Každé zamilování je do jisté míry projekce: do daného (často překvapivě náhodně zvoleného) objektu vrháte jako na projekční plátno svá nejtajnější přání, tužby, aktuální potřeby. Většinu toho je téměř ireálné uspokojit, i kdyby objektem byl Brad Pitt. To ale neznamená, že by daný stav postrádal na autentičnosti. Nadnáší vás, naplňuje přeslazenou nadějí a vzdušné zámky rostou jako houby po dešti...

Já jsem právě zamilovaná do své země. I to je zčásti projekce, protože: Zaprvé sem patřím, ať nebo nebo nechci a na svoje českomoravskomacošské „já“ narazím na každém rohu, přestože před ním utíkám do Berlína, Londýna či Veltlína. Výběr objektu tedy vskutku není náhodný. Zadruhé mi nic jiného nyní nezbývá, protože večer se stmívá a člověku se chce spát a někde hlavu složit musí. A kde jinde po návratu z emigrace složíte hlavu než tam, kde se jakž takž vyznáte a máte komu zavolat a vetřít se k němu do bytu. Pocházím odsud.

Zatřetí, opět zaslepenost a subjektivní momentální antimarasmus, ale: Moje země je tak poetická! Trafikantka v sobotu před půlnocí brečí a já jí říkám: To bude dobrý. A ona si utře slzy a řekne: Já vím. Když já ho měla fakt ráda... U výlohy si hipster v odrazu skla kontroluje zuby, jestli v nich nemá špenát — asi jde na rande a maximalizuje svůj potenciál... Holubi v parku jsou rozmístěni identicky s lidmi na lavičkách, podle nějakých dosud nevyslovených převratných biofyzikálních zákonů, a přitom někdo řve z okna: Miluju tě, ty kreténe!

Tyhle a jiné, marmeládově ulepené věci se člověku samozřejmě můžou podobně stát i v Japonsku, Lotyšsku nebo ve Špicberkách. Důležité je především to, že se vůbec stanou, že si jich člověk všimne a nepošle je do háje. Vím, že takto jásavé textíky se tu (na tomto světě, na těchto webových stránkách) moc nemusí. Jásá se spíš, když Babiš prozradí, kolik ušetřil změnou dodavatele toaletního papíru, nebo když Sparta … (doplňte jakékoli sloveso spojené s fotbalem).

A kdo mi na to chce něco říct, třeba o tom, jak to v Česku stojí za psí štěk a „představ si, co se mi včera stalo“, tak klidně, ale doporučuju mu nejdřív třeba tak šest let žít někde, kde není na dovolené, tedy někde, kde objektivně není doma. Já prostě jásám. Co mám dělat? Jsem prostě zamilovanej blázen!

Žádný strach, nejpozději s příštím kuropěním mě to zase přejde.

A aby toho nebylo málo, špruch z dnešní MF Dnes: V červenci déšť jak žravý jed modrý na pohance kazí svět, proto vzácný bývá v oulech med.