Když jsem byla malá a nevěděla jsem, jak se něco dělá, tak jsem se ptala doma. Udělej to jak ostatní, zaznívalo často. Říkala jsem si, aha, takhle to chodí. I skrze to jsem sama v sobě propadla něčemu, čemu se říká „sociální srovnávání“, možná, nebo spíš „koukání přes plot“. Prostě jsem se neustále porovnávala s ostatními. A zůstalo mi to.

Je to samozřejmě závist, ale o té primárně psát nechci. Zajímá mě hlavně modus onoho srovnávání se s ostatními. Zjistila jsem totiž, že nejenom já touto trudnomyslnou činností někdy trávím tolik drahocenný čas vymezený pro pobyt na této planetě. V současné době tyto sklony ještě podporují sociální sítě, bitevní pole sebeprezentace a inscenované reality, kde můžete utvářet obraz sama sebe, tedy být takoví, jací si vy sami přejete být, přestože — sorry, ale musí to zaznít — ve skutečnosti jste úplně jiní, lépe řečeno furt stejní.

Nejsme smajlíky, unifikované pocity z katalogu. Jsme lidi z masa a kostí se všemi těmi přírodou determinovanými vrtochy a nenaprogramovatelnými (swagujícími) jiskrami v očích. A hlavně hořkosladkou identitou, kterou nám dal do vínku ponejvíce genofond našich rodičů a všechny ty sociální interakce našeho života, takový ty otravný věci jako sebepoznání a sebepojetí. Ale není to jen sociálními sítěmi. Fungovalo a funguje to i mimo ně. Prostě koukáte, že soused má novej typ škodovky, a říkáte si: aha, taky bych měla obměnit vozový park, když okolí obměňuje.

Srovnávací galashow probíhá zhruba následovně: Támhle vidíte něčí fotky z dovolené. Ti měli ale hezkou dovolenou a evidentně se na ní vůbec nehádali. A dokonce jí koupil prsten, grilovanou chobotnici a dokonce i zmrzlinu. Nebo vidíte selfíček někoho pro vás pseudodůležitého, jak s někým ještě pseudodůležitějším sedí v podniku s kryptickým názvem pro pseudodůležité lidi u stolu pro ty nejvíc pseudodůležité. Nebo fotka bývalého partnera, jak krmí mimíska a oči mu podivně září.

Status popisující něčí odpoledne zase spočívá v tom, že žena uvařila hrnec exotické zeleninové polévky a od té doby si pořád nalévají a nalévají a říká se tomu prý hezké nedělní odpoledne a nejlepší žena na světě. Celý tenhle cirkus, kterému někdo říká život, druhý se tomu vysmívá, třetího to dojímá a čtvrtý už jenom závidí.

Někdy pak stačí málo: Blbá nálada, hlad, nula kusů čistých ponožek ve skříni, kyselý mlíko bohužel nalitý do čaje ... a depka je na světě, srovnávací galashow začíná. Proč já nemám „takovej“ život? Takovou dovolenou? Takhle zářivý oči? Takhle skvělou neděličku?

Fotografie a biedermeierovské statementy vypovídají mnohdy o obyčejném, ale i megalomansky neobyčejném štěstíčku, které daného jedince pokakalo/potkalo a dojal sám sebe natolik, že pocítil touhu tento mezní zážitek sdílet se zbytkem zeměkoule. Právě sledování těchto materiálů bývá živná půda pro nás rozkolísané, pro naše úzkosti a chmury. Hryže nás vědomí, že bychom měli žít jinak, být jiní, cítíme se nedostateční.

Vidíme spousty abstrahovaných verzí života, které bychom mohli žít. A ono to nakonec dopadlo jinak. A žijeme to, co žijeme. Třeba někdy právě a jen a pouze tímhle lustrováním jiných, kteří žijí lepší život, tedy údajně, dle oněch dobře nastudovaných, spolehlivě předložených důkazních materiálů.

