bude mi dohovořeno patrně i paralyzérem. Měla jsem pro Tebe tehdy připravena slůvka jako „sákryš“ a  „o co, herdek filek, jde“, ale rozhodla jsem se upřednostnit svoje zdraví. Kvůli občanské odvaze sis mne, předpokládám, stejně nevybral.

Je naopak celkem zjevné, že sis mne vybral pro moji neschopnost — či neochotu — podnikat výlety do hluboké minulosti a útočící instituce usvědčovat z toho, že mne napadají zejména kvůli bordelu ve vlastním systému, ale co Ti budu říkat, takových historek jsi už slyšel. Jistě, blahosklonný pohled mi věnuj, ale paninko, to mně neříkejte, jestli si VÁŽNĚ myslíte, že nedlužíte, o čemž já tady na místě fakt pochybuju, tak to se obraťte na Dopravní podnik, my to za ně jenom vyřizujeme, nás to vlastně vůbec nezajímá, jak to jako máte.

Ta vaše pokuta, co byla tehdy na soudě, tak tu jste prej nezaplatila celou, to je jedno, že jste to platila složenkou, prostě jim to nepřišlo na účet celý, takže jim teď radši dejte najednou dva litry, no a nám devět. To máte ještě nejlevnější, co umíme, ale jestli se tady budeme handrkovat, tak to vám za tu cenu už neručím.

Minulý týden jsi mi napsal, že moje závazky vůči Tobě jsou vyrovnány, což mě ranilo. Nejen proto, že jsem po měsících, kdy jsme spolu byli v kontaktu prostřednictvím splátkového kalendáře (chtěla jsem mít dostatek času, abych ve své věci bezpečně nic nepodnikla), očekávala vřelejší způsob uzavření našeho symbiotického poměru.

Ranilo mě to také proto, že ve Tvém psaní vlastně doslova nestojí, zdali jsi se mnou nadobro skončil, přestože Ti nic nedlužím, matně si totiž vybavuji, že jsi říkal, že na formální uzavření případu je třeba, abych se dostavila osobně a zaplatila ještě tři stovky za to, že jsem Ti všechno zaplatila.

S plným vědomím všech následků, návštěvou u soudního dvora v Haagu i veřejným lynčem Ti tímto sděluji: nikam nejedu, frajere, a na ty tři stovky Ti kašlu. Jsi už dost starý na to, abys věděl, že takhle se s holkama nezachází, a jestli chceš nějakou uhranout na dobu delší než tu, kterou vymezuje povinnost odepisovat Ti z účtu příspěvky na kadeřníka, musíš projevit rozumnou vůli.

Kromě toho čekám dítě s jiným a maminka říkala, že se nemám tahat s klukama, co po mně chtějí prachy. Takže čau prostě!