Existují různé druhy map: půdní, astrologické, geografické, mapy kaváren nebo mapy noční oblohy… Každá z nich nám podává soubor informací o určitém území. Zajímavá by ovšem byla také „mapa typického oblečení“.

Například Brno by tak mohlo sestávat ze „čtvrti úlovků z babiččina šatníku či sekáče, kombinovaných s kousky z H&M“, tj. okolí fakulty výtvarných umění, filozofické fakulty a fakulty sociálních studií. Dále ze „čtvrti kostýmků, kravat a futrálů na laptopy“, tj. byznys center s prosklenými kancelářskými budovami.

Ale byla by tady i „čtvrť s nadprůměrným výskytem tepláků“. A to by byl Cejl a jeho okolí, tj. čtvrť s převážně romskými nájemníky.

Tepláky si většina lidí zřejmě zařadí na prvním místě jako oblečení určené ke sportu, pro děti, případně „na doma“. Jenže není to tak jednoduché.

Začátkem prosince 2010 jsem pobyla pár dní v Aténách. Řecké hlavní město zrovna zažívalo jednu demonstraci proti vládním škrtům a zvyšování daní za druhou. Při pouličních nepokojích se ničily výlohy luxusních butiků. Zemi paralyzovaly stávky. Co mě ale zarazilo, byl typický outfit mladých aténských mužů: tepláky.

Ne ušmudlané a vytahané tepláky, ale marnivé tepláky se třemi proužky, s fajfkou nebo se skákající divokou kočkou. Ale pořád to byly jen tepláky — kus hadru, který se do společnosti prostě nenosí.

Když pak zažíval drsné pouliční nepokoje v srpnu 2011 Londýn, všiml si většího výskytu tepláků v oděvu bouřící se chudinské barevné mládeže také šéfredaktor magazínu Monocle, Tyler Brûlé. A v článku The Symbolism of Sweatpants (Symbolismus tepláků) napsal zhruba toto: Tepláky jsou laciné, praktické a snadno se udržují. Dají se nosit z postele do ulice a zase zpátky — což je ovšem v konečném důsledku odraz rezignace a marnosti.

Tepláky jsou tak symbolem odevzdání, beznaděje a skoncování s potřebou snažit se ve společnosti něčeho dosáhnout. Tepláková čtvrť na oděvní mapě libovolného města by usnadnila orientaci mnoha institucím, těmi sociálními počínaje…

Čili tepláky jsou pro mě „vážná věc“ a s velkými rozpaky nahlížím do nových kolekcí a do výloh módních značek, které se z nich snaží dělat to, čím vskutku nejsou: regulérní kus oblečení, vhodný do společnosti. Nepomáhá ani kombinace se sakem a lodičkami.

Co to má znamenat? Zmasovění druhdy pracovních modrých kalhot lze přece vysvětlit sympatiemi ke kovbojské svobodomyslnosti či prostě tím, že na mnoha lidech vypadají opravdu dobře. Ale co dává najevo studentka nebo sekretářka oděná do neforemného symbolu rezignace, outfitu pouličního násilí a rabování? Vůle po originalitě, absurditě a provokaci? Slepé sledování trendu jen pro trend?

Už vůbec pak nechápu oblibu legín, které se navíc vyskytují ve čtvrti teplákové i sekáčovo—háemkové a pronikají i do čtvrti s prosklenými kancelářskými komplexy. Legíny nejsou kalhoty, jenže nadlimitní množství ženské populace se dnes chová, jako by byly.

Nevidí snad, že si jejich nošením ochotně ubližují? Že především uspokojují pokleslé maskulinní choutky? Že se procházejí mezi lidmi skoro nahé? Opravdu to dělají dobrovolně?

↗

Pokud si někdo stále myslí, že legíny jsou kalhoty, měl zkusit by navštívit libovolný klasický balet a upřít svůj zrak na tanečníka. Repro, www.brooklynmomma.com

Že legíny nejsou kalhoty, letos v květnu úředně potvrdili v katarském emirátu. Informační kampaň turisty oslovuje větami: Jste-li na návštěvě v Kataru, stáváte se jedním z nás. Pomozte nám uchovávat katarskou kulturu a hodnoty. Prosíme, oblékejte se ve veřejných prostorech přiměřeně. A současně vysvětluje, co už je za hranicí: Ano, i legíny.

Pozor, nevelebím tady katarský režim. Spěcháte-li s poznámkou, že katarský zákaz legín je stejně relevantní jako vegetariánství doporučené Adolfem Hitlerem, nechte mě nejdřív podotknout, že to platí i naopak: Hitlerovo vegetariánství nečiní z masožroutství ctnost a katarský zákaz nedělá z legín kalhoty.

Jinými slovy, není jedno, co si lidé oblékají či obouvají, na podobu každodennosti to má větší vliv, než si mnozí běžně možná připouštějí. K ukazatelům upadání společnosti nepatří jen škrty na školství, zdravotní a sociální péči či zkorumpovanost politické moci a nesvoboda médií.

Tak a to by o šatech a botách na příštích několik týdnů nejspíš stačilo. Příště si povíme třeba něco o trápení aktivistů.