Mnohdy se tak uchylujeme ke sledování těch, co jsou na stejné úrovni s námi či ještě lépe pod námi. Vědecky se tomu říká: Hle, chudák, ba dokonce i horší, než jsem já sám! Při pohledu na lidi, kteří jsou objektivně tlustější, smradlavější a blbější, se dostavuje velice příjemný pocit úlevy. Sociální hierarchie v naší hlavě se přeskupuje, získáváme v bodování sama sebe více bodů, protože vidíme, že zase tak hrozně na tom nejsme: Hle, pod náma je spousta kast mnohem větších chudáků!

Tento prostředek úlevy se stává osvědčeným. Je to snadnější než překročit hranice své komfortní zóny a bojovat sám se sebou, něco chtít dokázat bez neustálého koukání se okolo. Proto raději koukáme do kast svých vezdejších a těch pod sebou než do těch nad sebou, do těch kast lidí takzvaně úspěšnějších, tyhlety polobohy v důležitých hospodách s důležitými kontakty, co umí trávit šťastné neděle, necháváme za sebou.

Jenom sledováním těch pod sebou se nám báječně uleví: proto třeba maminky na mateřské dovolené tak rády koukají na pořady o maminkách na mateřské dovolené. Sice si stěžují, jak rády by přišly na jiné myšlenky, ale ve skutečnosti se rády utvrzují v tom, že jejich malé radůstky a starůstky skoro identicky žijí i jiní a připadají si najednou úlevně tak nějak normálnější — tedy v rámci svojí kasty, kde normu určuje průměr.

Vrcholem tohohle sociálního labyrintu pro mě pak je sledování takzvaných reality show německé stanice RTL, v nichž vystupují z velké části nezaměstnaní. RTL je v Německu známá jako Hartz-IV-TV, tedy televize pro nezaměstnané. A hle, sledují a dělají ji převážně nezaměstnaní, svůj k svému, aby i oni se měli na co se dívat — o kastu níž.

Tedy na pořady o těch, kteří nejenže nemají práci, ale jejich manžel je ještě k tomu budižkničemu co se domácích prací týká a tak šikovný tv-tým spraví v domě všechno, co manžel už roky slibuje (pořad Můj muž je domácí kutil (Hilfe, mein Mann ist ein Heimwerker)), nebo o těch, kteří se nechali podvést a hrozí jim soudní tahanice (těm pomůže advokátka Helena Fürstová — bojovnice z vášně (Helena Fürst — Kämpferin aus Leidenschaft) nebo o těch, co dokonce i ani nemají kde bydlet, protože je matka konečně vyhodila z domu (pořad Konec s hotelem Máma (Schluss mit Hotel Mama). Hle chudák, ba dokonce i horší, než jsem já sám!

Směřovat aspoň někdy i do kasty jiné, vyšší, či lépe řečeno myšlenkově aktivnější by vyžadovalo potýkat se sám sebou a opět to ohavné poměřování: Myslíš, že to zvládnu? Mám na to? Co by tomu asi řekl ten a ten? Případně bývá cíl externalizovaný: Konečně to natřu tomu šmejdovi, co mě nechtěl, ten ještě bude zírat! A těm, co furt na Facebook hází telegramy o tom, jak jsou úspěšní a někam letí na služebku a fotí se na hotelu s minibarem.

„Ale chápeš, ona je přesně taková, jaká jsem chtěla bejt já. Má všechno. Čistí si třeba boty tím správným ochranným krémem a má je narovnaný v řadě ve speciální místnosti pro obuv! A když se usměje, tak má ďolíčky!“ Srovnávací show začíná, na stůl vyrovnáváme verze sebe a svého života, které neexistují. Náš život ale mezitím probíhá dál a to konkrétně pořád ta stejná stará verze, kterou jste si nevybrali jako ajfoun v obchodě. Pořád ta stejná verze, kterou jste vy sami.