Každé zamilování je do jisté míry projekce: do daného (často překvapivě náhodně zvoleného) objektu vrháte jako na projekční plátno svá nejtajnější přání, tužby, aktuální potřeby. Většinu toho je téměř ireálné uspokojit, i kdyby objektem byl Brad Pitt. To ale neznamená, že by daný stav postrádal na autentičnosti. Nadnáší vás, naplňuje přeslazenou nadějí a vzdušné zámky rostou jako houby po dešti...

Já jsem právě zamilovaná do své země. I to je zčásti projekce, protože: Zaprvé sem patřím, ať nebo nebo nechci a na svoje českomoravskomacošské „já“ narazím na každém rohu, přestože před ním utíkám do Berlína, Londýna či Veltlína. Výběr objektu tedy vskutku není náhodný. Zadruhé mi nic jiného nyní nezbývá, protože večer se stmívá a člověku se chce spát a někde hlavu složit musí. A kde jinde po návratu z emigrace složíte hlavu než tam, kde se jakž takž vyznáte a máte komu zavolat a vetřít se k němu do bytu. Pocházím odsud.